Nebrzdi řeku

13/11/2025

Je těžké lhát empatickým lidem: jejich vnitřní příjmač je vyladěný na frekvenci pravdy ✨

09/11/2025

"Babi, jsem unavená. Tak strašně unavená z tohohle života..."

"Vezmi si svou únavu, dítě moje, a obal se do ní. Jako do deky v mrazivých zimních měsících. Únava ti chce udělat hnízdo, obléct tě do pohodlných šatů, nechat tě ponořit se do jejího teplého objetí. Zvu tě, abys zůstala sama se sebou. Bez síly, bez myšlenek, bez činů. Jako sníh, který všechno pokryje, aby svět změkčil, ztlumil, ochránil před hlukem. Přijmi vločky své únavy a nech se jimi zcela zahalit."

"Mohla bych tam pod tím vším zemřít..."

"Místo toho se znovu narodíš. Jako semínko v zemi. Neodpírej své únavě, neodvrhuj ji tisícem činů, tisícem záměrů, tisícem pocitů viny. Jen tě chce vzít za ruku a vést do prázdnoty. Tam, kde je zdroj veškeré vnitřní síly. Učili nás být silní odporem.
Ale právě v odevzdání se vyrůstají opravdoví hrdinové."

"Bojím se, babi. Co když mě únava zničí?"

"Dítě moje, nebojíš se únavy, ale ztráty kontroly nad sebou. Přišel čas odevzdat se životu. A společně s ním zrodit ty nejkrásnější děti: plody své duše!"

~ Elena Bernabè

Art by: Claudia Tremblay

08/11/2025

29/10/2025

🐞Někdy je nejlepší nechat vše být a objeví se spousta a spousta berušek

žena v klobouku: "podívej se na sebe, jsi smutná už zase...jsi jako hluboká černá díra...Fefe vždycky říkal smutek je ztráta času..minulost z tebe dělá mrzáka...jak máš být někdy šťastná, když si libuješ ve smutku...hele když jsem byla malá, celý dlouhý hodiny jsem hledala berušky...nakonec jsem to vždycky vzdala a usnula jsem v trávě...když jsem procitla, tak po mě všude lezly"🐞🐞🐞

Frances: "no a?"

žena v klobouku: " tak běž pracovat na domě...a na všechno zapomeň"

Frances: "vždyť já už jdu...že mě to nenapadlo dřív...v životě novátora přijde okamžik, kdy už o žádné užitečné rady nestojí"

Z filmu Pod toskánským sluncem

26/10/2025

Štírovské období
Mám ráda toto štírovské období, kdy se náš svět propojuje se světem neviditelným. Období dušiček.
Ale mám ho ráda jen proto, že už vím, kde se poklady schovávají.

V jeskyních a pod zemí. Jsou ukryté vysoko v horách, v temných lesích a zakletých zámcích. Naše duše je ve své podstatě bohatá.
Kdo se nebál vnitřní temnoty a vydal se jí vstříc, zjistil, že má spojence. Že tento spojenec není vůbec lehce čitelný, že není lehce pochopitelný, ale je velmi mocný. Mocný v tom, jak může ovlivnit nás, náš život, naše zdraví, naši sílu i víru.

Než pozorovat ten zlý svět, je užitečnější vejít do vlastních skrytých míst, se svíčkou v ruce. A udržovat plamen živý.
Oddělit se od svých hloubek (i když je v nich tma), znamená oddělit se od své podstaty. Od sebe.

Ale samozřejmě vejít znamená – mít odvahu přijmout strach, bolest a aspoň trochu být otevřený změně. Znamená to taky mít odvahu postavit se čelem k velké síle, ke své síle. Kdo s ní neuzavře spojenectví, pozná ji v roli útočníka.

Když padne tma, můžeme zůstat stát a čekat. Nebo můžeme zapojit všechny ostatní šesté smysly, natáhnout ruce a jít dál, pomalinku.

Kdo pochopil, je zdravý po těžké nemoci, je klidný po období úzkostí, má víru po období beznaděje a je silný i v období samoty.

Proč se nebát proměn? No právě proto, že je to pro naše dobro, pro dobro všech. Hele na motýla...
Silvie