10/01/2026
Jak se stát jezdcem
Tento text vychází z mého nitra a z dlouhodobé osobní i profesní zkušenosti.
Po celý svůj život jsem byla přesvědčena o jedné zásadní věci: vztah není samozřejmost, vztah je hodnota, kterou si zasluhujeme a o kterou pečujeme.
Ať už mluvíme o vztahu mezi lidmi, nebo o vztahu mezi člověkem a koněm.
Vztah se netvoří okamžikem.
Vzniká postupně – skrze důvěru, schopnost naslouchat, ochotu učit se jeden od druhého a respektovat hranice i tempo toho druhého.
Právě proto si dovolím říci: mít skutečný vztah je dar.
Stát se jezdcem neznamená pouze naučit se na koni jezdit.
Pokud se chci stát jezdcem v plném významu tohoto slova, musím si tuto roli nejprve zasloužit.
Ne usednutím do sedla, ale budováním partnerství.
Základním a nejpřirozenějším prostorem pro vznik tohoto partnerství je práce ze země.
Právě zde se učíme tvořit – sebe i koně. Učíme se vzájemnému porozumění, čtení jemných signálů, vnímání pohybu, napětí i uvolnění.
Na zemi mám možnost poznat, jak kůň reaguje na můj hlas, postoj, energii i pohyb. Zároveň se učím číst jeho mimiku, svalové napětí, změny v rytmu dechu i v kvalitě pohybu.
Postupně vzniká důvěra.
Kůň se učí naslouchat, já se učím slyšet.
Společně budujeme vztah založený na respektu. Dávám koni čas vytvořit si ke mně vztah bez zbytečného stresu a bez nucení.
Právě tímto procesem vznikají pevné základy, na nichž může stát budoucí práce v sedle.
Práce ze země mi zároveň umožňuje korigovat nežádoucí chování a posilovat chování žádoucí.
Učím se rozumět tomu, co mohu od svého koně očekávat, a kůň se učí, co může očekávat ode mě.
Díky tomu se přechod do sedla nestává konfliktem, ale logickým pokračováním již existující komunikace.
Pokud je však cílem pouze jezdit, nelze hovořit o vyváženém a harmonickém vztahu.
Takový vztah je jednostranný.
Často jej přirovnávám k modelu, kdy jezdec představuje firmu a kůň zaměstnance – výkon je očekáván, ale vztah chybí.
Uvědomuji si, že tento pohled může být nepohodlný. Přesto věřím, že kdo se v něm pozná, najde v něm i prostor k zamyšlení.
I já sama jsem touto cestou prošla.
Závodila jsem, trávila mnoho času v sedle a jen minimum času na zemi. Můj kůň byl „funkční“ pod sedlem, ale v běžném kontaktu obtížný.
Teprve v období jeho nemocí a zranění se naplno ukázalo, co jsem dlouhodobě přehlížela. To, co jsem považovala za vedlejší, se stalo zásadním.
Dnes vnímám práci ze země jako základ všeho.
Od budování přirozeného pohybu, uvolnění a rovnováhy až po náročnější prvky, ať už drezurní, nebo prvky vyšší jezdecké školy.
Vše má své místo – pokud je postaveno na pevných základech.
Když jsem byla dítě, nebylo mi dovoleno ihned jezdit.
Nejprve jsem se učila starat. Kydat, krmit, vodit do výběhů, uklízet, hřebelcovat.
Dlouhé hodiny jsem trávila pouhým dotykem – pozorováním mimiky, reakcí, drobných signálů.
Právě tam vznikl můj první skutečný vztah ke koním.
Dnes, když sleduji realitu mnoha stájí, cítím smutek.
Spěch, křik, minimální příprava, minimum práce ze země a tlak na výkon.
Koně nejsou zahřátí, přechody se vynechávají, kontakt se redukuje na nutné minimum.
Pokud se však chcete stát jezdci, učte se naslouchat.
Učte se pracovat se sebou, se svým tělem, myslí i emocemi.
Dopřejte si čas na zemi – tam, kde se čistí mysl a vzniká skutečné porozumění.
Do sedla pak vstupujete klidnější, vnímavější a připravení na čistou jízdu.
A kdy jindy začít než právě teď?
Zima nabízí ideální prostor ke zpomalení. Zahřejte sebe i koně prací ze země, a teprve poté, na několik minut, usedněte do sedla – s klidnou myslí a zahřátým tělem.
Možná právě tam začíná skutečné jezdectví.
Tera Wels
