16/11/2025
Jeho Magnificence!!! Hrdina.
https://www.facebook.com/share/p/1AGfYE5Fjc/?mibextid=wwXIfr
Před 84 lety, 16. listopadu 1939, den po protinacistických manifestacích doprovázejících pohřeb Jana Opletala, studenta medicíny postřeleného při demonstracích proti německé okupaci dne 28. října 1939, rozhodl Adolf Hi**er o uzavření českých vysokých škol a tvrdém potrestání účastníků protestů. V noci z 16. na 17. listopadu 1939 zahájilo gestapo a jednotky SS zatýkání českých studentů v Praze, Brně a Příbrami. Devět studentských představitelů bylo 17. listopadu popraveno, 1200 studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Jedním z pozapomenutých hrdinů, kteří se nacistické zvůli 17. listopadu postavili, byl rektor Univerzity Karlovy, profesor Bedřich Hrozný, jemuž světovou poslulost zajistilo zejména rozluštění jazyka starověkých Chetitů. Více již vzpomínky účastníka událostí 17. listopadu, studenta Miroslava Slacha:
„V pátek 17. listopadu bylo vlhko a mlhavo. Lidé se choulili do zimníků a železničáři na Denisově - tehdy snad Vltavském nádraží - nám radili, abychom z vlaku radši ani nevystupovali a nejezdili do Prahy, že se tam něco chystá, něco moc zlého. Doslechli se od řidičů z pražských garáží, že prý si esesáci vypůjčili v noci několik desítek autobusů. To dá rozum pro koho. V noci bylo velké zatýkání. Nacisté se chtějí pomstít za dvacátý osmý říjen i za patnáctý listopad. Vraťte se domů, kluci.
Šťastni, kdo dali na jejich radu.
Já ne.
Potřeboval jsem si dát potvrdit několik studijních dokladů na kvestuře, která byla v právnické fakultě, poblíž kanceláří děkana fakulty doktora Weniga i nedaleko pracovny rektora Karlovy univerzity profesora Bedřicha Hrozného, který úřadoval v místnostech rektorátu rovněž na právnické fakultě. Fakulta byla otevřená už od šesti hodin ráno, a tak jsem byl rád, že se mohu před mlhou a chladem uchýlit do místností univerzitní kvestury, kde už postávali u ‚okének‘ další studenti se žádostmi o všemožná potvrzení.
Právě když došla řada na mne, zaslechl jsem z haly u vchodu nějaký nečekaný křik a řvaní. Řvalo se německy. Venku před fakultou brzdila těžká nákladní auta, ozývaly se hlasité německé povely, dupot okovaných bot, řinčení zbraní.
Vyběhli jsme s dalšími kolegy na schody a dolů do haly.
Tam stál rektor Karlovy univerzity profesor Bedřich Hrozný a po jeho boku děkan právnické fakulty doktor Wenig a proti nim tlupa mužů v černých a šedozelených uniformách, kteří seskákali z náklaďáků a s napřaženými hlavněmi se hnali do budovy.
Ani jsme se nenadáli a vojáci s napřaženými pažbami nás vystrkali z fakulty ven a nahoru na nákladní auta.
Pootevřenými dveřmi jsme slyšeli, jak Hrozný hlasem rakousko-uherského kaprála (který kdysi slýchal v kasárnách Deutsch-meisterů ve Vídni) křičí na vojáky: ‚Halt! Ven, darebáci! Hinaus! Sofort hinaus!‘ a ti, zvyklí bezmyšlenkovitě poslouchat, se na povel zastavují a - začínají ustupovali. ‚Der Kommandant soll sich bei mir melden,‘ nařizuje rektor. Poddůstojník s olemovaným límcem vysílá poslušně dva muže, aby přivedli velitele, a ani se nezeptá, jakým právem mu to ten ‚civil‘ přikazuje. Muži v ocelových přilbách se rozestupují, přichází velitel. Profesor Hrozný na něho čeká už před vchodem do budovy na schodech, vysoký, v černých šatech, s rukama na prsou, důstojný jako univerzita sama, kterou představuje. Jeho Magnificence...
Stáli jsme na korbě nákladního auta, náhle jsme přestali vnímat vlastní hrozivý osud a jen jsme se dívali.
‚Jsem rektor univerzity,‘ prohlašuje profesor Hrozný úsečně vybranou němčinou. ‚Stojíte na akademické půdě. Podle platných zákonů nesmí sem nikdo vstoupit bez mého svolení. Ani policie, ani vojsko.‘ ‚Aber-‘ namítne důstojník v pozoru. ‚Žádné aber, jste přece vojáci a jako velitel znáte přece zákony!‘
Důstojník v rozpacích polkne. A náhle procedí mezi zuby: ‚Wird geschehen!‘ Stane se. Obrátí se, křikne povel a muži v helmách opouštějí budovu.
Zní to neuvěřitelně. Ale tito lidé se poprvé setkali s odporem. Bylo to pro ně něco tak nového, tak nečekaného, říká Vojtěch Zamarovský, že ve vrcholném zmatku skutečně ustoupili.
Hroznému to však stačilo ještě k tomu, aby se zaručil za skupinu studentů nahnaných do nákladního auta a požádal o jejich propuštění. Hlouček mládenců využil hbitě rozpaků důstojníka, seskočil z auta a po chvíli se ztratil v přilehlých ulicích.
Byl jsem mezi nimi.
Pomalu, abych nevzbudil pozornost, jsem se loudal k Denisovu nádraží. Vší silou vůle jsem potlačoval rozechvění a děs, které mnou cloumaly z přestálých chvil.
Až když jsem nastoupil do osobního vlaku do Všetat, který stál jako obvykle na první koleji, jsem se uklidnil. Nikdy předtím a nikdy potom jsem už pana profesora Hrozného neviděl. Ale jedno vím určitě, že mi dnes 17. listopadu 1939 zachránil život. A nejen mně...
(Jako velký, i když opožděný dík za tuto záchranu jsem napsal příběh o životě a díle profesora Bedřich Hrozného ‘Můj starý dobrý Orient-Expres'. Přál bych si, aby dojel na správnou kolej.)“ [1]
-------
[1] SLACH, Miroslav. Můj starý dobrý Orient-Expres: Vyprávění o životě a díle velkého českého orientalisty a chetitologa univ. prof. Bedřicha Hrozného. Biografický a archeologický román vědce. Třebíč, Akcent, 2000. s. 167-169, bit.ly/3ceLQXv (🔓 po přihlášení)
