10/09/2025
Můj dnešní příspěvek je taková moje úvaha nad mými „roky s autopatií“.
Je to už 12 let, co mi autopatie vstoupila do života, pomáhá mi zvládat složitější situace, harmonizuje a obohacuje mne, pomáhá mé rodině i mým přátelům, a lidem kolem mě, kteří jsou ochotni její volání slyšet.
Ve své práci se věnuji především rehabilitaci, autopatii svým klientům samozřejmě nabízím, ne všichni ji však do svého života zapojí. Nové případy mám spíš sporadicky a nárazově. Pro lahvičky se za mnou vrací hlavně lidé, kteří autopatii praktikují už roky, tak nějak od těch mých začátků. Většinou si už řídí potenci a četnost podávání sami, a mě se na tom líbí to, že mají svoji moc ve svých rukách, že se napojují na svůj životní příběh a cestu svojí Duše. A to je velký dar, který nám autopatie dává. S její laskavou pomocí se harmonizujeme a uzdravujeme ze svých bolestí a neduhů.
Když o tom všem, co je pro mě s autopatií spojené, přemýšlím, tak vlastně ani nevím, co bych z mé praxe a z mých případů měla upřednostnit a vyzdvihnout. Protože každé sebemenší zlepšení vždy stojí za to. Někdy autopatie udělá velké zázraky, někdy malé zázraky, pro někoho upadne v zapomnění…
Přestanu filozofovat, protože to samé nejspíš vnímáte i vy všichni ostatní, a raději se zmíním o jednom příběhu se zvířetem.
Je to autopatie u koně, respektive u kobylky, kterou dělala jedna moje kamarádka. Není to její kůň, chodí pomáhat na jednu farmu s poklidem zvířat.
Je to krásná 8,5 letá kobylka Irského Coba, šampionka ve své kategorii, kdy již 2x vyhrála závody. Po půl roce po posledním vítězství v soutěži, kdy byla ve formě a naprosto zdravá, tak v lednu před dvěma roky, najednou, ze dne na den kobylka ležela na zemi, těžce dýchala, měla vysokou horečku, a nemohla se postavit na zadní levou nohu. Rentgenovým vyšetřením se zjistilo, že kloub nad kopytem, i kosti v jeho blízkosti, vykazují známky rozpadu kloubní i kostní tkáně, jakási nekrosy. Veterináři byla léčena antibiotiky, i dalšími léky asi 3 měsíce, ale bezúspěšně. Stav kobylky nebyl nijak valný, začala sice ž**t, a skákat a chodit po třech nohách, ale nakonec tři veterináři doporučili koně utratit, že stav je velice vážný, a z jejich strany byla léčba ukončena. Majitelé se však kobylku rozhodli ještě ponechat, prozatím se jim tento zákrok příčil vykonat, na všechno spíš rezignovali, a nechávali koně jen tak dožít. Dávali jí pak již jen nějaké léky na bolest.
Moje kamarádka se na to utrpení kobylky již nemohla dívat, konzultovala se mnou, zda by bylo vhodné udělat autopatii, majitelku pak požádala o svolení, jestli by kobylce mohla zkusit autopatii dělat. Majitelka souhlasila, z jejího pohledu již nebylo co pokazit, příliš se však sama o autopatii nezajímala, ani o to, co moje kamarádka s kobylkou dělá.
První podání autopatie bylo čtyři měsíce (květen 2023) od vzniku potíží. Dělala pránu 1,5l, informaci nabírala nad hlavou a nad kohoutkem, po naředění kápla mezi oči a na čumák, někdy pokapala i nohu. Dělala to 2x-3x týdně, celkem asi 8 měsíců (do konce ledna 2024). Potenci postupně navyšovala na 6l, a končila na 8l.
Vždy druhý den po aplikaci autopatie z nohy tekly proudy hnisu a krve, to se v předchozích měsících nedělo, autopatie toto čištění spustila. Bylo zajímavé, jak se kobylka na autopatii těšila. Když tam kamarádka přijela, tak se kobylka tvářila tak, jakoby říkala „ Ráda tě vidím. To je dost, že jdeš“. Stála a čekala, při autopatii držela a byla spokojená, ostatní koně ve výběhu stáli s respektem opodál, ale byli moc zvědaví, z kamarádčina vyprávění jsem vnímala velkou důstojnost celého toho okamžiku.
Po osmi měsících (koncem ledna 2024) už ale kobylka nechtěla, aby jí kamarádka autopatii dělala, když tam přijela, tak se otáčela zády a šla pryč – teď říkala „Už mě nech být“, a dala tak najevo, že už jí to stačilo. Kamarádka léčbu nechtěla přerušit, tak ještě kobylce autopatii párkrát udělala v boxu „násilím“. Cítila ale, že jedná v rozporu se samotnou kobylkou, a tak jí autopatii přestala dělat.
A jak to bylo dál?
Po třičtvrtě roce po ukončení autopatie kobylka chodí a běhá po čtyřech, sice trošku kulhá, ale je veselá, došlapuje, takže noha už ji nejspíš nebolí, a kloub i kost jsou snad z velké části již zhojené. Moje kamarádka je také spokojená, že mohla milované kobylce pomoci.
A jak to bude pokračovat dál?
To se uvidí.
Záleží na kobylce, jak dlouho se jí bude chtít být tady na Zemi. Už teď ale ukázala svoji sílu a statečnost, i vůli k životu.
Myslím si ale, že bez autopatie by tady už možná nebyla. Kdo ví? Vše se prostě spojilo ve správnou chvíli: Pomoc člověka zvířeti k oživení a nastartování samoúzdravných schopností a zharmonizování ducha i těla, a zpětně pak i zpráva ze zvířecího světa, že je důležité věřit sobě, věřit svým pocitům, a žít život v lehkosti a v radosti TADY A TEĎ.
Veronika Janďourková
