26/06/2022
Závislost není jen o tom, dostat své "chutě" pod kontrolu, nebo je překonat.
Jde nám především o vyvážení toho, co bylo vinou osudu, prostředí nebo chybných voleb v naší minulosti vychýleno z rovnováhy.
Pokud chodí někdo o holi, protože má jednu nohu kratší, těžko mu můžete říct, ať se té berličky vzdá a chodí rovně, stačí přece chtít a použít vůli. Může to zkusit, vydržet, ale ve chvíli, kdy přijde bolest, sáhne po tom, co doteď fungovalo.
Dokud není v našich životech vybudována náhradní možnost, těžko se svých závislostí vzdáváme pouhou silou vůle.
Gabor Maté, je svetovo známy expert na tému detskej traumy a jej vplyvu na vznik závislosti. Pôvodným povolaním bol rodinný lekár, ktorý sa presadil v Kanade. Je charizmatickým potomkom maďarských židov. Počas detstva unikol holocaustu a žil aj v Košiciach. V rozhovore pre Respekt (5.6.22) hovorí: „Lidé mluví o tématu traumatu a jeho vlivu na život už dlouhou dobu. Dokonce i Sigmund Freud se traumatem zabýval na začátku kariéry, než přišel se svými teoriemi. Ale dlouho tuhle konverzaci vedli hlavně lidé, kteří byli sami traumatizováni. V oficiálních lékařských kruzích se o dopadech traumatu nemluvilo. V Americe se situace začala měnit po vietnamské válce, z níž se spousta vojáků vrátila s tím, čemu dnes říkáme posttraumatická stresová porucha. Diskuse už se nedala dál potlačovat. Osobně si myslím, že dlouho převažující model psychiatrie, který se snažil vše vysvětlit biologií mozku, aniž by se díval na lidské životy, byl obrovským selháním. A stejně tak i model medicíny jako takové, který odděluje mysl od těla. ... Například ve Spojených státech je mezi bestsellery už několik let kniha o traumatu Tělo sčítá rány od Bessela van der Kolka. ...V polovině nultých let jsem začal psát knihu V říši hladových duchů, abych zachytil své osobní zkušenosti s populací těch nejzuboženějších uživatelů návykových látek. A když jsem začal procházet literaturu, všiml jsme si, že nikdo zatím nepublikoval knihu, v níž by spojil vědu o vývoji lidského mozku, psychologii traumatu, životní zkušenosti lidí a závislost.
Na otázku ako vlastne funguje spojenie medzi traumou a závislosťou, odpovedá: „Moje definice závislosti zní, že jde o jakékoli chování, v němž člověk nachází dočasnou úlevu a potěšení, po němž baží a kterého se nedokáže vzdát navzdory negativním důsledkům. Možná slyšíte, že v ní není nic o drogách – je to jakékoli chování. Mohou to být drogy, ale stejně tak existuje závislost na sexu, hazardních hrách, nakupování, jídle, pornografii, práci nebo moci.Trauma, zejména to prožité v dětství, způsobuje obrovskou vnitřní emoční bolest. A všechny druhy závislosti jsou snahou uniknout z téhle bolesti.
Existují jasná data, že čím horší jsou vaše životní zkušenosti, tím vyšší existuje riziko, že si vytvoříte závislost. V jednom slavném souboru studií, kdy se měřil počet tzv. nepříznivých událostí v dětství – ať už to bylo fyzické, sexuální a emoční zneužívání, násilí v rodině, ztráta rodiče nebo zanedbávání –, se ukázalo, že s každou další takovou událostí roste riziko závislosti exponenciálně. U chlapců například vyšlo, že pokud v dětství zažili šest takových zkušeností, měli o 4600 procent vyšší riziko, že se stanou injekčními uživateli he**inu, než děti, které neprožily žádnou. Proč se tedy z jednoho člověka s traumatem stane bezdomovec a z druhého úspěšný workoholik?
Částečně hraje roli, v jaké společenské třídě se narodíte. Když vyrůstáte jako černošské dítě v chudinské čtvrti, máte větší pravděpodobnost, že spadnete do drog. Donald Trump měl například velmi zneužívající dětství a vytvořil si coby kompenzaci závislost na penězích a moci. Dokonce takovou, že i když prohrál volby, odmítl tomu uvěřit. Prostě proto, že to pro něj bylo v tu chvíli příliš emocionálně nebezpečné. Takže do jisté míry vás chrání společenské postavení, ale nikdy ne úplně. Trumpův bratr například zemřel na následky alkoholismu. Roli samozřejmě hraje to, co potkáte na cestě životem.
