Zuzana Erdem - Harmonie v nás, Štepánská, Praha (2025)

27/10/2025

Jak zůstat v klidu, i když děti zkouší všechny vaše „tlačítka“

Každý rodič to zná – chvíle, kdy děti dokážou vyvolat naše nejhlubší emoce: křik, hádky, nekonečné „proč?“ a naše vlastní únava. 😩

Většina z nás slyšela rady typu:
💡 „Počítej do deseti.“
💡 „Zhluboka dýchej.“
💡 „Nadhled pomáhá.“

Teorie je krásná, praxe je úplně jiná.

Co se děje, když emoce přebírají kontrolu
Tělo se připravuje na „boj nebo útěk“ – srdce zrychluje, dech se mění, mysl ztrácí logiku.

Proto nestačí jen „zůstat klidný“ – potřebujeme praktické nástroje a nový návyk, aby se naše reakce postupně měnily.

Tipy, které můžete zkusit hned:
1️⃣ Pojmenujte svou emoci – „Cítím vztek / frustraci / bezmoc.“
2️⃣ Vědomé dýchání – i čtyři hluboké nádechy a výdechy zvládnou uklidnit tělo i mysl.
3️⃣ Krátká pauza – chvíle v jiné místnosti nebo lehký fyzický kontakt vám umožní potkat se opět se sebou.

Jednoduché tipy – ale klíč je pravidelná praxe.

Začněte prakticky s minivýcvikem
Pokud chcete teorii posunout rovnou do praxe, doporučuji minivýcvik Emoce v klidu:
💫 Porozumíte tomu, co se ve vašem těle a mysli děje, když vás emoce přemáhají.
💫 Naučíte se praktické techniky, jak se zklidnit i uprostřed chaosu a rovnou si je i vyzkoušíte s lektorkou.
💫 Odnesete si pocit jistoty, že dokážete reagovat jinak i doma.

📅 Čtvrtek 6. 11. 2025 v 17:30
💻 Online na Zoomu
🎁 Součástí jsou i praktické materiály a záznam, abyste si techniku mohli opakovat kdykoliv.

👉 Zarezervujte si své místo zde:

https://zuzanaerdem.cz/emocevklidu/

Klidný rodič se nerodí – klidným rodičem se stáváme každý den, krok za krokem.

Začněte malým praktickým krokem ještě dnes a uvidíte, že i ve vypjatých situacích můžete zůstat v kontaktu se sebou i s dítětem 💗.

27/08/2025

Dětská důvěra dnes: Jak se liší přístup k rodičovství napříč generacemi

V posledních letech se často setkávám s rodiči, kteří se ptají, zda není dnešní důraz na komunikaci s dítětem přehnaný. „My jsme vyrůstali a žádné rady o emocích jsme nepotřebovali,“ říkají. Tento postoj je pochopitelný – vychází z jiné doby, kdy informace o dětské psychice nebyly běžně dostupné a přístup k odborné literatuře byl omezený.

Historický pohled a práce profesora Zdeňka Matějíčka

Psychologie nabízí řadu průkopníků, kteří problematiku důvěry a emočního vývoje dítěte zkoumali už před desítkami let. Profesor Zdeněk Matějíček (1922–2004) se ve svých pracích věnoval vlivu raných vztahů na osobnostní a emoční vývoj dítěte. Upozorňoval, že kvalita vztahu mezi rodičem a dítětem zásadně ovlivňuje pocit bezpečí, schopnost navazovat vztahy a celkovou psychickou odolnost.

Přesto byla tato témata dlouho přehlížena – ne kvůli jejich nevýznamnosti, ale kvůli nesnadnému přístupu k informacím a nízkému zájmu veřejnosti vzdělávat se v nich. Dnešní doba nám nabízí významnou výhodu: znalosti, které byly kdysi dostupné jen odborníkům, jsou nyní přístupné všem rodičům.

