Energie života

Energie života Jsme Energie Života svobodného myšlení a rozhodování v systému zvaném Země. Jsme magazín, který má v záměru zabývat se vším, co pomůže rozšiřovat naše vědomí.

O alternativní medicíně, bylinkách, superpotravinách, podnětných nauk o životě, aktuálních tématech, které hýbou našimi životy, ať už vědomě či nikoliv.

Mluvíme-li o „světelném těle“, mnozí si představí spíše duchovní pojem než něco, co by mělo mít reálný základ ve vědě. J...
06/01/2026

Mluvíme-li o „světelném těle“, mnozí si představí spíše duchovní pojem než něco, co by mělo mít reálný základ ve vědě. Jenže právě v posledních letech se objevují výzkumy, které tuto hranici začínají překračovat. A ukazuje se, že lidské tělo je možná skutečně protkáno světlem doslova – ne jen obrazně.

Tajemná světelná vlákna uvnitř těla

Moderní experimenty naznačují, že v našem organismu existuje ohromné množství ultratenkých světelných vláken, která připomínají jemné kapiláry. Na molekulární úrovni údajně procházejí skrz tkáně a mohou sloužit jako jakési optické kanály.
Vědci Stuart Hameroff a Marshall Peneros (navazující na práci dalších badatelů) tvrdí, že právě tato světelná síť může být fyzikálním základem toho, čemu se říká světelné tělo. Podle nich nejde o metaforu, ale o měřitelný fenomén.

Zapomenutý génius, který předběhl dobu

Nejde však o úplně nový objev. Už ve 20. letech minulého století prováděl ruský biolog Alexander Gavrilovič Gurvič fascinující pokusy, které měly být dlouho skryté. Zkoumal živé buňky během růstu a dělení a zjistil, že organismy při těchto tvořivých procesech vyzařují ultraslabé elektromagnetické světelné záření. Nazval ho mitogenní paprsky.

Jeho práce však odporovala tehdejší striktní materialistické doktríně. A tak, když své výsledky zveřejnil, byl zatčen a skončil v gulagu – odmítl se totiž své teorie vzdát.

Ironií osudu je, že až v posledních letech byly jeho experimenty nezávisle ověřeny. Moderní technologie potvrdily existenci jemné mezibuněčné komunikace prostřednictvím elektromagnetických signálů. To, co bylo kdysi považováno za kacířství, se najednou ukazuje jako reálný vědecký jev.

Montagnierův šok: DNA reaguje na světlo

Do tohoto příběhu zapadá i jeden z nejodvážnějších experimentů nositele Nobelovy ceny Luca Montagniera. Jeho výzkumy naznačují, že DNA nejen nese genetickou informaci, ale také komunikuje pomocí elektromagnetických frekvencí.

Montagnier zjistil, že:

Bakteriální kultura vyzařuje konkrétní elektromagnetický signál,
tento signál přetrvává dokonce i po odstranění samotného biologického materiálu,
pokud se nepatogenní bakterie vystaví tomuto signálu, začnou se měnit – jako by jejich DNA přepisovalo pouhé pole po předchozím patogenním kmenu.

Jinými slovy: zbytkové elektromagnetické frekvence dokázaly přenést informaci o DNA a přepsat genetický kód jiného organismu.

To je zjištění, které otřásá samotnými základy biologie. Pokud je DNA schopna reagovat na světelné signály, může to znamenat, že genetická informace není uzavřená pouze v molekule, ale také v jejím energetickém poli.

Co to znamená pro pojem „světelné tělo“?

Pokud existují světelné kanály, pokud buňky spolu komunikují světlem a pokud DNA dokáže na světelné frekvence reagovat, pak se z duchovního pojmu stává velmi konkrétní hypotéza:

Živé tělo může mít svou světelnou strukturu, která nese, přenáší a moduluje informace.

To, čemu staré kultury říkaly „aura“, „prána“ nebo „énergie života“, může mít reálný fyzikální základ – byť zatím stojíme jen na začátku jeho pochopení.

Nová éra biologie?

Někteří badatelé mluví o tom, že právě teď začíná elektromagnetická transformace DNA – proces, během kterého světelné signály ovlivňují chování genetického kódu. Zní to jako sci-fi, ale první experimenty naznačují, že jsme toto území teprve začali mapovat.

A možná se v budoucnu ukáže, že lidské tělo není jen chemická továrna, ale také světelný organismus, který si sám sebe tvoří, ladí a regeneruje.

