Tera Wels Poznáním sebe poznám koně

26/11/2025

Zas mám možnost dopřát svým koním být společně. Ne protože jeden je valach a druhý zabijácký hřebec.
Jsou oddělení kvůli zdravotnímu stavu mého valáška a jeho managmentu. Valášek nesmí být na pastvině.

Libor Zajpt nám poskytl hudbu :) moc děkuji za sebe i mé kluky :)

24/11/2025

Chyby, nebo pokora umět se učit od druhých?

Už nějakou dobu vzdělávám dvě úžasné dospívající dívky a jejich koníky.
Naše společné lekce jsou krásné – rozmanité, energické, plné života. A přesto se ne vždy všechno daří. Jsou to osobnosti, stejně jako jejich koně. A my je učíme, že mají právo s námi komunikovat.

Jenže komunikace zaskřípe i mezi námi lidmi. A přes všechna má ujištění během lekcí, že je vše v pořádku a jasné, přišla zpráva… že nebylo. Že něco uvnitř přece jen zůstalo nevyřčené.

A tak jsme si dnes udělaly malé „okénko pravdy“. Bez koní, bez spěchu, jen spolu. Abychom mohly vše vyčistit, porozumět si, a začít znovu – nebo spíš začít lépe.

Musím přiznat, že mě bolelo, že se bály říct pravdu. Ale zároveň jsem byla opravdu vděčná, že to dokázaly říct alespoň tam, kde se cítily bezpečně. Díky tomu jsem dostala zpětnou vazbu, která je pro mě nesmírně cenná.

Protože já neučím pro sebe.
Já se učím od nich, abych já mohla být lepší – jako lektor, terapeut i člověk.

Práce s dospívajícími je nádherná. Učí se říkat svůj názor, hledat svůj hlas, mluvit nahlas o tom, co cítí. A my dospělí se od nich můžeme učit úplně stejně.

Díky koním.
Díky lekcím.
Díky studentům.
Mám zase o kousek víc jasno v tom, kde se mohu posunout.

**„Uděláš chybu? Výborně.

To je moment, kdy začíná růst.
Síla je poučit se a jít dál.
Slabost je jen zůstat stát a odmítnout se dívat na své chyby jako na cestu k lepšímu já.“**

21/11/2025

Bez znalostí kopytní péče není zdravého koně. Ani jeho pohybu.

Ano… zase ta kopyta.

Téma kopyt není na 5 minut. Je to na dlouhé zimní večery. Na roky praxe. A hlavně – na ochotu přemýšlet.

Tak jako máme my lidé různé nohy, různé boty a různé potřeby, mají i koně každé kopyto jiné. Neexistuje univerzální tvar, univerzální velikost ani univerzální řešení.
Jenže rozdíl mezi námi a koněm je jeden zásadní:

my si boty vybrat můžeme. Kůň nemůže.
A je plně odkázaný na naše rozhodnutí a naše znalosti.

Sport, podkovy, výkony… a realita

Dostihové koně běhají v hliníkových podkovách.
Jiní jen na předních.
A v zahraničí už běží závody i koně úplně bez podkov – což se samozřejmě setkává s kritikou, obavami, protesty… a také s překvapivě spokojenými a dobře skákajícími koňmi.

Stejné je to ve westernu, drezurách, parkuru.
Někde jsou podkovy nutností, jinde zvykem.
A někde alibi.

Když nahlédneme pod povrch, uvědomíme si něco zásadního:

Každé kopyto je pumpa. Každé kopyto je tlumič.
Každé kopyto je živá, dynamická struktura, která pracuje při každém kroku.

A my na tuhle jemnou biologickou mašinerii přidáme železo a omezíme její přirozenou funkci.
Jak by se cítili lidé, kdyby dostali malé, úzké, tvrdé boty a museli v nich běhat, skákat, pracovat?
Vyzkoušejte si to. Hned budete vědět, jak se cítí kůň.

