ZE MĚ KLÍČ

ZE MĚ KLÍČ ZE MĚ KLÍČ
Terapeuticko-sociální centrum

07/02/2026

Proč si nepovídat s robotem?
Žijeme v době překotně rozvíjející se umělé inteligence a na ni navázaných služeb, které pronikají i do pomáhajících profesí. Existují již domovy důchodců, kde je pečovatelský personál nahrazen roboty, kteří roznášejí jídlo. Také je již možné si s roboty vcelku hezky popovídat. Když se bavím s chatem, tak už nepoznám, že mi neodpovídá člověk. Jaká je tedy budoucnost rozhovorů člověka s člověkem. Když to aplikuji na oblast supervize, tak je zřejmé, že potenciální riziko se objevuje i zde. Dát člověku prostor na svoje zamyšlení, to dovede i robot. Ten dělá, co je mu řečeno. Jaký je rozdíl, že klient mlčí se mnou, nebo když mlčí s robotem, pokud bych mu já i chat položil stejnou otázku? Rozdíl je vcelku jasný, robot se o mě nezajímá, kdežto člověk může, nebo měl by. Občas se setkávám s otázkou, jak můžu vydržet takový psychický nápor, když denně slyším několik hodin různých příběhů, z nichž některé jsou skutečně velice těžké k poslouchání. Někdo si myslí, že člověk v jakékoliv profesi otupí, stejně jako chirurg co denně dělá spoustu operací, tak otupí k bolesti, kterou tím nevyhnutelně způsobuje. Já ale naopak říkám, že sílu to zvládnout mi dává to, že lidi a vše co mi řeknou beru vážně. Jediná cesta ke člověku je to, že ho beru vážně a poslouchám každé slovo co řekne. V tom je ten zásadní rozdíl. Když položím otázku a klient mlčí, tak já poslouchám, kdežto robot nikdy poslouchat nemůže. Je to rozdíl v tichu. Ticho když s klientem mlčíme je společná sounáležitost, takové ticho s robotem nikdy zažít nemohu.

10/01/2026

Feed me
Ačkoliv téměř nevyužívám sociální média, i z mého malého kontaktu jsem si všiml, že se zde relativně často používá termín feed. V doslovném překladu to znamená krmení či krmit. Sociální media nastavují svůj obsah dle toho, co člověk prohlíží, nebo dle toho co si nastaví, čili je krmen. Myslím, že je to prvotřídní metafora na dnešní závislost na sociálních sítích, jelikož už to není o tom, že já si vyberu co chci a to dostávám, jinými slovy krmím se sám, je to o tom, že buď si vyberu čím má být krmen, nebo to ani vědomně neudělám a přesto jsem krmen. Už svou pasivitou, tím, že se člověk nevzepře tomu, jak je k němu přistupováno se člověk nechává zkrmovat. Většinu času co člověk stráví na sociálních sítích jsou jenom iluze. Je to podobné, jako když člověk uvažuje například o nevěře, tohle je taky iluze, že by to s druhým mohlo být lepší. Je schopen s tím strávit spoustu času, ale reálně jsou to jen prázdné iluze ať už se materializují nebo ne. Pokud ano, výsledek je stejně jen krátkodobé uspokojená, nedává tedy smysl, aby s ním strávil člověk tolik času. A pokud je nerealizuje, tak potom to byl stejně ztracený čas. Přijde mi absurdní, že člověk dovede strávit tolik času sněním, místo uvědomění toho, že lidská blízkost a ne touha za zážitky je to skutečné a hlavně neiluzorní. Zde nemusíme ztrácet čas, abychom získali uspokojení, stačí se jen odpojit od koryta, které nás na každém kroku láká a snížit svoje představy a požadavky, které jsou na nás tlačeny, zejméne ze strany sociálních sítí. Společnost a kultura srovnávání, kterou konzumní styl světa podporuje je navenek lákavý, ale jsou to jen prchavé prožitky, sny, se kterými ztratíme spoustu času a mají velice krátkou trvanlivost. Dle toho, co jsem za tisíce hodin v konzultacích zažil mi vychází, že skromnost a nezávislost na požadavcích společnosti je cesta k vnitřní integritě, spokojenosti a klidu. Je důležité, abychom zde my byli pro svět, uměli být nápomocní, ale ne ve stylu podporu konzumního principu.

