Za prahem z.s.

14/12/2025

🙏🏻🙏🏻🙏🏻

Dnes si celý svět připomíná děti, které přišly na tento svět jen na chvíli.
Děti, jejichž život se dotkl našich srdcí – a zanechal v nich stopu navždy.

Je to den tichého zastavení.
Den vzpomínek na lásku, která nepřestala existovat, i když její objetí už není možné.
Pro rodiče a blízké je to den, kdy se učí žít dál s prázdným místem v srdci – dýchat, smát se, milovat… a nést v sobě bolest, která nemizí, jen se s časem proměňuje. 💔

Ať už je vaše ztráta čerstvá, nebo je součástí vašeho příběhu už dlouhé roky – vaše vzpomínky jsou živé. A vaše dítě má u vás své místo. Vždy.

Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo touto cestou kráčí, buďte mu nablízku. Někdy není potřeba hledat správná slova. Stačí tiché „jsem tu“, pohlazení, objetí 🤗 nebo prosté vědomí, že i vy na jejich dítě myslíte.

Dnes večer zapálíme svíčku 🕯 za všechny děti, které tu měly být. Pokud můžete, zapalte ji s námi. A pokud budete chtít, podělte se o její světlo třeba i tady v komentářích.
Každý plamínek je připomínkou lásky. Každý plamínek má svůj příběh.

Děkujeme, že společně vytváříme světlo naděje. 💛

Tým Dítě v srdci

01/11/2025

Pro ty, kteří pečují o své nemocné blízké, či o stárnoucí rodiče a prarodiče, kteří každým dnem slábnou a odcházejí.... 🙏🏻

Existuje druh zármutku, který začíná dávno před pohřbem.
Začíná v nemocnicích a ordinacích — při sezeních, kdy posloucháš slova, která bys nejradši nikdy neslyšela.
Začíná tiše, když si všimneš únavy v jejich očích, toho, jak už nemají sílu skrývat, jak zlé to je.

Začínáš truchlit, zatímco je ještě držíš za ruku.
Učíš se usmívat, i když se uvnitř rozpadáš.
Pomáháš jim jíst, uvelebit se, vzít si léky — děláš všechno malé, co jim dá ještě jeden den navíc.

Předstíráš sílu, protože nechceš, aby viděli tvůj strach.
Přikyvuješ, když mluví lékaři, píšeš si poznámky, které už nikdy nechceš číst.
Drží tě už jen káva, nervy a poslední zbytky sil.
Zůstáváš po jejich boku, děláš, co je třeba, protože si neumíš představit být jinde.

Jsi vyčerpaná všemi způsoby, jak člověk může být, ale stejně pokračuješ.
Uhlazuješ jim vlasy, držíš je za ruku, staráš se, aby se cítili v pohodě, šeptáš, že je miluješ.
Pořád přicházíš s tím, co ti ještě zbývá, protože tohle je ono —
poslední úsek, kdy je můžeš milovat tady.
Držíš se pevně, zatímco svět začíná pouštět.
A liješ každou kapku své lásky do prostoru mezi teď a sbohem.

Text: In Their Footsteps – Aimee
Art – Lisa Aisato

22/10/2025

🍂"Nářek je samotným jádrem toho, co znamená být člověkem. Je to pláč, který je voláním po Jednotě, po „Bohu“, či ať už použijete jakékoliv jiné slovo..."

🍂Už v sobotu 1.11.2025 začíná jedinečný retreat Alchymie lamentu: Cesta osvobození

🌿Pro ty z vás, kteří pracujete s tématy zármutku, ztráty, konců či s ceremoniemi a rituály, je příležitostí k setkání se dvěma světovými učiteli zapomenuté tradice našich předků - lamentu.

Alexandra Derwen (UK) je průvodkyně lidí na konci života a ceremonialistka, která přináší zpět do dnešní doby ztracené tradice a ve svém učení čerpá z moudrosti předků a říše více než lidské...

Tuomas Rounakari (FIN) je světový houslista, etnomuzikolog a učitel lamentu, který předává severské učení karelských tradic.

🌿 Pro ty z vás, kteří chcete sestoupit do houbin vlastních emocí, může být retreat velmi hlubokou zkušeností. Praxe lamentu totiž spočívá v odemykání toho, co bylo uzamčeno a v hledání cest tam, kde žádné nenacházíme. Lament je o uzdravování věcí, které se zdají být nemožné uzdravit a v nastolování míru tam, kde není nic jiného než konflikt.

