25/01/2026
Milá čtenářko,
včera jsem psala čtenářkám svého mailing listu, že o mně budou slyšet častěji. Pravdou je, že jsem při tom hledání, jak to chci já, narazila na spoustu věcí, jak to nechci. A rozhodně se nechci spoléhat jen na algoritmus, který mě možná ano, možná ne, někomu ukáže. Od teď, co projde mailem,projde všemi mými komunikačními kanály. A budu psát delší věci, tak jak se mi to líbí a ne podle toho, že někdo řekl, že už se dlouhé texty nečtou. Čtou a mám na ně krásnou odezvu právě v mailech. Kam píši osobní příběhy, tipy na sebepéči i sebeorganizaci, nebo nabídky na něco, z toho, co dělám.
Včera jsem psala svým čtenářkám, že jev pořádku zrušit odběr. Měly možnosti si přečíst pár mých nových mailů a rozhodnout se, zda to je pro ně to pravé. Stejnou možnost mají všichni i na sociálních sítích. Protože už jsem našla svůj styl a zamilovala se do něj.
A chci ti dnes říct hlavně jedno: děkuju, že tu jsi a že jsi zůstala.
Napadlo mě, že než se pustíme do dalších témat, bylo by fér se na chvíli zastavit a říct si, kdo jsem a proč ti vlastně píšu.
Jmenuji se Míša, ale to už víš.
Jsem máma tří dětí se speciálními potřebami, koučka a pracuji s deníkem jako nástrojem ke zklidnění hlavy i těla. Ne proto, že by to znělo hezky, ale proto, že mi to samotné pomohlo přežít období, kdy jsem jela dlouhodobě na hraně.
Pomáhám hlavně ženám, které:
– mají pocit, že pořád něco musí
– starají se o ostatní a na sebe zbývá minimum prostoru
– jsou unavené, přetížené a často mají výčitky, i když dělají, co můžou
– mají psychosomatické potíže, které neumí pojmenovat
Neučím dokonalý život.
Spíš ukazuju, jak se na pár minut denně zastavit, zorientovat se v tom, co se děje uvnitř, a trochu si ulevit. Bez tlaku. Bez výkonu. Bez dalšího „měla bych“.
Možná malý příběh z dneška:
Je neděle. Doma je ticho jen napůl, hlava jede na plné obrátky a seznam věcí na další týden se dere dopředu. A ze dne, který by měl být odpočinkovým, se stává den, kdy se všichni chystají na pondělí, do školy nebo do práce. Zjišťuje se, co vše se zapomnělo přes víkend nachystat a třeba tak jako já teď, posíláte DPH, po tom, co jste dolátala synovi montérky na praxi. Znám to.
A přesně v tu chvíli si beru papír a napíšu si jednu jedinou otázku:
Co teď opravdu potřebuji?
Ne co bych měla. Ne co se čeká. Ale co potřebuji já.
Často z toho nevyleze žádné velké řešení.
Jen trochu víc klidu. Šálek čaje, deka a deset minut s knížkou. Bez musím nebo měla bych.
A to je i to, co můžeš od mých e-mailů čekat.
Krátká zastavení. Myšlenky. Otázky. Někdy tip, jindy jen připomenutí, že v tom nejsi sama.
Je neděle. A neděle je vlastně docela dobrý čas na nový začátek.
Klidný. Nenápadný. Bez velkých plánů.
Nevím, kdo vymyslel začínat výzvy v pondělí. Na mě to nikdy neplatilo.
A teď jedna otázka na tebe, budu moc ráda, když mi odpovíš:
Co tě v poslední době nejvíc unavuje nebo bere energii?
Míša
P.S. Pokud se mnou chceš něco zkusit, zapiš se do 7denní série 7 minut pro klid v hlavě. 7 dní ti budou chodit návody a tipy na čas pro sebe https://journalterapie.cz/7-minut-pro-klid-v-hlave
