23/12/2025
AMEN 🥰 zůstávejme autentičtí i o vánocích...uzdravujeme nejen sebe, rodinu, rod, národ, svět, ale měníme tak letité kolektivní Vědomí 🥰 Pokoj Boží žehnám nám všem 😘😘😘😘😘
Slunovrat duše: Proč musíme projít tmou, aby mohlo vyjít slunce
V mém nedávném textu Smutek Vánoc jsem se věnoval psychologické rovině svátků – rodinným očekáváním, prázdným židlím a vnitřním zraněním, která se otevírají u štědrovečerního stolu. Vaše vřelé přijetí a množství reakcí mě povzbudily, abych se do tohoto tématu ponořil ještě jednou, tentokrát však hlouběji.
Opustíme na chvíli rovinu osobních příběhů a sestoupíme o patro níž – do světa archetypů, mýtů a kolektivního nevědomí. Protože to, co v těchto dnech prožíváme, není jen „naše“ soukromá tíha. Je to ozvěna prastarého cyklu, který právě vrcholí.
Včera byl zimní slunovrat. Nejdelší noc roku. A možná jste to cítili – tu zvláštní tíhu, melancholii, která nesouvisí jen s únavou z vánočního shonu. Vzduch má jinou hustotu a tělo zpomalí dřív, než to stihneme racionálně pojmenovat.
Moderní svět se nás snaží přesvědčit, že bychom měli „zářit“. Ale naše psychika ví své. Zimní slunovrat není jen datum v kalendáři. Je to prahový, liminální čas. Je to moment, kdy se otevírají dveře našeho nevědomí starým příběhům.
Descensus ad inferos: Sestup do podsvětí
V analytické psychologii známe motiv descensus ad inferos – sestup do podsvětí. Není to patologie, je to nutná součást individuační cesty. Zimní slunovrat je přesně takovým kolektivním sestupem. Celá příroda stahuje mízu ke kořenům a naše psychika ji následuje.
Naše těla reagují na úbytek světla, epifýza mění produkci melatoninu a s tím se mění i naše vnímání. Věci, které přes rok zvládáme vytěsnit prací a výkonem, si najdou cestu ven. Smutek, který se dal obejít, najednou sedí na prázdné židli jako tichý host. Tma v tomto období funguje jako dokonalé projekční plátno pro obsahy našeho nevědomí.
Saturnova nutnost a stín Vánoc
Římané v tomto čase slavili Saturnálie – svátky boha Saturna, který vládne času, stáří a melancholii. James Hillman, významný jungián, mluvil o „saturnovské nutnosti“ smutku. Melancholie podle něj není depresí, kterou je třeba léčit, ale legitimním způsobem bytí, který nám umožňuje vidět hloubku věcí, dotknout se konečnosti a pomíjivosti.
Právě zde vzniká ono drtivé vánoční napětí. Na jedné straně stojí archetyp Puer Aeternus (věčné dítě) – touha po zázraku, světle a radosti. Na druhé straně stojí Senex (moudrý stařec) – vědomí tíhy, reality a smrti.
Vánoce a slunovrat fungují jako zvětšovací sklo a akcentují onu protichůdnou dynamiku. Kolektivní scénář o „šťastné rodině“ naráží na naši individuální realitu – na to, co chybělo, na vztahy, které se rozpadly, na prázdná místa u stolu. Čím více se snažíme tento stín popřít umělým veselím, tím delší stín vrháme.
Mytický čas a návrat ke kořenům
Mircea Eliade popisoval rituály slunovratu jako „věčný návrat“ – zrušení lineárního času a návrat do času mytického. Staré kultury věděly, že v tomto liminálním čase se svět stává propustnějším. Zapalování ohňů a nošení zelených stromů domů nebylo dekorací. Strom je osa světa, talisman proti rozpadu, připomínka života uprostřed smrti.
Je to paradox, který psychika miluje i nenávidí: musíme dojít na dno tmy, aby se cyklus mohl otočit. Slunce se nerodí v poledne, ale o půlnoci, v té nejtemnější hodině.
Učinit temnotu vědomou
Možná není cílem letošních Vánoc křečovitá radost. Možná je cílem pravdivost. C. G. Jung řekl klíčovou větu: „Člověk se neosvítí představováním si světla, ale učiněním temnoty vědomou.“.
Pokud tedy cítíte tíhu, zkuste ji přijmout jako součást cyklu, jako zimní spánek duše. Slunovrat nám připomíná kosmickou jistotu, kterou naši předkové prožívali s posvátnou bázní: žádná tma netrvá věčně. A i když teď cítíme chlad, míza se nakonec vždy vrátí do větví.
To nejlepší, co pro sebe můžeme v těchto dnech udělat, je přestat se bát ticha a dovolit si prožít tuto Nekyii – cestu nocí. Protože právě tam, v hlubině, se rodí nové světlo.