13/12/2025

Mějte se
Velice často při rozloučení dvou lidí, co se třeba ani neznají, zazní přání druhému. Co toto přání znamená? V minulosti jsem se několikrát rozepisoval o tom, že když něco říkáme, tak je také důležité, co tím děláme. Jinými slovy, jedna věc je říct něco a druhá věc je tím také něco udělat. Pokud řeknu: mějte se, tak to může být obyčejná konvence, kterou ale nijak nemyslím a tím pádem pro druhého nic neznamená, a nebo to může být skutečné přání, kde ve slovech je také čin. Pochopitelně mně, jako člověku, který se zabývá komunikací a svoje konzultace vede ve smyslu dělání skutků tím, co říkám a také co mně říkají lidé, kteří ke mně chodí na konzultace, tak mým cílem není pouze prázdná slova, ale jde mi o to, aby svými slovy lidé také dělali činy. Slov, která často bývají prázdná a mají potenciál dělat čin, je více. Stačí když si člověk řekne to, co slýchává denně a často to nic neznamená, ale mohlo by. Například ono mějte se, dobrý den, dobrou chuť, omlouvám se, přeji vám to. A také hlubší věci jako například: mám tě rád, věřím ti, důvěřuji ti. Tyhle slova se často řeknou, ale již nejsou myšleny skutečně tak, jak jsou řečeny. často to bývají obyčejné konvence. Říct druhému mám tě rád, je jedna věc, ale říct to tak, aby mi druhý uvěřil je věc druhá. Krásně jde vidět, když slyším několikrát za den při loučení: mějte se. A skoro nikdy to není nijak myšleno. A potom je rozdíl, když se loučím s někým, komu byla naše konzultace prospěšná a třeba se mu podařilo vyjasnit si některé věci, nebo i vyřešit otázky, které ho mohly dlouho dobu obtěžovat a tento člověk je skutečně vděčný a potom se rozloučím stejnými slovy typu mějte, pěkný den, hezký víkend atd, a je to skutečně myšleno tak, že tomu uvěřím, protože to je skutečně myšleno jako přání, nejen konvence, která se říká, ale již nic neznamená.

08/11/2025

Přeju Vám to
Často se v supervizních konzultacích zaměřuji na to, abychom pod slovy, které říkáme, viděli také činy. Z klasické filologické příručky Johna Austina “Jak udělat něco slovy” je zjevné, že například výrok “přeju Vám to”, není pouze popisnou věcí, ale skutečným činem, skutkem něčeho co “děláme”, nejen říkáme. Podobně jako když někomu odpouštíme, křtíme ho, prohlásíme za manžele/nepřítele atp. Takových slov je hodně a přijde mi, že se málo vnímá jejich skutečný obsah, nejde jen o to, že formálně jsou to slova, ale o to uvědomit si, že slovy Austina jsou to také performativní akce, které něco dělají, nejen zní. Jinými slovy stav světa/mysli je jiný před a po tom co to řekneme. Hezky to vidím vždy když někomu něco přeju, ať je to cokoliv. Na supervizi vždy začínám otázkou, co se lidem daří. Někdy je těžké, někdy méně něco vymyslet. Každopádně, pokud člověk upřímně naslouchá a upřímně “přeje”, není to jen slovo, ale skutečné přání druhému/pro druhého, tak je skutková podstata slova naplněna - je to čin a skutek, nejen slovo a tehdy to má skutečný účinek na posluchače a dovede změnit, to co člověk cítí a jak se na věci dívá. Každým takovým činem měníme svět - respektive sebe, tím, že jsem ke druhému upřímný a chci pro něj dobro a také tím stejným přístupem měním druhého, když vidí, že mi ně něm skutečně záleží. A to je to čem by vztahy měly dle mého názoru být.