**„Moje kůň to potřebuje, protože sportuje.“

Potřebuje? Opravdu?**

Tuhle větu slýchám často.

A často vidím koně, jejichž kopyta jsou ve stavu, který by se dal označit maximálně jako „nutné zlo přežívání“.

Ano, jsou koně, kteří bez podkov chodit nemohou.
Ale každá taková situace má svoji příčinu.
A na trhu přitom existuje obrovská škála možností – od moderních flexibilních bot až po různé typy odlehčených podkov.

O tom si ale povíme jindy.

Proč tolik lpím na zdravém funkčním kopytu?

Protože:

Zdravé kopyto = zdravý kůň.

Když kůň nebolí, může se pohybovat přirozeně, bez kompenzací.
Jeho tělo funguje uvnitř – plíce, srdce, svaly, trávicí trakt, fascie.
Jeho psychika je klidná a stabilní, protože každý krok ho nebolí.

Bolesti od kopyt se přenášejí až k hlavě, krční páteři, do zad a dále k orgánům.
A když se kůň necítí dobře fyzicky, necítí se dobře ani psychicky.

A to nechce žádný majitel.
Nikdo z nás nechce koně, který trpí.

Proč o tom tolik mluvím? Proč „otravuju“ s kopyty?

Protože když umíme vnímat tělo koně jako celek, z mnoha úhlů…
Když se vzděláváme, učíme se, rozumíme souvislostem…
Když dokážeme vystoupit ze své komfortní zóny a podívat se na věci jinak…

můžeme být našim koním skutečnou oporou.

A můžeme jim dopřát život, který je blíž přirozenosti.
Protože stejně jako my ani oni nechtějí žít v bolesti.

Já sama vím velmi dobře, jaké to je žít s bolestí.
Jaké to je být omezena, jaké to je, když každý krok píchá, táhne, bolí.
A právě proto vím, jak moc záleží na tom, aby koně měli kopyta zdravá a funkční.

Ale o tom zas příště…

Na fotkách kopyta mého nemocného koně, už několik let staré ..... příště zkusím nafotit aktuální fotky jak se naše kopyta během let změnila ....

18/11/2025

Práce ze země

Když se řekne práce ze země, většina lidí si představí Parelliho hry, horsemanship, nebo různé moderní směry komunikace s koněm. Je jich dnes opravdu mnoho.
Jen málo kdo si ale uvědomí, že první a skutečně systematická práce ze země se ve velkém měřítku děje už po staletí – ve Vídeňské španělské jezdecké škole, kde působil nejen jako trenér, ale i jako ředitel plukovník Alois Podhajský.

Když do této školy člověk zavítá, první, co uvidí, není jezdec v sedle. Jsou to právě koně pracující ze země – s lehkostí, přesností a naprostou elegancí.
Teprve poté přichází na scénu jezdci.

Dostat se na hřbet lipicána ale není jen tak. Vyžaduje to mnoho let praxe právě na zemi, pak na lonži, a teprve nakonec v sedle.
Tento systém má hluboký smysl.
Nejdřív se musí naučit komunikovat tělo, oči a mysl – až potom může přijít opravdové jezdecké umění.

U nás je to ale často jinak.
Většina lidí prostě „jezdí“.
Bez znalostí, bez techniky, bez trpělivosti.
Hlavně že se udržíme v sedle a „nějak“ to jede.
Drezura? Tu skoro nikdo z běžných jezdců nechce – je náročná, vyžaduje čas, disciplínu a především mysl.
A tak mnoho jezdců raději skáče, jezdí western nebo prostě hledá jednodušší cestu.
Často přitom mají pocit, že ti, kdo běhají s koňmi na zemi, jen „ztrácí čas“.

Ale práce ze země není jen horsemanship nebo pár triků z videí.
Je to učebnice jezdeckého umění.
Je to práce, kde se nevzdělává jen kůň – vzdělávám se já sama.
Učím své tělo, mysl, oči i cit.
Poznávám svého koně od hlavy po kopyta – a zase zpět.
Usnadňuji nám oběma cestu, aby se jednoho dne, až usednu do sedla, nemuselo nic vysvětlovat silou.

