16/10/2025
Každý den znovu
Ráno si sednu k meditaci, sotva zavřu oči – a už je tu on.
Ten můj vnitřní hlas.
Snaží se poradit:
„Hele, radši napiš něco na Facebook, odpověz lidem, dokonči propagaci kurzu, nebo aspoň zkontroluj e-maily. Když nic, tak se podívej, co dělají ostatní.“
Prostě expert na cokoliv, jen ne na klid.
Jeho motto? „Hlavně, aby sis náhodou neodpočinul!“
Ale víte co? On má vlastně pravdu. Něco z toho opravdu musím udělat.
Jenže… ne právě teď.
Tak se na něj usměju a řeknu:
„Díky za tip, připomenu si to později.“
A když je to fakt důležité, zapíšu si to do kalendáře – a tam to může chvíli počkat.
Po meditaci si dám indický čaj, pohraju si s kočkou (která mě trpělivě snáší), něco maličkého uklidím a chviličku čtu.
Pak vaříme oběd – pomalu, vědomě a z dobrých surovin.
Odpoledne pár hodin práce u počítače, který se mě samozřejmě snaží přesvědčit, že nutně potřebuju koupit ještě tři věci, přečíst deset článků a shlédnout půl internetu.
Tak mu poděkuju… tentokrát si to nepíšu do kalendáře, ale nechám to projít uvolněnou pozorností.
Když přijde domů náš syn, všechno ostatní jde stranou. Užíváme si po svém!
Večer učím jógu, pak večeře, čaj a ticho.
Z pohledu dnešní „efektivity“ jsem vlastně nic moc neudělal.
Jenže právě v tom je kouzlo.
Stroje dnes umí vyprat, uvařit, uklidit, nakoupit, zaplatit, svítit, topit, sekat, zalévat, řídit, navigovat, komunikovat i plánovat.
Umí skoro všechno – jen žít neumí.
A tak máme konečně čas na to, co žádný stroj nikdy nezvládne:
být přítomní, dýchat, žít, být spokojení.
Otázka je jen jedna:
máte chuť se zastavit – nebo už vás zase svrbí prsty, že byste aspoň na chvilku zkontrolovali telefon? 😄