06/02/2026
Celý život jsem byla pro někoho někdo. Dcera, manželka, matka, ... Většinou jsem brala ohledy na všechny. Aby byla spokojená většina.
Po dlouhých a dlouhých letech mi zemřel manžel. Teď mi probíhá v hlavě co dál. Jak dál. Proč dál. Co je potřeba udělat teď, co počká. Co potřebuji, abych mohla jít dál.
Jak unesu toho slona, který mi teď na ramenou leží celý?
„Co blbneš Ivčo, nikdy žádného slona neuneseš. Ani toho nejmenšího.
Rozhoduji se. Slona naporcujeme. Mám rodinu, která mi s tím pomůže. Tak fajn. A teď už jen určit priority. Něco předat jiným, kteří mi pomohou.
A co dál, co s tím ostatním.? Využiji placených služeb. Tu silné muže na vyklizení. Tu šikovné ženy na mytí oken, které nesnáším, a navíc se v té výšce opravdu bojím. Jé, vždyť existují služby, kdy ti nákup přinesou až ke dveřím, a to i o víkendu. Hurá. Tak s těžkými nákupy je konec. Už to netahám a nemusím přemýšlet, kdo by eventuálně (a kdy se mu to bude hodit) mohl přivézt.“
Pořád to není ono. Pořád na mě vykukuje spousta kostlivců. Jsem unavená, frustrovaná, cítím se jak na houpačce. Jednou lépe, víckrát hůř. Chce to nejen úklid a přestavbu bytu. Průvan v hlavě. Čerstvý vítr, který uklidí, co už nepotřebuji.
Najít sama sebe. Být sama sebou. Ujasnit si co vlastně dál od života chci. Žít, nebo přežívat a čekat pasivně, co mi přistane na zlatém podnose? Vždyť už mi ten podnos nemá kdo přinést.
„Zvedni zadek, začni na sobě makat. Jen na tobě Ivčo je, jestli z té téměř chcíplé housenky bude ten nádherný motýl, který v tobě dřímá.
Už jednou jsi vstala jak bájný Fénix z popela. Když jsi po jednom blbém přešlapu skončila se zlomeným obratlem. Tak to přeci nevzdáš. „
Co tím chci vlastně říci právě Vám? Cítíte se podobně, na dně?
Pusťte do své hlavy ten svěží vítr. Vyvětrejte myšlenky. Zamyslete se, co už nepotřebujete. To pusťte. A uvidíte, že najdete i to světlo, které v každém z nás je a touží zářit.
