09/11/2025
Podzim neučí držet, ale pouštět. Strom nevyhoří tím, že shodí listí—šetří zdroje. Vztahy fungují podobně: některé závazky nejsou „výdrž“, ale vyčerpávání.
V terapii to často naráží na dvě překážky: vina („když pustím, zradím“) a strach z opuštění (moje hranice = pro druhého odmítnutí). Psychoanalyticky řečeno: staré vnitřní objekty si pletou péči s fúzí. Jenže kořeny dýchají, když listí pustíš.
Proč je pouštění péče (a ne selhání)
- Ambivalentní loajalita: držíme i to, co nám škodí, protože kdysi to byl zdroj přijetí.
- Fawn/pleasing: naučili jsme se tlumit vlastní potřeby, abychom si udrželi vztah.
- Magické myšlení: „Když vydržím ještě chvilku, možná se to změní.“ — mezitím mizí kořeny.
- Somatika: tělo už ví—stažený hrudník, mělký dech, únava po setkání—ale hlava to racionalizuje.
Jak poznat, co je „listí“ (a co je „kmen“)
Ptej se:
- Výživa vs. odčerpávání: vrací se mi energie aspoň někdy?
- Volba vs. povinnost: dělám to, protože chci, nebo protože mám?
- Respekt k hranicím: když řeknu „ne“, svět se nezhroutí, nebo přichází trest/ignor?
- Tělo: jsem po kontaktu živější, nebo menší?
- Opakovatelnost: je to dlouhodobý vzorec, nebo ojedinělá zátěž?
Když to bolí (a proč je to v pořádku)
Pouštění může spustit smutek i pocit viny. To není důkaz, že děláš něco špatně. To je cena za re-organizaci systému. Jako strom: zmenší korunu, aby přežily kořeny. Vztah, který zůstane, bude pravdivější; to, co odpadne, se promění v živinu.
Závěr: Péče není vždycky „víc“. Někdy je to méně, ale přesně.
Nech padat, co už neživí—ať může růst to, co je tvoje.
Mini-úkol dnes: napiš tři věci, které letos pouštíš. Jednu pusť dnes.