Pracuji s koněm ze země nejen na obnosku, ale i s udidlem, abych mu pomohla pochopit jeho význam v klidu, bez boje, bez odporu.
Nechci cítit v rukou kilogramy tlaku – chci cítit jen pár gramů důvěry.
A když kůň reaguje jemně, s radostí a uvolněním, vím, že jsme na dobré cestě.

Když lonžuji, nejde mi o to, aby prostě „běhal po kruhu“.
To zvládne každý.
Jde mi o rovné linie, o distanci, o balanc.
O to, aby se uměl ohnout, přistavit, narovnat, měnit směr, délku i tempo – a přitom zůstal v harmonii se sebou i se mnou.
Taková práce je náročná – fyzicky, psychicky i technicky.
A přesto… právě v ní se rodí skutečné partnerství mezi člověkem a koněm.

Tera Wels

08/11/2025

Lekce ze země, ve volnosti.

Vše co učím své koně s pomocí obnosku zkouším přenášet i do volnosti.
Mým cílem je aby se můj kůň také vyblbnul, vyběhal a zároveň trošku procvičil. Svým způsobem je to pro nás dva i hraní.

06/11/2025

06/11/2025

Práce na zemi

Občas se setkávám s názorem, že my, kdo pracujeme s koňmi ze země, si jen „hrajeme na trenéry“ – a že vlastně jen taháme kačery.

Rozumím tomu. Chápu, že zvenku to tak může vypadat.
A přesto si myslím, že kdyby se kdokoli z těchto lidí na chvíli zastavil a opravdu se podíval, uviděl by, že tahle práce má hloubku, klid a obrovský smysl.

Nikdy nikoho nesoudím – ani ty, jejichž přístup či styl výcviku je mi vzdálený. Ale mrzí mě, že se málokdo zeptá proč to děláme právě takto.

Bez nátlaku. Bez stresu. Bez síly.
Učíme koně vnímat osobní prostor, uvolnit se, spolupracovat – a přitom respektovat prostor náš.
Učíme je kráčet vpřed, ustupovat, měnit směr, běhat – a přitom zůstat napojení.
To vše s citem, klidem a úsměvem.

Pracujeme i s koňmi, kteří přišli plní nedůvěry, schopní člověka válet, pošlapat nebo testovat hranice.
A přesto během krátké doby začnou chápat, že spolu můžeme tančit v harmonii, bez síly a donucení.

Z pozice z boku, z pozice face to face objevujeme pohyb, rovnováhu, jemnost i dech.
Připravujeme nejen koně, ale i sami sebe – učíme své tělo, ruce, mysl i srdce, jak být spolu v rovnováze.
Učíme se cítit.

Každý krok, každý pohled, každé nadechnutí je součástí cesty.
A právě v tom je kouzlo, které zvenku může vypadat jako „tahání kačera“.

Pro nás je to ale mnohem víc.
Je to svoboda, klid, cesta bez ega – cesta k duši koně.
A možná i k té naší. 🌿

Tera Wels

04/11/2025

Hříbarny – jsou opravdu tak potřebné?

Opět je to jen můj osobní názor. Nemusíte se mnou souhlasit — a možná ani nechci, abyste slepě souhlasili. Spíš bych si přála, abyste se na chvíli zastavili a zamysleli.

Vyrůstala jsem od narození mezi koňmi. Moje první vzpomínka patří tažným koním, kteří chodili do lesa — tehdy se jim prostě říkalo valaši, dnes bychom řekli „begani“. Mezi nimi vyrůstalo i jedno hříbě — dnes by nejspíš spadalo do kategorie moravského teplokrevníka, tehdy to ale bylo prostě „to malé“. A to malé rostlo mezi velkými koňmi, učilo se s nimi pracovat, doprovázelo je do lesa, na pole, k vozu. Nikdo tehdy neřešil, že nemá vrstevníky na hraní. Učilo se pozorováním, zkušeností, přirozeným pohybem mezi dospělými. A víte co? Když pak přišel čas obsedání, nic neřešilo. Nebálo se lidí, ani sedla, ani změny.

