01/11/2025
Když jsou ty dušičky, ráda bych trochu nepracovně zavzpomínala na svého prvního koně, moji učitelku a taky vychovatelku – klisnu Carpe Diem.
Poznala jsem ji kolem šestnácti, když jsem začala chodit ke koním. Chvíli jsem na ni nejezdila, protože byla určená pro ty, co už „uměli“ jezdit (nebo nespadli, když kůň bez pobídky naskočil do cvalu). „Obyčejný“ hnědák, co šéfoval celému stádu pevným kopytem, aniž bych ji jedinkrát viděla kopnout přímo do koně. Vždy jen hrozila, nebo kopala do vzduchu, ale ostatní se z jediného jejího pohledu posazovali na zadek.
Pak přišly moje osmnáctiny. Moji rodiče, kteří mě celé dětství drželi od koní, asi uznali, že když už jsem plnoletá, můžu do toho konečně praštit. Přistoupili ke mně s otázkou, jestli bych nechtěla k tak významnému datu vlastního koně.
Moje odpověď? „Ne, ani za nic, jdu na vysokou do Brna, to by nešlo.“
O týden později se majitelka stáje rozhodla, že Dianka ve svých dvanácti letech je už moc stará a půjde z kola ven. Moje úpěnlivé prosby doma musely stát za to: „Mamí, víš jak jsem ti říkala, že koně nechci? No, tak už to úplně neplatí…“
Možná se měli mamka s tátou tehdy leknout a být hlasem rozumu, protože uvázat si k sobě koně v tak mladém věku má své nevýhody. Naštěstí souhlasili, a kobyla byla moje. Což jsem oslavila tím, že jsem si poprvé sedla na koně bez sedla a na ohlávce ve výběhu mezi koňmi. Sice jsem nespadla, ale adrenalin za to moc nestál.
Postupně jsme si všichni – já, kobyla i majitelka stáje – navykli na fakt, že ona je nyní moje. Byly to porodní bolesti, možná by nám pomohlo, kdybych už tehdy akceptovala, že Diana adoptovala mě, ne naopak.
Naučila mě toho hodně. Pamatuju si svoje totální zahanbení, když jsme na hubertu spadly při klusu podél svahu – a až díky otázce slečny vedle mi došlo, že se mám vlastně starat i o koně, jestli mu něco není. Pamatuju si, jak jsem několik let poté vedla huberta a po dlouhé klusovce mi někdo řekl, že to bylo sice pěkné, ale ostatní museli cválat.
Dianka se nakládala šíleně – ale o pár let později už nastupovala jako první, úplně v klidu. Jen jsem musela přijít na to, že nesnese, když za ní někdo stojí, hlavně ne chlap. A nikdy na ni nevyvíjet stupňující tlak – to mi vysvětlila velmi rázně.
Už od hříběcího věku měla problémy s dechem. Dušnost nás provázela celou dobu, kterou jsme spolu strávily. Tenkrát jsem se zařekla, že dušného už nikdy. (Teď mám jednu malou černou dušnou ďáblici ve výběhu – ale o tom jindy.)
Táta jí říkal, že je moje hatátitlá. Černá nebyla, hřebec taky ne, ale indiánským koněm by být mohla. A vlastně i tím hřebcem – dlouhou dobu byla přesvědčená, že jím je. Byla fantastická, statečná, bojovná. Když jí pod nohy vyletěla srnka, nehla brvou. Když šlapala podél rušné cesty, neotočila uchem. Ale chraň Bůh, abychom potkaly krávu! Paradoxně ale na jednom rodeu nádherně zalasovala mechanické tele.
Občas jsme spolu velmi neúspěšně skákaly (což mě rychle přešlo), občas jsme zkoušely drezuru. Taky jsme společně úspěšně zvládly ZZVJ a nárazově se účastnila rodeí, což ji asi bavilo nejvíc. Nejvíc byla ale spokojená venku. Stabilní kůň, jen pozlatit – asi 95 % času.
Opakovaně jsem poslouchala poznámky, že ji mám prodat, že kvůli ní ztrácím možnost něco dokázat, něco skočit, něco vyhrát. Možná ano, ale nikdy nepřipadalo v úvahu ji dát pryč. Dnes, když se ohlížím, jaká byla a co jsme spolu všechno zvládly, cítím, že takových koní není mnoho. A co bych za jednu teď dala.
Neměla jsem ji dlouho, asi dva roky, než mi přibyla druhá kobyla – arabské hříbě do party. Faktem je, že se ty dvě nesnášely skoro rok, a i později byl jejich vztah dost rozporuplný.
Naštěstí, na rozdíl od arabky, své zdravotní excesy ponechala jen v plicní oblasti. Zakulhala možná dvakrát za 11 společných let, zranění neměla žádné. Ale plíce… ty nám dávaly zabrat. V době, kdy se jí vůbec nevedlo, jsme inhalovaly o sto šest, metodou pokus-omyl. S jejím výrazným názorem na výpary nám to trvalo pár týdnů, než se odvážila přiblížit, ale jakmile jednou nadechla, už chodila sama. Neustálé starosti o kvalitu sena, máčení sena, pohyb, první pokusy o „masáže“ mezižeberních prostorů… moc by se mi líbilo moct ji dopřát Masterson Method…
Pak přišel infarkt – naprosto nečekaně, v období, kdy se zdálo, že se jí ulevuje. Pořád mám její žíně, pořád mám slzy v očích, když na ten konec myslím. Ale stálo to za to. Ten kůň stál za všechno. Takovou Dianku do každé rodiny.
Ke všem mým koňským klientům přistupuju se stejným respektem a obdivem, jaké jsem se naučila s ní.