Proč je dnes naslouchání dětem důležité

Moderní rodičovství neznamená „přehánění“. Jde o využití dlouholetých poznatků k tomu, abychom dětem poskytli prostředí, kde se cítí bezpečně a jsou přijímané ve své rozmanitosti. Aktivní naslouchání, citlivé vedení rozhovorů o emocích a respektování prožitků dítěte se ukazuje jako klíčové pro jeho zdravý vývoj.

Děti, které vyrůstají v prostředí, kde jsou jejich pocity brány vážně, si často v dospělosti udržují lepší schopnost sebevyjádření, stabilnější vztahy a větší důvěru ve svět kolem sebe. Naopak tam, kde byly pocity ignorovány nebo hodnoceny, se mohou objevit obtíže s důvěrou, emoční regulací či navazováním bezpečných vztahů.

Přístup založený na respektu a zkušenosti

V praxi se snažím rodičům ukazovat možnosti, jak vztah a komunikaci posílit, aniž by cítili tlak na „dokonalost“. Každá rodina má jiné podmínky a zkušenosti, a tempo každého dítěte i rodiče je individuální. Cílem není srovnávat nebo hodnotit, ale nabídnout cesty, jak podporovat důvěru a bezpečí dítěte, aby se mohlo rozvíjet v prostředí, kde je přijímané a vyslyšené. Dítě se může opřít o laskavé hranice a je přizváno k formulaci pravidel.

Jak budovat důvěru dítěte

Důvěra dítěte není luxus ani přehnaná starost; je to základní pilíř vztahu, který podporuje zdravý vývoj, samostatnost i schopnost navazovat kvalitní mezilidské vztahy. Čím dříve ji začneme posilovat, tím pevnější bude základ, na kterém dítě staví celý svůj život.

Co můžete udělat už dnes?

Pokud vás toto téma oslovilo a chcete získat konkrétní strategie, jak posílit důvěru ve vztahu s dítětem a citlivě komunikovat o jeho emocích, připravila jsem pro vás 3denní minikurz zdarma.

Společně se podíváme na praktické tipy, ukážeme si, jak se vyhnout nejčastějším chybám, a vytvoříme prostředí, kde se dítě cítí přijímané a v bezpečí.

Chcete-li se připojit a získat plný přístup ke všem materiálům a živým setkáním, stačí se přihlásit zde:
https://zuzanaerdem.cz/duveraditete/

Těším se na společnou cestu.

24/08/2025

Rodičovství není vždy snadné…

Někdy se stane, že dítě přestává sdílet, mlčí nebo vzdoruje. Tyto drobné signály často znamenají, že se jeho důvěra v nás oslabuje.

Poznáváte se v některém z těchto 7 signálech?

Pokud ano, napište do komentáře důvěra 🌱 a pošlu vám pozvánku na speciální minikurz, kde se dozvíte, jak vztah s dítětem znovu posílit a vrátit mu pocit bezpečí.

“

13/08/2025

Ty chvíle, které rozhodují, jestli nám dítě důvěřuje

Důvěra mezi rodičem a dítětem se rodí úplně potichu. Ne v těch „velkých“ okamžicích, kdy slavíme narozeniny nebo jedeme na dovolenou. Ale v těch drobných, kdy se rozhodneme zůstat, i když bychom nejradši utekli.

Třeba když dítě hodí pastelky na zem a křičí.
V hlavě nám blikne: „Už toho mám dost!“
A přesto si sedneme na zem, podíváme se mu do očí a řekneme: „Vidím, že jsi naštvaný.“ Pak klidně dodáme: „Pastelky házet nebudeme, protože bychom je mohli zlomit. Pokud chceš, můžeme si dát pauzu a pak pokračovat…“ Dítě slyší, že jeho emoce jsou v pořádku, ale zároveň ví, kde je hranice.

Nebo když ráno spěcháme a dítě si nechce obout boty.
Je snadné zvednout hlas, ale někdy pomůže nadechnout se a říct: „Dnes to fakt spěchá, pojď, uděláme to spolu.“ A ono to najednou jde rychleji – a bez slz.

