09/11/2025
PROŽITKOVÝ SEMINÁŘ Vnitřní dítě: když ožije kus nás, který na to celé roky čekal
Poslední dobou se často objevuje tvrzení, že „už není potřeba pracovat s technikami“. Že osobní rozvoj se má odehrávat jen v přítomnosti, bez metod, bez struktury, bez záměru. Jako by techniky byly pozůstatkem nějaké staré doby.
Není nic špatného na tom, když se člověk opře o proces, který je ověřený, laskavý a bezpečný. Naopak – někdy právě to umožní, aby se uvnitř nás konečně pohnulo něco, co bylo dlouho zamrzlé.
Když se naše vnitřní dítě znovu připojí, je to jako když se do lesa vrátí vyhubený vlk. Ne všem částem systému se to líbí. Některé staré vzorce „zabolí“, jiné se musí přeskupit, některé iluze zaniknou.
Ale stejně jako se po návratu vlka začne celý les uzdravovat — od přemnožené zvěře až po kořeny stromů — i náš vnitřní svět se začne dostávat do rovnováhy.
Ne proto, že by to bylo snadné, ale proto, že se vrací něco, co tam od začátku patřilo.
Vnitřní dítě není teorie ani koncept.
Je to živá část nás, která si pamatuje. Pamatuje si lehkost i zranění. A čeká na chvíli, kdy bude mít znovu prostor mluvit.
Když se tahle část ozve – doopravdy, ne jen „v hlavě“ – mění se všechno.
Najednou nejsme roztříštěni na dospělého, který musí fungovat, a dítě, které se stáhlo do kouta. Tyto dvě části se propojí. A to je okamžik, ze kterého se rodí síla, kterou nejde napodobit žádnou racionalitou.
Tenhle víkend byl přesně takový.
Nádherný, hluboký a nepopsatelný i pro mě jako pro terapeuta.
Někdy se v kruhu vytvoří atmosféra, kterou nejde předem naplánovat. Nevzniká z technik, ale z lidí – z jejich otevřenosti, z odvahy podívat se dovnitř, z ochoty držet prostor jeden druhému.
Bylo to cítit v každém sdíleném příběhu.
V tichu mezi slovy.
V momentech, kdy někdo poprvé pustil něco, co držel roky.
Jednou z největších sil tohohle semináře bylo sesterství. Ne to „duchovní“ slovo, které se občas používá bez obsahu, ale skutečná zkušenost:
*že ženy nemusí soutěžit
*že se mohou opřít jedna o druhou
*že se může mluvit upřímně, bez masek
*že v tom nejsme samy
V bezpečném prostředí se může rozplynout stud, napětí i dlouho neprojevené emoce. A právě tehdy má vnitřní dítě odvahu vyjít ven. Ne proto, že je nějaká technika silná – ale proto, že cítí, že konečně může.
Techniky nejsou stará doba. Jsou to dveře.
Když někdo říká, že „už nejsou potřeba techniky“, často tím myslí, že člověk má být stále vědomý, přítomný, nad věcí. Jenže hluboké vrstvy se neotevírají na povel. Někdy potřebují strukturu, zastavení, rituál, vedení.
Technika není berle.
Je to dveřní klika.
Otevře ti prostor, který bys sama jen těžko našla. A když už jsi uvnitř, všechno ostatní se děje samo – přirozeně, lidsky, bez tlaku.
Víkend Vnitřního dítěte znovu ukázal, že staré pravdy mají svůj čas i dnes: člověk se nejvíc mění tehdy, když se cítí bezpečně, viděně a respektovaně.
A že když se naše vnitřní dítě konečně připojí, změní to celý náš vnitřní ekosystém – ne proto, že bychom použili „techniku“, ale proto, že jsme se dovolili potkat samy sebe.