Na otázku, či človek, ktorý nebol traumatizovaný, môže užívat drogy a nebyť závislý, hovorí: „V mnoha případech ano. Užívání drog a závislost není to samé. Můžete pít alkohol a nebýt závislý a stejným způsobem užívat příležitostně he**in a nebýt závislý. Většina lidí, kteří vyzkoušejí drogy, se nestanou závislými. Už jsem říkal, že máme dramaticky zkreslený pohled na lidi závislé na nelegálních drogách, ale důvodem je naprosto nesmyslná drogová legislativa a politika. Medicínská realita je jiná. Představte si tři skupiny lidí. Jedna z nich dvacet let intenzivně pije alkohol, druhá kouří a třetí si aplikuje nitrožilně čistý he**in. Která bude nejzdravější? Kuřáci?Omyl. Ti budou mít poškozené plíce. Alkoholici budou zdevastovaní. Heroinisté, pokud bude droga čistá a užívaná v dávce, která nezpůsobí předávkování, budou relativně v pořádku. Látka sama o sobě zdaleka není tak škodlivá. Její uživatele devastuje kriminalizace a represe. Nevolám po tom, abychom prodávali he**in volně na ulici, ale chci říct, že současná legislativní situace je zcela šílená. Trestáme ty nejvíce zraněné lidi z celé populace. V Kanadě tvoří třicet procent všech lidí ve vězení původní obyvatelé, ačkoli představují jen čtyři procenta populace. U žen je domorodý podíl vězeňkyň dokonce polovina. Proč? Protože byli hrůzostrašně traumatizováni a propadli do závislosti. Trestáme je za to, že jsme jim v minulosti ublížili.“...
Vyšší společenské vrstvy kompenzují svá traumata jinak a do vězení se nedostanou. Podívejte se na můj vlastní případ. Má traumata ze mě neudělala alkoholika, ale lékaře workoholika, navíc závislého na nakupování. Podstata závislosti je stejná. Moje podoba je ale společensky uznávaná a svět je spokojený, protože pan doktor je vždy k dispozici, nápomocný a milý. Že jsem lhal své ženě jako každý jiný závislák, doplácely na to moje děti a ignoroval jsem své skutečné potřeby, už není tolik vidět.“
Na otázku , aké traumy spôsobili závislosť v jeho prípade, či šlo hlavne o detstvo židovského dieťaťa počas druhej svetovej vojny... , hovorí: „To byl hlavní vliv. Teprve nedávno jsem si ale uvědomil, že ve hře bylo víc věcí. Má matka se narodila v Košicích, kde žila do svých třiadvaceti let, pak se vdala a přestěhovala do Budapešti za mým otcem. Když Němci okupovali Maďarsko, otec byl nuceně nasazen a prarodiče, kteří zůstali v Košicích, byli ve stejnou dobu odvezeni do Osvětimi, odkud se už nevrátili. Má matka byla zoufalá, tušila, co se stalo, protože se neozývali. Později mi vyprávěla, že v den, kdy byli deportováni, jí náhle vyschlo mateřské mléko. A do toho se bála o mého otce, s nímž také neměla žádný kontakt. Tohle byl tedy první rok mého života. Na jeho konci mě předala neznámému člověku na ulici, protože se bála, že mě nedokáže dál chránit. To všechno bylo pochopitelně velmi traumatizující, ale celkem nedávno jsem zjistil, že jsem prožil i další traumata. Před třemi lety jsem četl deník své matky, který si v té době vedla. V době, kdy mi byly asi dva týdny, si do něj píše: „Můj ubohý Gabore, srdce mi pro tebe puká. Pláčeš už tak dlouho, protože chceš nakrmit, ale já jsem slíbila doktorovi, že tě budu krmit jen každé čtyři hodiny. Synáčku, musíš se naučit, že noc je určená ke spánku, a ne ke krmení.“ Odmyslete si nacisty, holokaust a válku – tohle úplně stačí. Je to moje matka, miluje mě, puká jí srdce, ale ignoruje své vlastní instinkty, aby vyhověla stupidním radám nějakého lékaře.
Znamená to, že téměř každý člověk v téhle zemi – a mnoha dalších – je traumatizovaný? Přesně tak. Řecký původ slova trauma znamená být zraněn a ano – většina lidí je zraněná, ať už si to uvědomují nebo ne. A ta rána ovlivňuje, jak žijí svůj život, jak se uvnitř cítí, jaký mají vztah ke svým partnerům, jak se vztahují k práci, jak vychovávají děti. Myslí si, že to, co dělají, je normální, ale je to do různé míry ovlivněné jejich traumatem.“ U vás se trauma rozvinulo ve workoholismus a docela netypickou závislost – nakupování hudebních nahrávek. Tušíte, proč zrovna tuhle?