Postupně jsem si všimla, že právě tyhle „obyčejné“ reakce učí děti dvě zásadní věci:
1. I když udělají chybu nebo jsou naštvané, svět se nezhroutí.
2. I když my dospělí nemáme dokonalý den, láska tu zůstává.

Jako máma vím, že to není snadné. A jako psycholožka vidím, jak velký rozdíl to dělá.

Důvěra se nebuduje jedním velkým gestem. Roste z malých okamžiků, kdy dáme najevo: „Jsem tady.“

Možná stojí za to si dnes všimnout, kdy na vás taková chvíle přijde.
A zůstat.
🤍
🌱➡️🌳
Zuzana Erdem
psycholožka a lektorka

, , , , , , , , , , , , ,

05/08/2025

Někdy se v rodičovství cítíme tak sami, že si ani nejsme jistí, jestli to ještě jsme my.

Dítě pláče. Potřebuje vás. A vy? Máte pocit, že už nemáte co dát.
Nikdo vás nepřijde vystřídat. Nikdo se nezeptá, jak na tom vlastně jste. Jen ticho. A povinnost. A vyčerpání. Ale zkuste se na chvíli zastavit. Zavřít oči. Nádech a výdech. A vnímat, co je pod tím vším.

Vaše tělo.
Několik miliard buněk, které stále pracují pro vás. Dýchají, pulzují, drží vás pohromadě. Jsou vám věrné i ve chvílích, kdy se cítíte úplně ztraceně.

A víte co?
Vaše dítě to cítí taky. Cítí, když se od sebe vzdalujete. A cítí, když se k sobě začínáte znovu vracet.

Nejde o dokonalost. Jde o důvěru.
A důvěra začíná v nás – ve chvíli, kdy přestaneme bojovat sami se sebou. Když se místo výčitek zhluboka nadechneme a dovolíme si být autentičtí.

Tělo vás drží. Vaše dítě vás potřebuje. A když se spojíte nejdřív sami se sebou, můžete se znovu propojit i s ním.

Zázraky v rodičovství nezačínají v hlavě. Začínají v těle. V přítomnosti. V tichém: "jsem tady s tebou."

A jestli nevíte, kde začít — zkuste si příště jen sednout vedle svého dítěte, když si hraje. Nesnažte se vymýšlet, co říct, co dělat, co zlepšit. Jen dýchejte. Pozorujte ho. Vnímejte vlastní dech, své tělo, jeho klid… nebo i neklid. Stačí pár minut v opravdové přítomnosti. Vaše dítě ji pozná. A vy taky.

PS: A mobilní telefon nechte ideálně v jiné místnosti. Vaše pozornost je ten největší dar, který můžete dát – sobě i svému dítěti.

, , , , ,

08/07/2025

Dětský strach jako pozvání k rozhovoru: Jak s dětmi mluvit, aby nám dál důvěřovaly

Dětský strach je přirozenou součástí vývoje. Od batolecího období až po školní věk se objevují různé formy obav – z odloučení, tmy, bouřek, zvířat, „bubáků“ nebo i věcí, které dospělému připadají zcela banální. Co ale může být pro dítě samozřejmé sdělit, nebo naopak těžce sdělitelné, závisí hodně na tom, jak o emocích doma mluvíme – a jak reagujeme, když se dítě rozhodne nám něco citlivého svěřit.

„Mami, já se bojím duchů, pavouků a mezizubních kartáčků.“

Tuhle větu mi před pár dny řekla moje pětiletá dcera. Bez jakéhokoliv pobízení. Jen tak u večerního čtení pohádky. Byla to vlastně obyčejná chvíle – plná přítomnost v důvěře a přijetí. Toto jsou chvíle, kdy je naše rodičovská reakce určující – vytváří jakýsi nepsaný precedens pro další podobné chvíle, pro složitější témata, možná i hlubší strachy.

V tomto křehkém okamžiku by určitě nebylo vhodné něco zlehčovat, hodnotit, nebo dokonce popírat. Upřeně jsem se na ní zadívala a řekla jsem: „To je opravdu zajímavé. A co na těch kartáčcích tě děsí nejvíc?“

Proč je pojmenování strachu tak důležité?

