27/03/2026
12 let...
Často se mě ženy ptají, proč dělám svojí práci. Proč jsem komunitní porodní asistentka. Tohle je jeden z důvodů..
Včera to bylo 12 let od chvíle kdy se mi změnil život, změnila jsem se já a stala jsem se poprvé mámou.
První zkušenost s porodem, která mi otevřela oči, neprobudila ve mě sílu, jen vděčnost a lásku.
Porod mého prvního syna byl úplně jiný než jsem si představovala, byla jsem mladá, studovala VŠ, měla jsem představy a přání. Tou dobou jsem byla přítomna desítkám porodů v nemocnici v rámci praxe, věděla jsem jak porod probíhá, co obnáší a myslela jsem, že jsem připravená a bude to stačit. Ale nestačilo...
Když mi doma odtekla plodová voda, začaly do pár minut pravidelné kontrakce po 5ti minutách, byla jsem překvapená jejich intenzitou, volala jsem mamce (je také PA), která hned přišla. Zároveň jsem volala i muži, který byl na cestě do Prahy do práce, aby se včas vrátil a přijel za námi do porodnice.
Doma jsem si chtěla dát v klidu vanu a odpočinout si, ale mamka byla tak nervózní, že chtěla ať se přesuneme co nejdříve. Mísila se ve mě směs strachu, těšení se na miminko, únavy a dalších emocí. Do porodnice jsme přijely s nálezem 2cm, kontrakcema po 5ti minutách. Dostala jsem klyzma - seděla jsem na WC a bolestí už jsem nevěděla co dělat dřív. Měla jsem chuť zalézt do postele a jít spát. Kontrakce sílily, snažila jsem se vydržet ve sprše, ale třásla jsem se zimou. Přišlo další vyšetření - nález 3-4cm , kontrakce nejsou dostatečně silné a bez oxytocinu to nepůjde. Věděla jsem, že tohle nemám šanci zvládnout, nemohla jsem se uvolnit, bolestí jsem chtěla lézt po stěně a představa silnějších kontrakcí byla šílená. Po nějaké době dorazil můj muž, snažil se mě podpořit a připomenout, že jsem nechtěla žádné zásahy. Jenže představa dalších x hodin a oxytocinu pro mě byla nereálná, že bych vůbec mohla zvládnout.
Když přišla nabídka epiduralu - souhlasila jsem. V tu chvíli to bylo nejlepší možné řešení, jinak bych pravděpodobně skončila na sekci. Krásně mi sedl a zabral okamžitě, mohla jsem se uvolnit, odpočinout, dokonce se mi vrátil na chvíli i humor. Necítila jsem vůbec nic, houpala se na míči, oxytocin kapal a porod pokračoval. PA potřebovaly, abych se přesunula na lůžko, vaginální vyšetření - jsem otevřená, můžu tlačit. Vzhledem k tomu, že jsem necítila kontrakce a tlak pouze minimální, probíhalo řízené tlačení v polosedě, poslouchala jsem pokyny lékaře a PA. Nešlo mi správně tlačit ani směřovat tlak správným směrem. Nakonec proběhl nástřih i Kristellerova exprese a v 19:45 byl na světě. Náš chlapeček 👶🏼
Sestra mi syna položila na břicho, byl nádherný, heboučký, voňavý a křičel na celé kolo. Zaplavila mě neskutečná vlna úlevy a štěstí. Sotva jsem ho pohladila, odnesla ho sestra vedle na vážení, ošetření a vrátila ho muži do náruče v zavinovačce. První přiložení k prsu proběhlo se synem v zavinovačce a strčením bradavky do pusy, což se mu samozřejmě nelíbilo.
Byli jsme všichni společně 2h na porodním sále, pak jsem se přesunula na šestinedělí. Sestry si vzaly Tobíka na noc k sobě, abych se vyspala s tím, že ho přivezou kdyby plakal. Zůstala jsem sama na pokoji a snažila se vstřebat celý zážitek, nechápala jsem, jak někdo může porodit sám, bez léků proti bolesti, jak někdo může dobrovolně chtít víc než jedno dítě. Byla jsem přesvědčená, že tohle je moje poslední dítě. Nemohla jsem spát, poslouchala jsem, jestli neuslyším pláč svého chlapečka, bylo mi smutno po muži. Kolem 5 hodiny ráno mi syna přivezly a už jsme byli spolu. Mazlili jsme se, kojila jsem - přisátí miminka bylo prý správné a bradavky si zvyknou, přesto se mi kroutily bolestí palce u nohou.
Třetí den jsme šli domů. Bradavky jsem měla rozkousané do krve, měla jsem hrůzu z dalšího kojení, brečela jsem bolestí, syn trpěl na koliky, reflux a neustále řval. Procházela jsem si peklem. Muž objížděl všechny lékárny v okolí, sbíral letáčky o kojení a sledoval videa, koupil mi kloboučky, mast na bradavky a pomáhal mi se správným přiložením. Nebylo to snadné a zvládla jsem to jen díky ohromné podpoře svého muže, který vařil, pomáhal s kojením, bral si malého do nosítka, abych se alespoň pár hodin denně vyspala a nenechal mě se zbláznit.
Dlouho jsem se cítila jako někdo, kdo to nezvládl, kdo nedokázal porodit sám. Cítila jsem se, jakoby někdo porodil za mě. Až později jsem pochopila, že i takový porod má svůj hluboký smysl.
A děkuji za všechny zúčastněné, kteří s námi ten den byli. Každý dělal v danou chvíli to nejlepší co uměl. Měla jsem skvělého lékaře, kterého jsme si moc přáli u porodu mít. Svoji mamku, která se snažila mě podpořit a pomoci, jak nejlépe mohla.
Můj první porod mě rozložil na kousky, abych se mohla znova poskládat a postavit. Nebyl to žádný růžový a snový zážitek, byla to tvrdá realita. A já jsem vděčná, že proběhl přesně tak jak měl, aby mi otevřel oči, přinesl zkušenost, ze které jsem mohla s odstupem času těžit. Abych pochopila, co je u porodu skutečně důležité - pocit bezpečí, podpora, důvěra a jemné vedení.
Protože jsem zažila, jaké to je, když se v porodu žena ztratí a o to důležitější je, mít někoho, kdo vás jemně vrátí na cestu.
A to je důvod, proč dnes stojím u porodu vedle ženy a pomáhám držet směr.
Tobík přišel, aby mě učil - hledat svojí sílu a vlastní cestu. A možná, kdyby to bylo snazší, nebyla bych dnes ženou a porodní asistentkou, kterou jsem.
Děkuji, že sis mě vybral ❤️ A děkuji, že mě stále učíš 🙏