„Workoholismus je docela pochopitelný. Ve své nejistotě jsem potřeboval být důležitý a nepostradatelný, a to se mi coby věčně zaměstnanému lékaři splňovalo. Zajímavou souvislost s hudbou jsem objevil až nedávno při četbě zmíněných deníků mých rodičů. Stálo v nich, že když jsem se jako dítě vztekal, pustili mi z rádia hudbu, a to mě uklidňovalo. Ale ve skutečnosti jsem nebyl v dospělosti závislý na poslechu hudby, ale na nakupování hudby, což je něco jiného. Šel jsem do obchodu, koupil si deset cédéček, odpoledne se vrátil a koupil si dalších deset... Samozřejmě jsem je nestíhal poslouchat . Zcela určitě ne. Mám doma dodnes tolik klasické hudby, kterou jsem neslyšel, že i kdybych ji poslouchal deset hodin denně po zbytek mého života, stejně to nestihnu. Mám pět verzí Beethovenovy deváté symfonie, pět verzí Šostakovičovy patnácté symfonie, tři Dvořákovy deváté… Tady nešlo o hudbu, ale o nakupování. Proč? Protože v ten moment, kdy jsem si LP desky a cédéčka kupoval, jsem se cítil velmi živý.“
Na otázku, prečo mu akt nakupovania prinášal toľko potěšenia, hovorí: „Opět to souvisí s fyziologií mozku. Máme v něm několik neuronových okruhů, které sdílíme s ostatními zvířaty. Jeden je určen pro péči o mladé, druhý pro vztek, který nás chrání v případě nebezpečí, další pro sexuální touhu, další pro hru, což je velmi důležité pro dětský vývoj. A pak máme taky okruh pro hledání, objevování. Každé zvíře potřebuje být zvědavé a prozkoumávat svůj prostor. Tenhle proces pohání chemikálie nazývaná dopamin, další základní neuropřenašeč. Dopamin vám dává silný pocit, že jste živí a přítomní. Jeho hladinu zvedají stimulanty jako kofein, kokain, metadon nebo nikotin, ale stejně tak to dělají aktivity jako hledání. Lidé, kteří jsou závislí na sexu, ve skutečnosti netouží po sexu, ale po tomhle pocitu, že jsou živí, přítomní, motivovaní. Dopamin se uvolňuje, když prozkoumáváte nové prostředí, zkoušíte nové aktivity, hledáte si sexuálního partnera nebo jídlo. Všichni milujeme tenhle stav. Tohle byla podstata mé závislosti. Nikoli hudba, jak jsem si jednu dobu myslel, ale hledání a úlovek. Proto jsem se do obchodu vracel, i když jsem měl doma spoustu hudby. Pokud se mozek vyvíjí v prostředí plném stresu, tyhle dopaminové okruhy se nevyvinou přirozeně.“
Kdy jste si vy sám uvědomil, že jste závislý?„Intelektuální uvědomění a emocionální změna jsou dvě odlišné věci. V hlavě jsem si to uvědomil dřív, než jsem byl schopný s tím něco dělat. Ale v určité chvíli mi docela jasně došlo, že mě nakupování hudby nečiní šťastným, ale zoufalým. Lhal jsem své ženě, cítil jsem se zahanbený, že jsem utratil spoustu peněz, prostě to přestávalo fungovat. Dělal jsem to mnoho let. Byl to dlouhodobý a postupný proces. Dočasně jsem přestal, pak jsem se dostal do stresu, tak jsem zase začal… klasické závislé chování. Začínal jsem s vinylovými deskami, jenže pak přišla cédéčka, takže jsem potřeboval všechny své desky nahradit… Vždycky se našel nějaký důvod, proč pokračovat.
Říkáváte, že motivací pro váš workoholismus byla potřeba být pro svět důležitý, nepostradatelný. Není náhodou dnešní Gabor Maté, slavný a vlivný odborník, který přednáší po celém světě, jen další kompenzací vašeho traumatu? Může to tak být. Když se necítím být uvnitř sám sebou, můžu inklinovat k tomu mít kolem sebe hodně lidí, kteří potvrdí mou důležitost. Před pár lety jsem si to uvědomil díky své ženě, která mi řekla: „Napsal jsi knihu Když tělo řekne ne a já myslím, že tvá další by se měla jmenovat Když manželka řekne ne. Protože já už tohle dál nepřekousnu.“
„Měl jsem moc práce a neustálý zájem, což nemusí vadit, ale jde o to, jak se k tomu vztahujete. Od okolí jsem dostával úžasnou zpětnou vazbu, ovace vestoje, ale doma jsem byl nešťastný. Protože je to návykové, a když to pak nemáte, když vám to odeberou, je z vás stejný závislák jako ti na he**inu. Potřebujete další dávku. Tohle myslela. Podařilo se mi změnit vztah k práci. Jsem moc rád, že se mi dostává pozornosti a uznání. Už se bez toho ale obejdu...“
