01/11/2025
Pro ty, kteří pečují o své nemocné blízké, či o stárnoucí rodiče a prarodiče, kteří každým dnem slábnou a odcházejí.... 🙏🏻
Existuje druh zármutku, který začíná dávno před pohřbem.
Začíná v nemocnicích a ordinacích — při sezeních, kdy posloucháš slova, která bys nejradši nikdy neslyšela.
Začíná tiše, když si všimneš únavy v jejich očích, toho, jak už nemají sílu skrývat, jak zlé to je.
Začínáš truchlit, zatímco je ještě držíš za ruku.
Učíš se usmívat, i když se uvnitř rozpadáš.
Pomáháš jim jíst, uvelebit se, vzít si léky — děláš všechno malé, co jim dá ještě jeden den navíc.
Předstíráš sílu, protože nechceš, aby viděli tvůj strach.
Přikyvuješ, když mluví lékaři, píšeš si poznámky, které už nikdy nechceš číst.
Drží tě už jen káva, nervy a poslední zbytky sil.
Zůstáváš po jejich boku, děláš, co je třeba, protože si neumíš představit být jinde.
Jsi vyčerpaná všemi způsoby, jak člověk může být, ale stejně pokračuješ.
Uhlazuješ jim vlasy, držíš je za ruku, staráš se, aby se cítili v pohodě, šeptáš, že je miluješ.
Pořád přicházíš s tím, co ti ještě zbývá, protože tohle je ono —
poslední úsek, kdy je můžeš milovat tady.
Držíš se pevně, zatímco svět začíná pouštět.
A liješ každou kapku své lásky do prostoru mezi teď a sbohem.
Text: In Their Footsteps – Aimee
Art – Lisa Aisato