Z psychologického hlediska je schopnost dítěte verbalizovat své obavy prvním a velmi důležitým krokem k jejich regulaci. Pokud dítě dostane prostor o strachu mluvit, buduje si zdravý vztah ke svému vnitřnímu světu. Učí se, že emoce nejsou problém – že je možné s nimi být, a že na ně nemusí být samo.

Děti v předškolním věku často nerozlišují realitu a fantazii. Mohou se bát věcí, které my dospělí považujeme za absurdní. Z naší strany je ale klíčové vnímat, co ten konkrétní strach pro dítě znamená, jakou roli hraje, co se za ním může skrývat. Teprve potom s ním můžeme bezpečně pracovat.

Co dítě potřebuje, když se bojí?

1. Bezpečný prostor pro sdílení - Dítě potřebuje vědět, že jakýkoliv jeho strach může být řečen nahlas. Že nebude zesměšněno, ani odmítnuto. Pokud se otevře a je přivítáno klidem a zájmem, příště se otevře znovu. To je základ důvěry.

2. Přijetí, ne "opravu" - Většina z nás má tendenci rychle uklidňovat: „Neboj, to nic není.“ Tato reakce ale uzavírá cestu k hlubšímu rozhovoru. Místo toho může pomoci jednoduché: „Rozumím, že se bojíš…“, nebo „To zní nepříjemně. Můžeš mi k tomu říct víc?“

3. Společné hledání strategie - Když dítě ví, že ho vezmeme vážně, snáze s námi bude hledat cestu ven. Strach z mezizubního kartáčku? Můžeme zkusit vybrat jiný tvar, zavést hravý rituál, nebo postupně dítě zapojit do rozhodování. Nejde o to, aby se strach zcela ztratil – ale aby se s ním dalo být a zvládnout ho krok za krokem.

Expozice ano, ale laskavá

Z hlediska vývojové psychologie víme, že vyhýbání se spouštěčům úzkosti sice přináší krátkodobou úlevu, ale dlouhodobě posiluje úzkostné reakce. Na druhé straně, násilné vystavování dítěte stresujícím podnětům může vést k retraumatizaci a narušení důvěry.

Cesta tedy vede prostředkem: vědomá, postupná a citlivě vedená expozice, při které dítě ví, že:
• má v nás oporu,
• nemusí být výkonné,
• může říct „dost“,
• a že jeho pocity jsou platné, ať jsou jakékoliv.

V našem případě mezizubní kartáček nezmizel. Používáme ho denně, ale děláme z toho malý obřad. Dcera si někdy nejdřív kartáček pohladí po ruce. Jindy ho na chvíli „uklidníme“, jako že se jí i on trochu bojí. A někdy to zvládne úplně s přehledem. Je to drobný trénink odolnosti, který ale přirozeně a hravě připravuje půdu pro větší výzvy v budoucnu.

Strachy malých dětí si nezaslouží rychlé „to nic není“. Zaslouží si pozornost, klid a naši ochotu být v tom s nimi. Ne jako řešitelé, ale jako průvodci.

A pokud se někdy přistihnete, že vám v hlavě běží: „Tohle přece není nic strašného ….“, vzpomeňte si, jaký byl váš největší strach v pěti letech. Tělo si ho pamatuje dodnes – a víc než argumenty tehdy pomohla něčí náruč, trpělivost a tichá přítomnost.

Chcete-li, můžete si z každého takového rozhovoru udělat malý trénink nejen pro dítě, ale i pro sebe. Komunikace o strachu není jen darem, který dáváme svým dětem – je to i cesta, jak se lépe spojit sami se sebou. Všímat si, co se v nás děje, když slyšíme o dětském strachu. Co nás spouští, co nás dojímá, kdy máme tendenci přerušit, opravit, zahnat...