A já — malé dítě mezi těmi koňmi — jsem běhala kolem, někdy pod nohama, někdy na voze. Dnes by z toho neprošel jediný bezpečnostní protokol. Ale přežila jsem. A něco z té doby ve mně zůstalo — hluboké vědomí přirozeného řádu věcí.

Od svých šesti let jsem trávila dny v jezdeckých klubech. A tehdy — všude byla hříbata. Ve stájích, ohradách, na vyjížďkách. Některá běhala u mámy na volno, jiná se vodila na vodítku. V boxech spala vedle svých matek a ráno se pouštěla naháněcí uličkou na pastvinu. Když šly jejich mámy trénovat, hříbata někdo pohlídal, někdo je mazlil, jiný jen držel, aby mámy mohly pracovat. A světe div se — ta hříbata to přežila.

Ta hříbata znala život. Neřešila auta, traktory, silnice, nové prostředí. Když přišel čas obsedání, nebyla to žádná histerie. Všechno znala, protože vše už někdy zažila. A obsedání? Probíhalo tiše, přirozeně.

Tehdy často první nasednutí dělali mladí jezdci — ti, co vážili „nula, nula prd“, byli pružní a nebojácní. A s mladými koňmi pracovali, jako by to byla samozřejmost. Protože ona to samozřejmost byla.

Dnes často vídám tříleté nebo čtyřleté koně, kteří přicházejí z hříbáren. Divočejší než vítr, lekají se každého doteku, ztrácejí důvěru, kterou vlastně nikdy pořádně nezažili. Rostli „jak dříví v lese“. Viděli člověka párkrát do roka. Ano, měli své vrstevníky — ale chyběla jim lidská přítomnost, vedení, hranice, jistota.

Často slýchám: „Hříbě potřebuje vrstevníky, aby si mohlo hrát.“ Možná. Ale opravdu si i malé děti hrají jen mezi vrstevníky? Můj syn, který vyrůstá mezi koňmi a zvířaty, se učí ze života — pomáhá, pozoruje, přemýšlí, hraje si, ale i roste do reality. A tak by to mělo být i u hříbat.

Znám mnoho koní, kteří nevyrůstali s ostatními mláďaty. Byli odstavení, převezeni ke svému člověku — a ten se jim věnoval. Učil je, hrál si s nimi, dával jim podněty, rozvíjel jejich tělo i mysl. Taková hříbata rostla v důvěře, v klidu, v kontaktu. A když dospěla, byla připravená. Nevyplašená, neuzavřená, neztuhlá — prostě připravená žít s člověkem.

Stres, který čeká mladé koně po odchodu z hříbáren, je často obrovský. Náhlý přechod z „dětského tábora“ do reality jezdeckého světa bývá šokem, který si mnozí z nich nesou dál — někdy i celý život.

Zkuste se vrátit v čase. Do doby, kdy hříbárny nebyly. Kdy se koně učili žít — ne jen přežívat v ohradách se stejně starými, ale nezkušenými hříbaty. Dnes máme tolik znalostí, tolik možností. Můžeme jim nabídnout něco mnohem lepšího.

Netvrdím že časy 20+ let zpět byla pro koně tak nejlepší, zcela všude se něco našlo. Přesto byly majitelé, kteří byly více vnímavý vůči svým koním a mnohem lépe a kvalitněji jim daly pevné základy do dalšího života a koně byly lépe připraveni na svojí úlohu, než tomu je dnes. Kdy z mnoha koní děláme plyšáky a pak po nich chceme výkony na které nejsou připraveni.

