09/10/2025
Dítě je od narození přirozeně závislé na dospělém, který má být jeho ochranou, tlumočníkem i mostem k vnějšímu světu. V dnešním světě rodič často funguje jako „nárazník“ mezi nezralým dítětem a společenskými tlaky.
Moderní společnost a život ve městě úlohu rodiče nesmírně komplikují – od dítěte se očekává výkon, sociální přizpůsobení a samostatnost mnohem dříve, než v něm dozraje základní schopnost regulace emocí.
Pláče smutkem, směje se radostí, křičí bolestí? Okolí často reaguje nevyžádanou radou, poznámkou nebo dokonce fyzickým útokem. Rodič je mezi dvěma tlaky: nechat dítě vyjádřit emoce, protože děti jsou ve svých emocích upřímné a ta energie potřebuje ven, nebo nějakým způsobem, často násilným, emoce potlačit, aby okolí bylo spokojené.
Čí potřebu upřednostnit – svého dítěte, nebo cizího člověka? Krásné by bylo uspokojit potřeby obou najednou, a rodič se o to, zpocený až na záda, na veřejnosti snaží, což ho často uvádí do stavu nepřetržitého stresu. Vystresovaný rodič nemůže poskytnout dítěti potřebnou oporu. Dostáváme se do začarovaného kruhu...
Čí potřebu tedy upřednostnit, pokud nejde uspokojit obě dvě potřeby najednou – svého dítěte, nebo cizího člověka? Odvážím se říct, že máme stát na straně svého dítěte. Zaprvé, jsme jeho jedinou nadějí, jeho oporou, jeho bezpečným přístavem. Zadruhé, cizí lidé jsou velcí a věřím, že mají větší schopnost sebereflexe a seberegulace, takže si se svými emocemi dokážou poradit lépe než dítě.
Když to shrnu, být tímto „nárazníkem“ je náročné. Znamená to obstát v tlaku prostředí a zároveň naslouchat potřebám dítěte, které potřebuje podmínky pro svůj vývoj.
Ale právě díky této ochraně má dítě šanci vyrůst v bytost, která se dokáže přirozeně začlenit do světa a brát v úvahu cizí potřeby, aniž by ztratila samo sebe. O tom je zralost. A proces zrání vyžaduje čas a trpělivost.