Postupně tak rozvíjíme dovednost být ve vztahu – laskavě, opravdově, citlivě. A nejen s dětmi. Ale i s partnerem, rodiči, světem kolem nás.

Začněme tam, kde to má největší dopad – u běžných večerních chvilek, kdy se svět zpomalí a dětské srdce s důvěrou naslouchá.

, , , , , ,

30/05/2025

Když se nám narodí děti, ani nás nenapadne obléknout je do špinavých hadrů nebo jim dát zkažené jídlo. Chceme pro ně to nejlepší.

Ale platí to i pro to, čím je „živíme“ každý den – našimi slovy, přístupem, reakcemi?

Jsme stejně důslední i v tom, jak s nimi mluvíme a co jim svým chováním předáváme?

🌱 Právě tím formujeme jejich sebeobraz, vztah k sobě i ke světu.

A pokud někdy zjistíme, že chceme něco změnit, můžeme začít kdykoliv. Klidně malým krokem – dnes, zítra, s každým dalším slovem 🫶✨️🙏

, , , , ,

13/05/2025

S radostí sdílím pozvánku na zajímavou akci. Pro víc informací se podívejte na www.narucdetem.cz 🌱🙏❤️

26/04/2025

Když akceptujete
dětské pocity, budou děti samy dodržovat pravidla, která jim dáte.

- Zuzana Erdem -

02/04/2025

Riziko vyhoření v mateřství: Když péče o druhé znamená zapomenout na sebe

Mateřství je naplněné láskou, ale také obrovskou zodpovědností a neustálým tlakem. Neustálá péče, emoční nasazení a často i nedostatek podpory mohou vést k tomu, že se žena ocitne v bodě, kdy už nemůže dál. Mluvíme o vyhoření, stavu, který nepostihuje jen manažery a lékaře, ale také matky. A právě u nich bývá nejzrádnější – protože je společensky „neviditelné“.

Jak poznat, že jste na cestě k vyhoření?

V mé praxi psycholožky se setkávám s ženami, které přicházejí vyčerpané, frustrované a s pocitem, že už nejsou dost dobré matky, partnerky ani samy pro sebe. Popisují:

🔵 Chronickou únavu, která nezmizí ani po spánku.

🔵 Podrážděnost a výbuchy vzteku na děti či partnera kvůli drobnostem.

🔵 Pocit prázdnoty a ztráty radosti i z věcí, které dříve těšily.

🔵 Myšlenky na útěk – ať už fantazie o odjezdu někam daleko, nebo tendence se emocionálně odpojit.

🔵 Zdravotní problémy – časté nachlazení, bolesti hlavy, hormonální nerovnováha.

Vyhoření není slabost. Je to signál, že jste dlouhodobě fungovala za hranicí svých možností.

Jaké jsou hlavní příčiny?

Matky jsou často vychovávány k tomu, aby dávaly přednost potřebám druhých. Když se k tomu přidá tlak na perfektní rodičovství, nedostatek času pro sebe a emoční izolace, je cesta k vyčerpání přímá.

Dalším rizikovým faktorem je dlouhodobý stres. Když tělo i mysl jedou v módu neustálé pohotovosti, spouští se chronická únava, hormonální výkyvy a psychické vyčerpání. A čím déle tento stav trvá, tím těžší je se z něj dostat.

Jak z toho ven?

Dobrá zpráva je, že vyhoření nemusí být konečná. Klíčem je začít co nejdříve nastavovat přívětivější způsoby fungování, které podpoří vaši energii a duševní pohodu. Patří sem:

💙 Nastavení zdravých hranic – říkat „ne“ věcem, které vás vyčerpávají.

💙 Podpora a sdílení – hledání bezpečného prostoru, kde můžete mluvit o svých pocitech bez obav ze soudu.

💙 Práce s emocemi – učení se zvládání stresu a zpracování emocí zdravým způsobem.

💙 Obnovení radosti – věnování se aktivitám, které vám přinášejí pocit živosti.

Je možné najít rovnováhu?

