11/09/2025
Zavolala jsem na ní policajty 🚨
Musím se vypsat.✍🏼 Sousedi si pořídili kuřátka a slepice. Nejdřív jsem se snažila koncentrovat, aby mě nerušilo jejich pípání. Kdo by řekl, že pípání může být tak ustavičné a hlasité! „V pohodě, jsou to zvířata, to zvládnu, za chvíli to pípání už nebudu vnímat,“ říkala jsem si.
Jednoho dne se ale pípání zintenzivnilo. Bylo to tím, že najednou byla kuřata u nás na zahradě! Začal hon na kuřata, než se rozprchnou. V tom jsem za plotem uviděla lišku a už mi bylo jasné, proč kuřata začala prchat. S dětmi sousedů jsme se snažili najít všechna kuřata, u nás i u nich na zahradě, ale pořád jsme se nemohli dopočítat. Nenapadlo mě, že už si liška možná stihla na nějakém pochutnat. Moje dítě bylo nadšené a chtělo pořád něco hledat u sousedů, tak jsem ho tam nechala, protože můj hlad už taky začal přemýšlet nad jedním kuřetem...
Vrátila jsem se domů, abych si připravila večeři, a v tom slyším, jak něco ťapká pod postelí. Hledám nástroj, popadnu pánvičku a jdu na boj! Myši se přece nebojím, já to zvládnu, stejně někam uteče. Vyskočím na postel a v tom hledím napřímo do očí malé šedivé lišce! Obě jsme chvíli přemýšlely, já začala couvat a přemýšlet… Zavřela jsem dveře a odešla přemýšlet ven. Byla to opravdu liška, nebo se mi to zdálo? Nebyla to kočka? Pak se mi vybavilo, jak se mě ptalo dítě od sousedů při hledání: „Kolik máme zvířat? Že tam vzadu viděl něco, co vypadalo jako jelen.“ Jelen? Okej, jelen za postelí asi není, ale chápu, že když to bylo šedivé, může to připomínat cokoliv, a věřte dítěti, vždycky že jo!
Ať je tam cokoliv, musím vyřešit, co s tím. 🦊 Manžel na víkend pryč, vedle jsou jen děti... Tak jsem na ni zavolala policajty. Naivně jsem si říkala, že to budou řešit odchycením, povolají odborníky, udělají testy, prošetří stopy, naberou vzorky, otisky… „Jo paní, otevřete bránu, my ji vyženeme ven…“ No tak to jsem mohla udělat taky. Ale aspoň se podívám na show a nemusím se o to starat. Když vyběhla ven, fakt vypadala jak jelen – měla hubené, dlouhé černé nohy, jak laňka. Dobře, liščí párty skončila, je to za námi. Euforie přetrvává a já nemůžu usnout. Ptám se AI, jestli liška půjde po obřím králíkovi nebo kotěti, prej by mohla. Králík je pro jistotu ve „vězení“. Určitě je na mě naštvaný, radši tam jen hodím seno a rychle jdu pryč, ať mi nic nevyčítá.
Další den kolem páté hodiny slyším, jak sousedi vykřikují. Jdu se podívat a vidím lišku! 🦊 Tohle není ta s hubenýma nožkama, je trochu světlejší a menší. Vidím, jak utíká pryč. Je to dobré, až na těch pár dalších kuřat, které měla k svačině. Zadělávám všechny možné skuliny, kudy by mohla k nám přijít. To už nedá, sem se nedostane!
Další den si říkám, že už pustím králíka. Liška chodí odpoledne, tak ať se ráno vyvenčí. Jdu k počítači a v tom pořád slyším nějaké zvuky u plotu. Vyběhnu to vždycky zkontrolovat, ale nikde nic nevidím. Jsou to zřejmě už jen moje domněnky, nic se neděje. Dítě doma s rýmou, jdeme si sednout ven na sluníčko a sníst oběd. Odkládám talíř a v tom ten známý pohled – liška se na mě přišla podívat…🦊
🚨Pátý den jsem neustále na pozoru, každé šustnutí mě aktivuje k boji, přestávám racionálně uvažovat. Liška není kámoš… K čemu jsou vlastně lišky dobré? Chápu, že mají hlad, ale každý den si dopřávat kuřátko, to je trochu nóbl. Co budou dělat, až kuřata dojdou?
Můj jógový pohled na věc:
Život je neustálá praxe v přijímání: Snažíš se být v klidu, meditovat nad pípáním, praktikovat pratyaharu (stažení smyslů od vnějších vjemů), ale pak ti pod postel vběhne liška! Život tě vždycky překvapí a je jen na nás, jak se s tím vypořádáme. Někdy je potřeba vzít pánvičku a postavit se do pozice bojovníka! Nebo z toho mít tik v oku.
Tak co děláte vy v paneláku? 😄
