20/11/2025
Týden za dětství bez násilí.
Problematika násilí je pro mne osobně hodně náročné téma. Možná proto, že jsem tak schopna zabít komára, ale to neznamená, že nechápu vztek, zlost, rozčílení. Chápu, ale moc nerada vidím ponižování, zesměšňování, týrání – psychické i fyzické. Je potřeba si připomenout, že děti své rodiče vždy milují – skutečně vždy. Paradoxně děti, které to nemají snadné, hovoří o rodičích lépe než děti, které žijí v přijatelném rodinném zázemí. V práci s dětmi jsem zažila modřiny, viditelné otisky rukou na tváři, spáleniny od cigaret a vždy bylo velmi náročné zjistit, jak k takovému poranění dítě přišlo. Psychické násilí nezanechává sice viditelné stopy, ale pro život dítěte je stejně nežádoucí – pokud rodič dlouhodobě na dítě nemluví, či naopak dítě vulgárně tituluje, sráží (nic jsem nedokázal, nic neumíš, jsi k ničemu apod.), velmi zásadně narušuje sebevědomí dítěte a s největší pravděpodobností vychová člověka agresivního či naopak ustrašeného a nedostatečně sebevědomého. Co tedy s naším vlastním vztekem? Pokud se na dítě právem zlobíte – neřešte tuto situaci v zajetí negativních emocí – vydýchejte událost, řekněte si, jak moc je vážná, uvařte si kávu nebo jděte chvíli na vzduch. A pak ukažte dítěti, jak lze řešit složitou situaci – s nadhledem a v klidu. Nezapomínejme, že i v takové situaci jsme dětem příkladem.