Pokud se v tomto článku poznáváte, vězte, že existuje cesta ven. Prvním krokem je uvědomění si, že potřebujete změnu, a druhým krokem je získání podpory a nástrojů, které vám pomohou přenastavit své fungování.

Právě proto vás zvu na zdarma online workshop „Jak nevyhořet aneb 3 tipy pro pohodovou mámu“, kde se podíváme na hlubší souvislosti vyhoření a ukážu vám konkrétní kroky, jak se dostat zpět do rovnováhy.

Workshop se koná už tento pátek 4. 4. v 17:30 a můžete se ho zúčastnit online z pohodlí svého domova. Bude plný praktických tipů a metod, které vám pomohou začít si znovu vědomě tvořit prostor pro sebe a svou energii.

Nečekejte, až se vyčerpání stane vaší každodenní realitou. Čím dříve začnete měnit svůj přístup, tím rychleji ucítíte úlevu. Registrujte se zde: https://zuzanaerdem.cz/jak_nevyhoret/

, , , ,

22/03/2025

Vědomá mysl: Jak aktivně pracovat se svou myslí a přinést si klid do života

V dnešní zahlcující době je snadné zapomenout, jak důležitá je naše mysl pro celkový stav našeho zdraví a pohody. Každý den jsme bombardováni informacemi, emocemi a povinnostmi, a naše mysl často běží na autopilota. Psychologické výzkumy potvrzují, že téměř 90 % našich myšlenek se opakuje a většina z nich probíhá automaticky. Jak tedy vystoupit z tohoto cyklu a přinést do života větší klid a pohodu?

Vědomá mysl z pohledu psychologie a terapie

Vědomá mysl znamená schopnost být plně přítomen v daném okamžiku, věnovat pozornost svým myšlenkám, emocím a tělu bez hodnocení. Tento koncept je základním pilířem mindfulness-based stress reduction (MBSR) a mindfulness-based cognitive therapy (MBCT), metod využívaných při redukci stresu a léčbě deprese.

Poznání toho, co se děje v naší mysli, nám dává možnost měnit myšlenkové vzorce. Můžeme tak reagovat s větším nadhledem a vědomě si vybírat, na co zaměříme svou pozornost, čímž se chráníme před negativními myšlenkami, které nás mohou zatěžovat.

Neurovědní výzkumy potvrzují, že vědomá práce s myslí mění strukturu mozku. Neuroplasticita dokazuje, že pravidelná praxe soustředění a vědomého přístupu ke stresu může vést k dlouhodobým změnám v tom, jak naše mysl funguje.

Proč je aktivní práce s myslí klíčová pro sebepéči?

Sebepéče není jen o relaxaci nebo fyzické péči. Je také o péči o naši mysl. Pokud nevěnujeme pozornost tomu, co se děje v naší hlavě, je těžké najít vnitřní klid. Když naše mysl stále běží na autopilota, mohou se objevit úzkost, stres nebo dokonce deprese.

Aktivní práce s myslí přispívá nejen k psychické pohodě, ale také k fyzickému zdraví. Jak s tím začít?

Jednoduché techniky pro rozvoj vědomé mysli:

1. Vědomé dýchání a regulace nervového systému
Dýchání je přirozený proces, který můžeme vědomě ovládat. Když se soustředíme na svůj dech, okamžitě se dostáváme do přítomného okamžiku. Tento jednoduchý nástroj nám pomáhá uvolnit napětí a vrátit pozornost zpět, kdykoli cítíme, že naše mysl „přeskakuje“ mezi myšlenkami.

Podle polyvagální teorie (Stephen Porges) hraje autonomní nervový systém klíčovou roli v regulaci stresu. Vědomé dýchání aktivuje parasympatickou větev nervového systému, která podporuje uvolnění a regeneraci.