Nemusíme se vracet zpátky — stačí navázat na to, co fungovalo. Stačí jim dát víc času, víc pozornosti, víc skutečného života.

Možná by stačilo, kdybychom se znovu naučili být hříbatům tím, čím kdysi bývali naši dědové a babičky svým koním — trpělivými průvodci.

Protože oni nepotřebují jen hříbárnu.
Potřebují člověka, který s nimi půjde krok za krokem.
Člověka, který je naučí žít ve světě lidí, s respektem, důvěrou a klidem.

Pojďme jim být tím průvodcem. 🌿

01/11/2025

Starý kůň nemusí vypadat jako žebřiňák

Máme doma skutečného seniora – koně ve věku 31 let, křížence A1/1 (anglického plnokrevníka a českého teplokrevníka). I v takovém věku zůstává vysoko v krvi, s horkou hlavou, jak se říká. Po celý život jsme museli hlídat jeho krmení – bez obilovin, protože mu nedělaly dobře.
Před třinácti lety se o vředech, endospermu obilovin nebo o jejich vlivu na zdraví koní tolik nemluvilo, přesto už tehdy měl krmnou dávku sestavenou na míru paní Bergerovou z Centrumkrmiv.cz.

S přibývajícím věkem jsme bojovali s kolísáním váhy a slábnoucí horní linií. Když jsem u svého druhého koně řešila zdravotní i psychické problémy, objevila jsem značku Perfect Equi, jejichž minerální doplňky se u nás osvědčily natolik, že jsem je začala přidávat i dědečkovi.

Minulý rok se u něj začaly projevovat zdravotní komplikace, a tak jsme se zaměřili na zlepšení kvality kopyt, aby se mu lépe chodilo a nemusel dlouho stát o třech nohách při korekcích. Nakonec jsme se rozhodli pro individuální přístup – a výsledek nás překvapil.
Kopyta začala regenerovat i v tak vysokém věku, a s nimi i celé tělo. Postupně se zlepšila horní linie, osvalení zádě i krku. Velký podíl na tom má i doplněk Vida Vital od Perfect Equi, který dědečkovi skutečně prospívá.

Dnes má stálý přístup na pastvinu i do stáje. S přibývajícím věkem jsme zjistili, že potřebuje hlubokou podestýlku – rád si lehá a dává jasně najevo, že mu to tak vyhovuje. Je to víc práce pro nás, ale ta spokojenost v jeho očích za to stojí.
Seno má dnes už spíš jako hračku na dlouhé chvíle, když počasí nepřeje.

V listopadu ho čeká kontrola zubaře – prevence, kterou nikdy nepodceňujeme.

Mít starého koně není jednoduché. Ale je to nádherné.
Dopřát mu klidné stáří, důstojnost, lásku a péči v prostředí, které zná, je ten největší dar, který mu můžeme dát. ❤️

31/10/2025

Proč je nutné rozumět zdraví kopyt?

„Kopyta jsou zrcadlem zdraví koně.“

Kopyta nejsou jen součástí pohybového aparátu – jsou také ukazatelem celkového zdraví. Jsou tím, co nám dokáže prozradit víc, než si často uvědomujeme. Umí napovědět o fyziologickém i metabolickém stavu koně, o tom, co se děje uvnitř těla, dřív než se objeví viditelné potíže.

První známky, že se s naším koněm něco děje, se často projeví právě na kopytech. Můžeme si všimnout kroužků, zvlnění, změny barvy – u světlých kopyt třeba narůžovělých nebo červených skvrnek. Někdy se kopyta zdají teplejší než obvykle, jindy se změna projeví na korunce nebo spěnce – právě tam lze často zachytit první varovné signály schvácení kopyt.

Zkušené oko a ruka si všimne jemných nerovností, deformací nebo ,,letokruhů´´ na kopytní stěně. Tyto změny spolu s počasím, přechody mezi teplem a chladem, vlhkem a mrazem mohou být spouštěčem problémů. Právě v takových obdobích je důležité být ve střehu – nebo raději jednat preventivně.

