27/02/2026
Proč to držíme, i když to nefunguje?
Milá čtenářko,
v týdnu jsem vytáhla svůj parní čistič. Jaké bylo mé překvapení, když sice vodu ohřál, ale páru nevypouštěl. Až to ve mě vzbudilo obavy, že by mohl přístroj bouchnout, protože evidentně docházelo ke zvýšení tlaku. Nebyla bych to já, abych nehledala příčinu. prohlédla jsem přístroj, z venčí vše vypadlo, že je v pořádku. Tryska byla přicpaná, tak jsem ji uvolnila. Celý přístroj jsem zevnitř vyčistila. Páni kolik bordelu z toho vyteklo. Až mě to překvapilo, protože se o něj starám a dávám si pozor, co do toho nalévám. Ani po tomto zásahu pára ven nešla, přístroj začal vydávat zvláštní zvuky, tak jsem ho zase vypla a odložila. O dva dny později jsem nad ním seděla se svým růžovým šroubovákem. Manžela tím už ani nepřekvapím.
Správně. Růžovým. Mám tři sady růžového nářadí, které se doplňují. Při čtyřech chlapech v domácnosti je tak nějak permanentně všude po bytě a v provozu. Víte jak sluší chlapovi růžová taštička s růžovým nářadím, když jde se sousedem spravovat auto na parkoviště na sídlišti?
Ale zpět k čističi. Rozhodla jsem se, že než ho vyměním, mrknu se,jestli není tryska ucpaná i z vnitřní strany přístroje. Musela jsem ho celý rozebrat. Vyšroubovat všechny šroubky, sundat všechny kryty a těsnění, abych se dostala až dovnitř. Tryskou to nebyl. Kabely byly všechny v pořádku. Tlačítko na páru fungovalo jak má, jen ventil, vypadal nějak zasekle. Ale třeba se roztahuje až po zvýšení tlaku. Tak jsem celý přístroj zase smontovala, nalila vodu, zapla a.....
.. a nic.
Proč o tom vlastně píši? U toho rozebírání a skládání a snahy to spravit jsem si uvědomila, že to často děláme i s našimi přesvědčeními a zvyky. Víme, že nám už neslouží a přesto se je snažíme nějak držet v provozu a spravovat.
Napadlo vás někdy proč?
Protože je to pro náš nervový systém bezpečné. Známé a to i tehdy, když se jedná o škodlivé návyky, chování nebo omezení. Známe ho. Známe ho důvěrně. A to, co známe, přece neměníme. Je to předvídatelné. Víme, co bude potom.
Co se stane, když přistoupíme na to, že to již opravdu neslouží a je třeba změna?
Učíme se v tom znovu chodit. Učíme se jak to zvládat. Jsme ve střehu. Náš nervový systém je v pohotovosti. Přestože víte, že je to pro vás prospěšné. Není to známé ani předvídatelné. Proto se stává, že se časem vrátíme opět ke starému chování, nebo zvyku, přestože může být nežádoucí a někdy i nebezpečné.
Proč se to děje?
Setkávám se u svých studentek a klientek s tím, že si řeknou, že provedou velkou změnu hned, ze dne na den. Aniž by se na ni připravily. Čekají na konkrétní datum v kalendáři, jako by to bylo to, co rozhodne a udělá změnu. Často vědí, co chtějí změnit, ale ne jak, ani jak k tomu dojít.
Vždy jim říkám, že po malých krocích.
Je to delší? Ano, ale méně zatěžující.
Je to pracnější? Ne, protože příprava a to, co věnujeme tomu abychom zjistily jak na to, nám ukáže, že už jsme na vlastně cestě. Bez nárazového přetížení našeho nervového systému.
Já jdu shánět nový parní čistič. Co chceš pustit ty?
Míša
PS:
Jestli nevíš, jak něco měnit, začni jinak, po chvilkách. 7 minut pro klid v hlavě vzniklo přesně pro tenhle moment mezi „musím“ a „už nemůžu“