🖤Tento retreat bude o sestoupení do témat zármutku, konců a ztrát.
🌷 Stejně tak ale bude o naději, nových začátcích a o objevení pokladů, které jsou ukryty za našimi slzami.... 🌱

🍂 Ať už vás téma nářku volá z jakéhokoliv důvodu, jste velmi vítáni. Právě TEĎ je čas přidat se k nám...

🌿 Více informací naleznete v události Alchymie lamentu: Cesta osvobození

17/10/2025

"Naše nejcennější poklady leží vedle našich nejhlubších ran."
- Jung

🌿 Lament, žalozpěv, uctění toho, co odešlo...... to je učení našich předků, které v sobě propojuje melodii, poezii a slzy.

🌿 Už za dva týdny, v čase dušiček, máme při 4denním retreatu Alchymie lamentu: Cesta osvobození možnost skrze tuto prastarou tradici vstoupit do svého vnitřního světa, prozkoumat svůj zármutek a objevit "poklady", které za ním mohou být ukryty...

🌿 Provázet nás budou dva světoví učitelé lamentu Alexandra Derwen a Tuomas Rounakari.

🌿 Srdečně vás zveme ke společnému setkání.

Odkaz na přihlášení a více informací naleznete zde:
https://www.ksmrtidobryfestival.cz/alchymie-lamentu/

07/10/2025

🌿"Zármutek nás může zdánlivě izolovat od ostatních, ale ve skutečnosti je něčím, co nás hluboce spojuje"

- Alexandra Derwen

🌿 Lament je jednou z technik, která dává zármutku konkrétní formu. Snoubí v sobě melodii, slzy a poezii.

🌿 Lament není pouze samotný nářek. Právě slova jsou jeho důležitou součástí.
Umožňují ostatním ztotožnit se s naším vlastním zármutkem a uvidět v něm střípek sebe sama.
Podstata lamentu není v hlasitém naříkání (avšak i to může být součástí). Je v jemném vyjádření našeho smutku skrze symbolismus. Je o tom být si vzájemně svědky. A skrze bránu smutku zachytit jedinečné příběhy, lásku a naději.

🌿Lament nám dává prostor k tomu podívat se na zármutek jako na vyjádření lásky, která odešla. Dává nám možnost propojit náš vlastní žal s ostatními.

🌿Právě v tom je jeho veliký smysl - propojuje různé příběhy a vytváří prostor pro společné slzy.

🌿 Alexandra Derwen a Tuomas Rounakari nás budou provázet tímto starověkým uměním našich předků. Přidejte se k nám.... 🌷

Odkaz na událost: Alchymie lamentu: Cesta osvobození

Picture: OlivosARTstudio

07/10/2025

☕Včera na Moravě odstartovalo putovní setkání "K smrti dobrý kafe", které otevírá prostor pro diskuzi o všem, co se posledních chvil života člověka týká.

☕Setkání jsou doprovázena výstavou úžasných fotografií Gabriely Teplické zachycující křehkost i sílu péče v závěru života.

☕Pokud se nacházíte v okolí, určitě si toto jedinečné setkání u šálku dobré kávy nenechte ujít.

💬 Jaký příběh je za tím?
Myšlenka, která vznikla z touhy zvednout pozornost k tomu, jak důležité je povědomí o možnostech péče na konci života.
Záměr, který se proměnil v konkrétní čin.

Patnáct žen z různých míst Moravy se rozhodlo vytvořit sérii setkání a výstavu, které by otevřely prostor pro živé rozhovory o péči, doprovázení a dobrém umírání.

Hledaly kavárny, které by řekly ANO.
Až příliš často však slyšely:
„To sem nepatří.“
„Lidé by nepřišli.“
„Mohli by se leknout.“
Z dobrého úmyslu chtěli mnozí chránit své hosty před tématy, která považují za těžká.

My si naopak myslíme, že zavírat dveře před konečností znamená zavírat je i před hloubkou života samotného.

Nevzdaly to... a hledaly dál.
A v každém městě nakonec našly prostor, který byl ochotný otevřít dveře i srdce.
Tak vznikla putovní série K smrti dobrý kafe, která v týdnu od 6. do 13. října postupně projde osmi městy – od severu k jihu Moravy.
Všude trochu jinak, s jinými lidmi, ale se stejným cílem:
🫶 vést rozhovor, sdílet zkušenosti, přinášet informovanost a lidskost do témat, která se nás všech týkají.

Součástí setkání je i výstava fotografií z práce mobilního hospice od Gabriely Teplické (QEP), zachycující blízkost a péči v závěru života.

