17/01/2026
Můj příběh a příběh mého klienta:
Záchranná masáž
Když ke mně přišel, jeho záda byla mapou chronické bolesti.
Jizvy po nepovedené operaci, spleť utlačených nervů, betonové bloky svalů. Viděla jsem to na jeho držení těla ještě dřív, než si lehl na lehátko. Žil ve svém těle jako v pevnosti, kterou neustále obléhala vlastní nervová zakončení.
Řekl mi, že léky proti bolesti už nezabírají. Lékař mu doporučil vyzkoušet meridiánovou terapii.
A tak přišel.
Když jsem si navlékala rukavice, řekla jsem mu upřímně:
„Proudy budou velmi slabé. Nebudou léčit záda. Budou hledat dialog s tělem, které jste se možná roky snažil necítit.“
První impulzy byly jemné, téměř nepostřehnutelné.
A pak se to stalo. Pod levou lopatkou – přesně tam, kde roky cítil tupou bolest – se jeho dech náhle změnil. Tělo zareagovalo.
Nebyl to projev bolesti. Byla to vzpomínka.
Po tváři mu stekla slza. Později mi řekl, že se v tu chvíli ocitl v dětství. Jako sedmiletý chlapec spadl z kola a jeho otec – přísný, málomluvný – ho poprvé něžně vzal do náruče a nesl domů. Jediný okamžik bezpodmínečné ochrany. Teplo.
Totéž teplo se během terapie začalo rozlévat po jeho zádech. Viděla jsem, jak svaly povolují. Jak tělo konečně pustilo něco, co v sobě drželo desítky let.
Tiše jsem řekla:
„Tělo si pamatuje všechno. I to, co my dávno potlačíme. Někdy bolest není signálem poškození, ale signálem ztráty. Zapomenuté blízkosti.“
S každým dalším impulzem se uvolňovala další vrstva.
Ramena – roky zodpovědnosti, které na sebe vzal příliš brzy.
Krk – všechny ty chvíle, kdy nedokázal říct „ne“.
Nemluvil. Nemusel. Jeho tělo mluvilo za něj.
Na konci sezení bolest úplně nezmizela.
Ale změnila se.
Už to nebyl nepřítel. Spíš strážce – něco, co ho celé roky upozorňovalo, že emoce nemohou zůstat uvězněné v těle bez následků.
Když odcházel, zastavil se u dveří. Zhluboka se nadechl.
A řekl mi větu, na kterou nezapomenu:
„Poprvé mám pocit, že moje záda nejsou vězení.“
Bioenergetická masáž – meridiánová terapie – mu neopravila nervy.
Rozsvítila světlo v opuštěném domě jeho těla.
A mně znovu potvrdila to, co při této práci vidím stále dokola:
Co když chronická bolest není porucha, ale poslední dopis od části člověka, kterou už nikdo neposlouchá?
A možná ho dokážeme přečíst jen tehdy, když se naladíme na frekvenci ticha, jemných impulzů a pravdy ukryté v těle.
Pokud cítíš, že by tento příběh mohl někomu pomoci, pošli ho dál.
Bez-liekov.com
📞 +421 905 282 405
