11/03/2026
„Lidé jsou ve válce sami se sebou… necítí se doma ve vlastní kůži“ popisuje moderní režim vztahu k sobě a ke světu. Místo zakotvení a živého kontaktu zažíváme tlak, hodnocení a „přepínání do režimu výkonu“.
Na mikroúrovni lidé často prožívají agresi vůči sobě, vůči tělu, psychice i tomu, „jací jsou“.
Člověk je fyzicky přítomný, ale vlastní prožívání je jako by „o krok vedle“, tělo se stává projektem (něco opravit, zlepšit, zvládnout), emoce překážkou a odpočinek vinou.
V současné době roste požadavek neustálé dynamizace, držet krok, adaptovat se, zrychlovat. Když je „normální“ pořád přidávat, optimalizovat a stíhat, snadno se stane, že vztah k sobě začne mít podobu managementu: já jako úkol.
Kde se sebou zacházíme jako s nástrojem, se velmi snadno objeví tvrdost, nespokojenost a pocit, že doma nejsem nikde, ani „v sobě“.
Rosa by řekl, že cesta ven není „ještě lépe se opravit“, ale znovu se učit vztahu, který není agresivní.
„Válka se sebou“ se často zrcadlí i navenek. Když jsem tvrdý na sebe, bývám tvrdší i na druhé. Když se uvnitř cítím tlačený, snadno tlačím taky.
Jak vám to zní?