☕ Přijďte.🙏
Dejte najevo, že se těchto témat nebojíte.
Že vás fotografie z hospice neodradí od šálku dobré kávy – možná naopak:
pomohou vám ji vychutnat s větší vděčností a chutí do života.

Odkaz k jednotlivým událostem dáváme do komentáře tak, jak jdou města za sebou.

30/09/2025

🌿"Zdraví lidé pláčou...."

🌿Zapomenutý význam pláče vrací do přítomnosti finský hudebník Tuomas Rounakari.
Tuomas je pokračovatelem tradice karelského lamentu a zajímá se o zanikající umění nářků, které dříve existovalo téměř ve všech kulturách.

🌿"Každý krok během pohřebního jednání měl svůj zvláštní žalozpěv. A obvykle byly všechny zpěvy rozhovorem se zemřelým. A bylo obecně známo, že tělo zemřelého se v této citlivé chvíli nachází na místě přechodu. Na prahu přechodu, kdy už není v našem světě, ale ještě ne v jiném. Takže zpěvy a nářky otevřely brány pro komunikaci se světem zemřelých. A v lamentu se lidé ptali na rady svých předků, protože v tu chvíli se předkové přiblížili našemu světu."

🌿Více se dozvíte v rozhovoru s Tuomasem na rádiu Wave
https://wave.rozhlas.cz/zdravi-lide-placou-rika-ucitel-lamentu-a-folk-metalovy-houslista-tuomas-8159327

🌿 A nejen to! Tuomas společně s dulou pro umírající Alexandrou Derwen přijíždějí do České Republiky se svým jedinečným retreatem, kde se ponoříme do alchymie této prastaré tradice našich předků.

🌿 Srdečně vás zveme ke společnému setkání při retreatu Alchymie lamentu: Cesta osvobození

24/09/2025

"Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy a na kterém místě..."

Dlouhá cesta pomáhá rodičům po ztrátě dítěte. Po celé republice mají vybudovanou síť poradců, kteří sami zažili tak velkou ztrátu... Neváhejte se na ně obrátit. 💔❤️‍🩹

🥀💙🫂
Co když zapomenu její vůni?
Co když si nevybavím barvu jeho očí?
Co když zapomenu jeho hlas a jak zněl jeho smích?
Co když přestanu cítit hebkost jejích vlasů, které jsem tak často hladila?

Obavy rodičů, jejichž dítě zemřelo a uběhlo už více let. Třeba sedm, deset, patnáct...

❤️Na začátku je vše živé. Doteky, vůně, hlas, smích. Ještě včera tady všechno bylo a dnes není nic. V jedné vteřině je svět matky/otce vzhůru nohama.
Srdce se na moment zastaví, stejně jako život sám. Ale jen uvnitř, venku všechno pokračuje dál.
"Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání.." jak píše Václav Hrabě.
Ale měly by!
Měly by vyjít s palcovými titulky, že MOJE DÍTĚ ZEMŘELO!!!
💔
To je nějaká chyba. Vždyť tu teď proběhl, ještě se vlní záclona.
Vždyť klaply domovní dveře, to se vrací ze školy.
Cítím její vůni. Má rozeslanou postel, má připravené věci na zítřek, v hřebeni jsou dosud její vlasy....
Cítím její dotek, jak mě uklidňuje nad čtyřkou z matiky...
Slyším jeho hlas. Ten nejkrásnější hlásek, když říká mami, maminko.
Dívám se do jeho očí, a on do mých....plných lásky.
Všechno si to hmatatelně vybavuju. Zavřu oči a mám ho/ji před sebou, cítím ho/ji.
A moc moc bolí, že ač plně cítím všemi smysly, fyzicky tu není.....
💔
Pak běží roky. Okolí zapomíná. Je to pochopitelné, každý má svoje starosti, svůj život.
A mně najednou v hrůze napadne, že zapomenu taky. Jeho hlas, vůni, smích, dotek ruky, když jsme se drželi, dotek při objetí...
Listuji v albu, abych se mu/jí dívala do tváře, abych si vybavila společné chvíle a s nimi si vybavuji i slova, která tam zazněla. Vybavuji si pocit, který jsme zažili, smích, který tam zněl. Hlas, který promlouval.
Ach...
Kéž si tu vůni zachovám, ten hlas vybavím...

"Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy a na kterém místě..."
(báseň Jednou, autor Václav Hrabě, zpívá Vladimír Mišík)
💔