2. Pozorování myšlenek bez hodnocení
Vědomá mysl nám umožňuje pozorovat své myšlenky, aniž bychom se s nimi ztotožňovali. Pokud se například objeví negativní myšlenky o sobě nebo o situacích, vědomý přístup nám pomůže uvědomit si, že jsou to pouze myšlenky, nikoliv objektivní pravda.
Zkuste si někdy říct: „Nejsem můj strach o mé dítě.“ „Nejsem má obava o finanční stabilitu.“ „Nejsem má beznaděj ze samoty.“

Psychodynamická terapie pracuje s předpokladem, že naše myšlenky jsou ovlivněny hlubšími nevědomými vzorci. Vědomý přístup nám pomáhá tato schémata rozpoznat a lépe s nimi pracovat.

3. Přítomnost v těle
Všímavost se skvěle rozvíjí v kontaktu s tělem. Když se soustředíme na to, co cítíme – napětí, únavu nebo pohodlí – pomáháme si lépe rozumět. Tento proces podporuje prevenci vyhoření a udržení vnitřní rovnováhy.

Vědomá mysl a rodičovství

Vědomá práce s myslí je nesmírně užitečná i v rodičovství. Děti jsou velmi citlivé na emoční regulaci rodičů. Neurobiologie vztahů (Daniel Siegel) ukazuje, že schopnost rodičů regulovat vlastní stres pozitivně ovlivňuje nervovou soustavu dětí.

Díky vědomé mysli jsme trpělivější, vnímavější a klidnější. Trénink v klidných chvílích posiluje naši schopnost zvládat stresové situace s větší vyrovnaností.

Například když dítě odmítá spolupracovat, vědomá mysl nám pomůže zpomalit, zhluboka se nadechnout a reagovat v souladu s našimi hodnotami. Tím chráníme nejen své duševní zdraví, ale i vztah s dítětem.

Jak začít s vědomou prací s myslí?

Začít s mindfulness není složité, ale vyžaduje pravidelný trénink.

Zde jsou tři jednoduché kroky:
1. Začněte s krátkými cvičeními – Každý den si vyhraďte pár minut na vědomé dýchání nebo pozorování svých myšlenek.
2. Praktikujte v přítomném okamžiku – V náročné situaci se zastavte, soustřeďte na svůj dech, tělo nebo okolní zvuky.
3. Dopřejte si čas na odpočinek – Sebepéče není jen o aktivitě, ale i o regeneraci. Pravidelně si dopřávejte prostor pro klid.

A co vy?

Máte už zkušenosti s vědomou prací s myslí? Jaké techniky vám pomáhají v každodenním životě? A pokud jste s tímto přístupem zatím nezačali – která z uvedených metod vám přijde nejlákavější? Podělte se v komentářích, ráda si přečtu vaše postřehy!

, , , , , , ,

17/02/2025

Když slyšet nestačí: Jak prolomit bariéry v porozumění

Každý den jsme obklopeni slovy. Mluvíme, posloucháme, odpovídáme. A přesto se často cítíme nepochopeni nebo sami nechápeme druhé. Proč? Protože nevyužíváme plný potenciál komunikace.

Kdy fakta nestačí

Většina z nás se při komunikaci spoléhá na fakta a logiku. Analyzujeme, hledáme řešení, posuzujeme správnost sdělení. Tento přístup je sice užitečný v mnoha oblastech, ale ve vztazích – ať už s dětmi, partnery či kolegy – nás paradoxně může oddálit od skutečného porozumění a propojení.

Nejde jen o slova, ale o jejich emoční podtext, o to, co je řečeno mezi řádky. Pokud se zaměříme jen na strohý obsah, brání nám to skutečně se naladit na druhého člověka, procítit jeho sdělení a porozumět nejen tomu, co říká, ale i tomu, jak se u toho cítí a proč. Právě díky sdílení „mimo slova“ se dozvídáme nejvíc. Skutečné potřeby, pocity a přání se ukrývají v tónu hlasu, v řeči těla, v emocích, které doprovázejí slova, i v neobvyklých či často opakovaných slovních spojeních.

Zdá se vám to příliš složité, zdlouhavé, neefektivní?

Nebojte, je to mnohem jednodušší, než si myslíte, a navíc je to cesta ke skutečné podstatě sdělení – takže jednodušší, rychlejší a efektivnější pro život.

