01/11/2025
Přemýšlím, jaké by mateřství v Čechách bylo, kdyby porodnice investovaly do společného kontaktu kůže na kůži (nejen) nedonošených dětí namísto nástrojů, které dál podporují jejich separaci.
Přemýšlím, jaké by mateřství bylo, kdyby nebyla norma, že se ženy v těchto situacích propouští domů, a všechna péče o miminka náleží vytíženému personálu, který ale dokáže zastat jen mizivý zlomek toho, co nedonošeňátka biologicky potřebují, ale to, že ženy (či otcové a další příbuzní a blízké osoby, když matky nejsou zdravotně schopné) o své děti na 100% pečují, a tím dělají všechno pro svoje vlastní i miminka mentální a fyzické zdraví.
Přemýšlím, jaké by bylo mateřství ve společnosti, která si uvědomuje, že inkubátory jsou škodlivé dogma a to co nedonošeňátka skutečně potřebují, nejsou kamery v nich, ale mámy, kontakt kůže na kůži, kojení..
Žádnou separaci, přístroje, měření, sledování, fortifikace, kloboučky, stříkačky, umělé výživy.. Ale mámu, tátu, osoby blízké, kontakt kůže na kůži, kojení, střídmou péči a sledování a propuštění všech do domácí péče hned, jak je miminko stabilní.
Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby bylo v Čechách více organizací, které ženy v mateřství podporují v souladu s kodexem náhrad mateřského mléka (ne jako Úsměv mámy a Nedoklubko) a jaké by to bylo, kdyby se jim řídily i samotné porodnice.
Přemýšlím, jaké by mateřství v Čechách bylo, kdyby i ženy, které předčasně nerodily, nezažívaly separaci, tlak na čísla, nedostatek praktické pomoci s kojením, trýzeň za společné spaní nebo “moc” kontaktu s dítětem..
Kdy jsme se jako společnost uvolily tomu, že našim instinktům vůbec nevadí v prvních týdnech po porodu sledovat miminko kilometry vzdálené skrze kameru? Kdo nám řekl, že je normální, absolvovat takovouhle míru odpojení?