Kopyta jsou moje velká srdcová záležitost – nejen kvůli práci, ale i kvůli hluboké lásce k biomechanice pohybu. Protože bez zdravých, funkčních kopyt není možné, aby kůň našel lehkost, volnost a radost z pohybu.

Když se zamyslíme, sami bychom nechtěli běhat s přerostlými nehty v těsných botách. Já sama mám bosé koně a odjezdila jsem bez podkov mnoho závodů – od parkuru až po drezuru. Ne každý kůň ale může být bosý, a to je v pořádku. Důležité je, aby kopytní péče byla individuální a funkční.
Vidím u svých klientů koně, kterým se díky správné péči změnila nejen chůze, ale i celé tělo – uvolnili se, začali lépe pracovat přes hřbet, přestali potřebovat časté terapie.

Co je zdravé kopyto?

Zdravé kopyto má plně funkční střel, který je pružný a široký. Má klenutí, umožňující roztažnost a plynulý návrat do původního tvaru. Patky jsou v rovnováze – vnitřní i vnější stejně vysoké. Takové kopyto dýchá, pracuje a podporuje cirkulaci krve.

Přirozený pohyb po různých površích funguje jako masáž střelu, která stimuluje prokrvení a vyživení celého kopyta. Stejně jako u lidí – i my v rehabilitacích chodíme po kamenech, střídáme teplou a studenou vodu, posilujeme stabilitu. Kopyta koní potřebují to samé – přirozený pohyb, stimulaci a prostor pro vlastní funkci.

Stejně jako u auta pečujeme o pneumatiky, které nás drží v bezpečí na silnici, měli bychom pečovat i o „pneumatiky“ našich koní. Protože kopyta jsou tím, co drží jejich sílu, stabilitu i zdraví.

Není nutné kovat – ale je nutné rozumět.
Kopyta jsou jeden z nejdůležitějších ukazatelů zdraví koně – jak fyzického, tak vnitřního.

Pokud jim porozumíme, porozumíme i našim koním.

🕊️ Pokračování příště...
Tera Wels

24/10/2025

Kopyta – věčné téma, které stále nemá konce

Zas a znova, stále dokola. Roky, spousta odborníků, různých názorů – a přesto je to stále nedostačující. Kopyta zůstávají velkým problémem.

Je až smutné, že máme něco jako profesní kvalifikaci „Europodkovář“ nebo „kovář“, a přesto často vycházejí lidé, kteří o kopytní péči vědí jen minimum. Místo skutečných odborníků dostáváme „držitele papíru“. Ano, vím, že tím rýpu do vosího hnízda – ale je to realita, kterou prostě nelze dál přehlížet.

Zarážející je, že i na některých klinikách se stále zapomíná na základní principy péče o kopyta. Nedávno jsem viděla koně po operaci nohy, který měl stále podkovy – přestože bylo jasné, že na operované končetině nebude moci stát. Chápu, že je na klinikách frmol, ale péče by měla být komplexní. Pokud není možné udělat korekci, nebylo by lepší alespoň podkovy sundat nebo zajistit následnou péči o kopyta v závěsu?

A nebo je to všechno jen o samotném majiteli a jeho vzdělání?
Těžko říct. Ale rozhodně je to téma k zamyšlení – nad tím, jaký vztah kopyta a jejich zdraví vlastně mají mnozí z našich „odborníků“.

🔹 Intervaly péče – zakořeněné omyly

Stále se běžně setkávám s tím, že je péče o kopyta nastavena na 6–8 týdnů, někdy u kovaných koní dokonce 12 týdnů.
A pak jsou extrémy – koně, kteří vidí kováře dvakrát, maximálně třikrát do roka.
A přitom slyším: „Vždyť mu kopyta nerostou.“
Opravdu? Tak kde se stala chyba? Kopyta nerostou, nebo jen nerozumíme jejich přirozené funkci?

