04/03/2026
Je mi to lito ale je to běžná realita dnešních mužů 🙈 Fejeton: Jak se nebát, když na mě vidí vše – a přesto jsem bojácný srab
Říká se, že kdo nic neskrývá, nemá se čeho bát. To je ovšem věta, kterou zřejmě vymyslel někdo, kdo nikdy nestál na pódiu, nezakopl na přechodu ani neposlal omylem hlasovou zprávu místo textové. Já totiž nic neskrývám – a přesto se bojím úplně všeho.
Na mě je vidět všechno. Když se začervenám, jsem rudý jak výstražná značka. Když jsem nervózní, třesou se mi ruce tak, že by se daly použít jako vibrační upozornění. Když lžu, což činím výhradně ve vznešených situacích typu „Už jedu“, zatímco ještě hledám ponožky, můj hlas přeskakuje jako starý gramofon.
A tak jsem dospěl k závěru, že nejsem tajemný typ. Jsem spíš průhledný obal na rohlík. Všechno je vidět. I to, že jsem bojácný srab.
Bát se je dnes trochu nemoderní. Všichni jsou odvážní, autentičtí, sebevědomí. Na sociálních sítích lidé snídají avokádo bez zaváhání, běhají maratony před prací a večer ještě stihnou zachránit svět. Já se bojím zavolat k lékaři. Co když to vezme? Co když to nevezme? Co když řeknu „dobrý den“ příliš potichu? Co když příliš nahlas?
Jenže pak jsem si všiml jedné drobnosti. Když na mě všichni vidí všechno, vidí i to, že se bojím. A světe div se – nikdo neumřel smíchy. Většina lidí je totiž zaměstnána tím, že řeší, co je vidět na nich. Možná se taky třesou. Možná si taky myslí, že jsou průhlední jak ten obal na rohlík.
Jednou jsem měl mluvit před skupinou lidí. Už při představě, že otevřu ústa, se mi chtělo odstěhovat do hor a pást kozy. Ale neudělal jsem to. Přišel jsem, přiznal, že jsem nervózní, a začal mluvit. Hlas se mi třásl. Ruce taky. Ale svět se nezhroutil. Nikdo nevstal a neukázal na mě prstem se slovy: „Podívejte, on se bojí!“ Spíš se usmáli. Někteří dokonce přikývli.
Možná odvaha není to, že se nebojíme. Možná je to spíš to, že jdeme i s tím strachem. Jako když nesete těžkou tašku – není lehká, ale dá se unést. A někdy si můžete říct: „Ano, jsem bojácný srab.“ A pak jít a udělat tu věc stejně.
Navíc má strach jednu výhodu. Když už se odhodlám něco udělat, připadám si jako hrdina vlastního malého filmu. Zavolal jsem k lékaři? Oscar za hlavní roli. Řekl jsem nahlas svůj názor? Zlatý glóbus za odvahu ve vedlejší kategorii.
Takže jak se nebát, když na mě vidí vše? Možná nijak. Možná se mám bát dál. Ale přestat se bát toho, že je vidět, že se bojím.
Protože jestli na mě všichni vidí všechno, pak snad uvidí i to, že se snažím. A to už není úplně málo – ani na bojácného sraba.