Jak se na porozumění lépe naladit?

1️⃣ Kontakt se sebou samým
Než se začneme snažit pochopit druhého člověka, je dobré začít u sebe. Jakmile se naladíme na vlastní pocity, emoce a tělesné vjemy, lépe a vědoměji přijímáme i druhé. Pomoci nám může:

▪️ Vědomý dech – Plné dýchání až do spodního břicha aktivuje parasympatikus, který nás přirozeně zpomalí a pomůže nám být přítomní.

▪️ Uvědomění těla – Jak sedíme? Jaké je napětí v našem těle? Jsme skutečně v kontaktu s tím, co cítíme, nebo jsme „odpojeni“?

▪️ Přítomnost – Zaměřit se na okamžik tady a teď, ne na to, co bylo nebo co bude.

2️⃣ Eliminace rušivých prvků
Velmi často jsme obklopeni neustálými podněty, které odvádějí naši pozornost. Pokud chceme skutečně porozumět druhému člověku, musíme mu dát plnou pozornost. Odložit telefon, vypnout televizi, zavřít dveře a vytvořit si nerušený prostor. Být s druhým člověkem v plném kontaktu – nejen fyzicky, ale i mentálně a emočně.

3️⃣ Aktivní naslouchání
Jedna z nejdůležitějších dovedností, která nám pomůže v porozumění, je skutečně naslouchat. Věnujme plnou pozornost tomu, co druhý říká, a vyvarujme se přerušování. Nebojme se doptat na detaily, pokud něco není jasné. Vnímejme nejen slova, ale i tón hlasu, rychlost řeči a celkový projev.

4️⃣ Zdržení se okamžité reakce
Jedním z největších úskalí komunikace je tendence okamžitě reagovat. Často přemýšlíme o své odpovědi už v momentě, kdy druhý ještě mluví. Místo toho zkuste nechat slova druhého „dosednout“ a chvíli je v sobě nechat působit. Dejte si čas na promyšlení odpovědi. Někdy je lepší reagovat až s odstupem, než něco říct hned a neuváženě.

Dovolte si zažít tu pohodu, když na sebe přestanete vyvíjet tlak, že musíte reagovat hned, a místo toho jen buďte naplno přítomní a bdělí.

5️⃣ Vyjádření účasti a potvrzení
Důležitou součástí porozumění je potvrzení toho, že jsme druhého člověka skutečně slyšeli. To můžeme udělat několika způsoby. Verbálně: „Rozumím, že se cítíš takhle…“ nebo „To, co říkáš, mi dává smysl…“ či neverbálně: přikývnutím, jemným úsměvem, pohledem do očí.

6️⃣Nabídka rady jen na požádání
Mnoho lidí má přirozenou tendenci okamžitě hledat řešení a nabízet rady. Přesto je někdy lepší nechat druhého „jen“ mluvit a rady nabídnout až tehdy, když o ně požádá. Někdy totiž lidé potřebují jen sdílet a cítit se přijímaní, i když sdělují složitá a tíživá témata. Přináší to pocit ujištění, že na to nejsou sami, i když vědí, že za řešení zodpovídají stále jen oni sami.

Závěr

Formy a způsoby komunikace jsou nekonečně pestré. Každý z nás má jedinečný způsob vyjadřování, stejně jako jedinečný způsob naslouchání a porozumění. Učit se novým komunikačním dovednostem je nejen velké dobrodružství, ale také cesta k hlubšímu porozumění sobě i druhým.

Jakmile se na tuto cestu vydáme, zjistíme, že nás nejen obohacuje, ale přináší také hlubší a naplněnější vztahy ve všech oblastech života.

Zuzana Erdem - Harmonie v nás

27/10/2025

27/08/2025

24/08/2025

13/08/2025

05/08/2025

08/07/2025

30/05/2025

13/05/2025

26/04/2025

02/04/2025

22/03/2025

17/02/2025

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Praxe

Odkazy

Sdílet