🔹 Regenerace kopyt – možná i po dvacítce

Bylo mi kdysi řečeno, že po 20. roce života už kopyta nelze regenerovat.
Jenže – náš děda má 31 let. A regeneruje.
Vidíme to při každé korekci. Stav kopyt se zlepšuje, zpevňuje, vyrovnává.
Ano, musím kováře často sama popohánět, ale stojí to za to.
Máme koně, který si své kopyta doslova „vypěstoval zpátky“.

🔹 Schvácení – konec? Ne nutně.

U schvácených koní se často říká, že už nikdy nezískají funkční kopyta.
Moje praxe ukázala pravý opak.
Když se koni zajistí kompletní management – správné ustájení, vhodný povrch, seno, krmení, doplňky, pohyb –
pak i kůň, u kterého se řeší, zda bojuje nebo to vzdá, dokáže zregenerovat kopyta tak, že znovu žije bez bolesti.

Ano, možná už nikdy nebudou „dokonalá“, ale mohou být funkční, pružná a živá.
A to je přece to, o co nám má jít.

🔹 Známe vůbec přirozené vlastnosti kopyta?

Kolik z nás skutečně ví, jak funguje kopyto,
jak je v pouzdře uloženo, co všechno ho drží pohromadě a jak se v něm přenáší síla, tlak, energie?

Kopyto není jen „tvrdá část na noze“. Je to živý, citlivý a vysoce funkční orgán, který nese celý systém koně.

23/10/2025

Jak vhodně odstavit kobylu od hříběte

Nejpřirozenější a nejšetrnější způsob odstavu – s minimem stresu a bolesti pro kobylu i hříbě – je ten, když si ho kobyla odstaví sama.
Někdy to nastane kolem jednoho roku věku hříběte, někdy o něco později. Nejlepší je vidět, slyšet a vnímat – všímat si, kdy se kobyla začne sama od hříběte jemně oddělovat.

Pokud kobyla dává jasně najevo, že už potřebuje prostor, a hříbě to ještě nezvládá, můžeme jim pomoci jemným oddělením – třeba do vedlejší ohrady, kde na sebe stále uvidí a budou cítit svůj pach.
Takový nepřímý kontakt pomáhá oběma zvládnout přechod klidněji a bez pocitu ztráty.

Ve volné přírodě se kobyla často znovu zabřezne krátce po porodu – někdy hned, jindy až po pár měsících. Jakmile se blíží konec březosti (cca 8.–9. měsíc), kobyla si většinou hříbě odstaví sama a připravuje se na nový přírůstek. Někdy to udělá dřív, jindy až těsně před porodem – záleží na prostředí, podmínkách, krmení i psychické pohodě. Může to být individuální ......

U domestikovaných koní je to jiné – rytmus jim určuje člověk. A ne vždy se při tom bere ohled na přirozené potřeby koně.
Za mě je ideální, když hříbě zůstane s kobylou alespoň do 8 měsíců věku. Dvanáct měsíců považuji za horní hranici, která je zároveň pro většinu dvojic stále velmi přínosná.

Pokud má hříbě možnost socializace s ostatními koňmi – má si s kým hrát, koho následovat a od koho se učit – je to ideální.
V takovém případě může probíhat odstav s plnou empatií, a přesto přirozeně.

Když má člověk možnost hříběti nabídnout parťáka, bezpečné prostředí a jemné vedení, snáší odstav mnohem lépe.
A kobyla, která je odstavená šetrně a bez velkého stresu, má větší šanci na plynulé, nebolestivé zasušení mléka, bez rizika zánětu vemene.

Proto vždy říkám – psychická pohoda koně je základ.
Z ní vyrůstá zdraví, důvěra a vztah, který se nese celým životem.
Mnoho koní si totiž své první stresy a strachy nese právě z období odstavu.
A to je téma, které si zaslouží samostatné povídání – o socializaci, důvěře a proč osobně odmítám klasické hříbárny.