02/11/2025
O Dušičkách...🕯🕯🕯
O DUŠIČKÁCH....
Na Dušičky
Do noci nezakřičí pták,
jen ticho kolkolem.
I hvězdu marně hledá zrak,
to smutek pokryl zem.
I háje zpustly, i les dál,
stydne dech plavých trav,
kde někdy kohout kokrhal,
jen mlha prostře háv. (Marianne Köhlerová)
Kdy a proč si připomínáme Dušičky? Druhý listopadový den se slaví Památka všech zemřelých, spojená se vzpomínkou na mrtvé. Podle náboženských představ modlitby živých pomohou zemřelým, duším dlícím v Očistci, k očištění od hříchů na cestě do Nebe. Kořeny tohoto svátku tkví pravděpodobně už v keltských rituálech.
Tak, jak se slaví dnes, jsou Dušičky známy od roku 998, kdy je zavedl francouzský opat Odillo na základě stále přetrvávajících pohanských obřadů, kterých se lidé nechtěli vzdát. Dušičky pochází z keltské tradice, ze svátku Samhain, který se slavil v den keltského nového roku – v den, kdy podle keltské víry prolíná náš svět se světem mrtvých. Keltové zapalovali ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc. Svíčky, které dnes zapalujeme na hrobech, se staly pozměněnou formou právě tohoto zvyku. Podle křesťanské tradice jsou Dušičky vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nedosáhli věčné blaženosti a procházejí zatím fází očišťování; podle katolické tradice pobývají dosud v očistci.
Lidé vždycky věřili, že duše zemřelých se mohou v některých dnech vracet na zem. A právě "na dušičky" vystupují údajně duše zemřelých na jednu noc z očistce aby si jednou za rok odpočinuly od svého trápení. Rodina se v minulosti sešla a naplnila lampu máslem, aby si duše mohly potřít spáleniny, večer se pilo studené mléko nebo se jím pozůstalí postříkali, aby se duše ochladily. Dodržoval se také zvyk házet večer do ohně nejrůznější pokrmy, čímž se mělo přicházejícím duším přilepšit.
Připravovalo se také pečivo ve tvaru lidských kostí nebo zvláštní čtverhranné buchty zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem. Těmi bývali obdarováváni žebráci a chudí lidé, kteří se ráno shromažďovali u kostelů nebo u hřbitova.
I letos se opět v tento čas zase setkáme s příbuznými a blízkými, kteří jsou od nás daleko a jindy si na setkání s nimi nenajdeme čas. A až půjdeme rozsvítit svíčky na hrobech svých drahých, přátel či známých, kteří už nejsou mezi námi a moc nám chybí, zkusme při tichém rozjímání též vzpomenout, co nám tady zanechali a zda a v čem se snažíme jejich odkaz ctít a dále rozvíjet. A že toho není málo – vedle osobních vzpomínek – stačí se jen rozhlédnout třeba i na našem hřbitově a porovnat, co se tady všechno změnilo.
Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. Vyprávělo se o kmotře, která se o dušičkové noci probudila a protože měsíc tu noc svítil velmi jasně, myslela si, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kaple byla plná a u oltáře stál kněz. Kmotra se styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle posadila a sklopila oči. Po chvilce je zdvihla a rozhlédla se kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když vtom si uvědomila, že to jsou všechno sousedé, kteří jsou již po smrti. Vtom do ní šťouchla její nedávno zemřelá sousedka a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle odešla. Kmotra poslechla a ráno, poté co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.
Na den svátku Všech svatých se peklo pečivo – housky ve tvaru hnátů, položených křížem, kterým se říkalo „kosti svatých“. Hospodyně dělávaly „dušičky“ z dvojího těsta. Bylo to čtyřhranné pečivo, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem a tím bývali obdarováni žebráci a chudí lidé, postávající u kostela či hřbitova. Pro rodinu bylo určeno pečivo z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé. Díky tomuto lakotnému jednání se mezi čeládkou brzy rozšířila jednoduchá říkanka, kterou se snažila čeládka pokárat hospodyni za rozdílné dušičky.
Dušičky věrný,
nejste všecky stejný.
Některý jste bílý,
některý jste černý.
Od nepaměti lidé přemýšleli o tom, co se stane po smrti. Víra, že smrtí život nekončí a duše mrtvých, které opouštějí pozemský svět, je třeba na jejich cestě vyprovodit, je součástí prakticky všech náboženství. U nás Dušičky vycházejí z křesťanského učení o cestě duší ke spasení a splývají s pohanskými představami a obřady a lidovou vírou i pověrami. Naši předkové věřili, že duše vystupují na jednu noc z očistce, kde se kají za své pozemské hříchy, aby se alespoň na chvíli zbavily muk. Proto jim připravovali studené mléko, aby se duše mohly ochladit a lampy plnili máslem, aby si mohly ošetřit popálené rány. Rozšířené bylo taky vhazování jídla do ohně duším na přilepšenou nebo pro jejich vykoupení, jinde bývalo zvykem prostírat i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit. Říkávalo se, že když o Dušičkách prší, duše oplakávají své hříchy.
Ani Dušičky neunikly koledním pochůzkám, např. v jižních Čechách se ještě na počátku 20. století chodilo koledovat. V okolí Českého Krumlova se koledě říkalo „chodit po rohlíkách", protože odměnou bylo dušičkové pečivo.
Zdroj Navrátilová, A. - Svátky Všech svatých a Dušiček v české lidové tradici. In: Světci v lidové tradici. Uherské Hradiště 1995
