04/02/2026
Začátkem prosince jsem spolu s Hankou Kozubkovou a Bárou Bialonczyk připravovala nejtěžší poslední rozloučení. Bylo to loučení s mojí maminkou...
"Byl to krásný pohřeb" říkala celá naše rodina a smuteční hosté. Ano, i poslední rozloučení může být krásné, léčivé, laskavé a soucitné. Sdílím úryvek ze smuteční řeči, kterou jsem napsala a na pohřbu i přečetla. Možná vám bude inspirací a kéž dodá odvahu tvořit a podílet se na posledním rozloučení. Nenechávejte celou organizaci jen na pohřební službě, vezměte i pohřby do svých rukou. Je to léčivé a dává křídla;-)-sílu...
"Dneska jsme se sešli, protože dohořela maminčina svíčka života. Protože vše, co se narodí musí i zemřít. Protože není možné toto změnit. Protože poslední rozloučení je rituál, kterým vzdáváme hold zesnulým a pro nás pozůstalé je to důležitá součást zármutku. Možná mnozí z vás už znají ten pocit a bolest, když umře maminka. Na celém světě, a to že je ten svět opravdu veliký, je MAMINKA jediný člověk, který je se svým dítětem spojený od prvního okamžiku až do konce života. Znala nás dřív, než jsme poznali sami sebe. Rozuměla nám, i když jsme nedokázali mluvit. Ať jsme udělali cokoliv, vždy tu byla pro nás s otevřeným srdcem. Byla jistotou, ke které se můžeme vracet, když se svět zdál příliš těžký. Byla našim domovem. Takové pouto nenahradí nikdo a nic.“. Možná až nyní, když už tu mamka není, nám tohle všechno dochází. Znáte to, když něco máme, tak to zevšední a my si ani nestihneme všimnout, že to je vzácnost, poklad, který pramení z lásky, byť každý tu lásku projevuje po svém.
Martina