04/10/2025

K čemu je podpůrný rozhovor?
Nedávno jsem se bavil s jedním známým, který kdysi v rámci problémů v manželství navštěvoval psychologa. Ptal jsem mě, k čemu jsou takové profese, protože jemu ten psycholog řekl jen to, co už věděl, co vlastně všichni vědí, ale nikdo nedělá. K čemu je tedy taková služba? Na jednu stranu si už sám sobě odpověděl. Vím, co bych měl dělat, abych byl v životě a vztazích spokojený nebo alespoň spokojenější, ale nedělám to. Já vždycky říkám, že přijít se poradit, tím člověk nic neztratí, maximálně může získat nějaký nový pohled, který může či nemusí využít. Supervize či jakýkoliv jiný podpůrný reflektující rozhovor ať už se jedná o psychologa, terpeuta, kouče či jiného profesionála není zpravidla o dávání rad. Z pohledu mého výcviku, kterým je systemika, je cílem konzultace vytvořit prostor, kde si člověk sám může zhodnotit svoje možnosti, zaměřit se na to co by chtěl a snad i najít motivaci dělat věci, o kterých ví, že by je dělat měl ale přitom je nedělá. Mým cílem není člověka namotivovat, aby dělal, co ví, že dělat má, ale spíše nastínit plusy a minusy, uvědomit si, co jiný způsob chování a přemýšlení přinese a jaké výhody to může přinést jeho blízkým, protože vztahy je to, co si svým chováním buď děláme hezké a nebo ne. A často právě proto, že víme, co bysme dělat měli ale neděláme. Jinými slovy, je to na nás, na našem rozhodnutí. Někdy je dobré podívat se sám sobě do očí a uvědomit si, co vlastně chci dělat a nedělám, ačkoliv to vím. A právě k tomu, by měl podpůrný rozhovor sloužit.

13/09/2025

Povinnosti
Ve dnešním zamyšlení bych rád posdílel praktické nápady, co mně samotnému fungují, když je něco, co vím, že musím udělat, ale úplně se mi do toho nechce. V prvé řadě platí, že co je na očích, žije svým životem. Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli, což platí i o povinnostech. Pokud nevidím záměrně to co nechci vidět, potom na to postupně zapomenu. Mně osobně funguje, mít stále na očích to, co vím, že bych měl udělat. Většina lidí rádo odškrtává povinnosti. Když vím, že mám povinnost, napíši si ji do kalendáře na další den a pokud ji ten den neudělám, posunu ji. Mechanismus je ten, že pokud aktuálně na tuto činnost nemám chuť, dá se očekávat, že rozpoložení, například únava bude menší někdy později a když tedy kdykoliv, kdy otevřu kalendář vidím, tuto povinnost, tak dříve nebo později budou okolnosti takové, že se do této činnosti pustím. V prvé řadě je to samozřejmě o rozhodnutí, že tuto činnost dělat chci, ale obecně platí, že i na povinnosti bude příhodný čas. Nutit se do nich jenom způsobí, že se ji napříště zprotivíme a už je třeba nebudeme chtít dělat vůbec, což by nám život mohlo zkomplikovat. Život je o povinnostech, ale pokud máme možnost si je zpříjemnit, dělat je ve více příhodný čas, proč nevyužít mechanismus toho, že v určitou chvíli se nám budou dělat lépe?

Adresa

Hlinky 118
Brno

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když ZE MĚ KLÍČ zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Praxe

Pošlete zprávu ZE MĚ KLÍČ:

Odkazy

Sdílet

Share on Facebook Share on Twitter Share on LinkedIn
Share on Pinterest Share on Reddit Share via Email
Share on WhatsApp Share on Instagram Share on Telegram

Kategorie