Šárka Szkanderová - kraniosakrální terapie, Bachovy esence a masáže

08/10/2025

Přišla ke mně maminka s holčičkou, která si poslední měsíce stěžovala na bolest bříška. Vyšetření nic neukázala. „Říkají, že je v pořádku,“ řekla mi maminka, „ale já vím, že něco není.“
Při jemné práci s tělem bylo cítit, jak se bříško stáhne pokaždé, když se téma stočilo k odloučení. Maminka zmínila, že holčička začala chodit do školky a od té jisté doby je přes den zaražená, nepláče – i když dřív potřebovala obejmout, vyplakat se, když bylo něco v nepořádku.

Tělo ale emoce nezapomíná. Když je duše zadrží, tělo je drží místo ní.

Po pár sezeních začalo být bříško klidnější. Holčička si znovu dovolila plakat, mazlit se, dýchat. A bolest prostě odešla – sama.

Někdy nejde o to léčit bolest, ale dovolit si cítit.

01/10/2025

Maminky mi často říkají: „Já už nevím, jak mu pomoct.“ A přitom existuje něco jednoduchého, přirozeného a laskavého.

Bachovy esence jemně harmonizují emoce – bez vedlejších účinků, bez potlačování.

Pomáhají dětem i rodičům zvládnout období plné strachů, stresu a velkých změn.

Nemusíš na to být sama.

27/09/2025

22/08/2025

Balada o čtyřech svíčkách

Čtyři hořící svíčky pomalu dohořívaly.
Bylo tam tak ticho, že jste mohli slyšet jejich rozhovor.

První řekla:
„Jsem MÍR, ale lidé mě nechtějí, opravdu si myslím, že mi nezbývá nic jiného, než zhasnout!“
A tak se stalo, svíčka zhasla.

Druhá řekla:
„Jsem VÍRA, lidem nechybím, nemá smysl, abych dál hořela, bohužel jsem k ničemu.“
Jakmile domluvila, zavanul vánek a sfoukl ji.
Smutné.

Třetí svíčka zase řekla:
„Já jsem LÁSKA, nemám sílu zůstat dál, protože lidé mi nerozumí, nechápou, jak jsem důležitá, a příliš často mě nenávidí!“
A bez dalšího čekání svíčka sama zhasla.

V tu chvíli vstoupilo do místnosti malé dítě, uvidělo tři nezapálené svíčky, rozplakalo se a zvolalo:
„Proč jste zhasnuté, musíte svítit, bojím se tmy!“

Čtvrtá svíčka se slitovala a řekla:
„Neboj se, neplač, dokud budu svítit já, můžeme kdykoli zapálit další tři svíčky. Já jsem NADĚJE.“

Dítěti se rozzářily zaslzené oči, vzalo svíčku naděje a zapálilo tři zhasnuté svíčky.

Každý z nás může být takovým dítětem, schopným kdykoli díky NADĚJI znovu vrátit světlo VÍŘE, MÍRU a LÁSCE.

— Paulo Coelho

21/07/2025

O kraniosakrální terapii tam, kde medicína říká: „S tím se musíte naučit žít.“

Možná jsi to taky zažila. Chodíš od jednoho doktora k druhému. Vyšetření, odběry, rentgeny – a výsledek? „Všechno je v pořádku.“ Jenže ty víš, že v pořádku to není.

Únava, která se nedá dospat.
Bolesti hlavy nebo zad, které nemají žádný „nález“.
Tlak na hrudi. Střídání průjmů a zácpy.
Nespavost, motání hlavy, návaly úzkosti…
A nebo jen ten nepopsatelný pocit, že je něco špatně.

A tak slyšíš věty jako:
„Jste přecitlivělá.“
„To bude psychosomatické.“
„Musíte se s tím naučit žít.“
Někdy i: „To máte jen v hlavě.“

Ale co když právě to „jen v hlavě“ je klíč?

Tělo si pamatuje. A mluví. Každý stres, každá emoce, každé trauma – všechno se do těla ukládá.
Do fascií, svalů, orgánů. Do nervového systému.
A pokud nemá možnost se uvolnit a zpracovat, začne volat jinak. Napětím. Bolestí. Tlakem. Třesem. Strachem.
Ne proto, že tě chce trápit – ale protože potřebuje pozornost.

Kraniosakrální terapie je jemná a hluboká cesta, jak tělu znovu naslouchat v naprostém bezpečí, bez diagnóz a nálepek. Neptám se, co je „špatně“. Neříkám, že si něco vymýšlíš. Jen naslouchám tomu, co říká tvé tělo. A někdy… právě v tom se začne dít změna. Uvolní se napětí, o kterém jsi ani nevěděla. Začneš znovu dýchat do míst, kde to bylo stažené. Mozek se zklidní. Břicho přestane bolet. A ty si uvědomíš, že jsi konečně opět trochu víc doma ve svém těle.

Není to magie. Je to návrat k sobě.Kranio není zázračný lék. Ale je to prostor, kde nic nemusíš, jen být. A nechat tělo, ať si vzpomene, jak se cítí rovnováha. Protože zdraví nezačíná u výsledků z laboratoře. Začíná tam, kde ti někdo opravdu naslouchá.

Pokud tohle znáš nebo ti to něco připomíná, ozvi se.
Ráda tě i tvoje tělo přivítám v bezpečném prostoru. Někdy se uleví hned, někdy po více setkání.

14/07/2025

Někdy máme pocit, že když nás bolí tělo, musíme ho "opravit". Opravit záda, napravit krk, uvolnit čelist. Ale co když tělo ví?

Co když bolest není chyba, ale zpráva?
Co když není třeba tlačit, ale naslouchat?

Kraniosakrální terapie vychází z hluboké úcty k vnitřní inteligenci těla.
To tělo ví, jak se uzdravit. Potřebuje jen prostor. Klid. Důvěru.

Fascie – tenká, živá síť, která propojuje celé tělo – v sobě drží nejen napětí a bolest, ale i vzpomínky. Na zranění. Na šoky. Na stres.
A někdy stačí jemný dotek. Přítomnost. Bez očekávání.
A tělo se začne ladit. Rozpustí, co už nepotřebuje. Uvolní, co drželo dlouho.

Změna nepřichází zvenčí.
Přichází zevnitř.
Z toho tichého, moudrého místa, které každý z nás má.
Když zpomalíme, uslyšíme ho. A možná poprvé po dlouhé době opravdu vydechneme.