Aktivace plného potenciálu světelného těla: https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Jak se naučit základy alikvótního zpěvu (prakticky)Třetí oko se často popisuje jako brána intuice a vnitřního vidění. Dů...
06/01/2026

Jak se naučit základy alikvótního zpěvu (prakticky)

Třetí oko se často popisuje jako brána intuice a vnitřního vidění. Důležité ale je, že nejde o něco, co se má „otevírat silou“. Je to citlivý rezonanční aspekt vědomí, který se probouzí tehdy, když je v souladu mysl, nervový systém a tělo.

Alikvótní zpěv v tom může být výjimečně užitečný, protože není jen o tvorbě tónu, ale o ladění prostoru v těle. Zpěvák drží stabilní základní tón (dron) a současně tvaruje dutiny v krku, ústech a lebce pomocí jazyka a rtů tak, aby se zvýraznily jednotlivé harmonické frekvence.

Výsledkem je, že zvuk nevnímáš jen sluchem — díky kostnímu vedení ho výrazně cítíš i v oblasti hlavy. Lebka funguje jako rezonanční komora.

Z hlediska fyziologie je podstatné, že dlouhé souvislé tóny a harmonické poměry podporují zklidnění a synchronizaci nervového systému. Když se tělo uklidní, pozornost se přirozeně rozšíří: myšlenek ubývá, vnitřní prostor roste a „vnitřní zrak“ se může objevit jako klidná jasnost, ne jako přepjaté vize.

Alikvótní zpěv je zároveň bezpečnější než snaha tlačit pozornost do čela. Místo tlaku nabízí kotvu: dech, tělo a slyšitelný zvuk. Když se alikvóta „trefí“, obvykle to poznáš tělesně — jako změnu vibrace, ticha a kvality pozornosti.

A nyní k základům alikvótního zpěvu

Bezpečnostní pravidlo

Nikdy netlač na hlas. Jakákoli bolest, pálení nebo chrapot = pauza.

1) Stabilní dron (základ)

Uvolni čelist a krk.

Jemně bruč na „mmm“.

Najdi pohodlný, spíš nižší tón a drž ho 10–20 s.

Cíl: stabilita, ne hlasitost.

2) Tvarování dutiny (samohlásky)

Na stejném dronu pomalu přecházej:
U → O → A → E → I
Tón se nemá měnit, jen tvar úst a jazyka. Hledej „třpyt“ nebo pískavý tón nahoře.

3) Rychlý start přes „NG“

Udělej „ng“ (konec slova song).

Zazvuč: nggg…

Lehce otevři rty do „o/ö“ a udrž jazyk vzadu.

Jemně dolaďuj polohu jazyka (milimetry) — alikvóta se začne oddělovat.

4) Sweep (projíždění alikvót)

Když alikvótu slyšíš, drž dron a pomalu posouvej jazyk dopředu/dozadu. Alikvóta bude „klouzat“ nahoru/dolů.

Denní plán (10 minut)

2 min: „mmm“ dron

3 min: U–O–A–E–I

3 min: NG → O/Ö

2 min: sweep + 30 s ticha na závěr

Tři cesty učení (stručně)

Technická: chápu fyziku a nastavování hlasu → rychlá orientace.

Tělesná: jdu po vibraci a uvolnění → hluboký prožitek, stabilita.

Napodobování: poslouchám vzor a kopíruju → často nejrychlejší průlom.

Nejlepší výsledky dává kombinace všech tří.

Snadněji se naučit alikvótní zpěv Ti pomůže monoatomické zlato: https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/2849--monoatomicke-zlato-5-ml

06/01/2026
Během spánku tvoříme náš další den. Anebo taky neV době, kdy tělo spí, se neděje pouze regenerace buněk a třídění zážitk...
05/01/2026

Během spánku tvoříme náš další den. Anebo taky ne

V době, kdy tělo spí, se neděje pouze regenerace buněk a třídění zážitků, ale i něco mnohem zvláštnějšího: fyzické vědomí – ta část nás, která běžně „řídí“ bdělý den – provádí výběr reality pro den následující. Spánek se tak stává jakýmsi tichým přepínacím uzlem, kde se rozhoduje o tom, jakou podobu bude mít zítřek, ještě dřív, než se ráno vůbec otevřou oči.

Zajímavé je, že když usneme, přichází chvíle, kterou lze vnímat jako rozcestí. Buď si sen zapamatujeme, nebo ne. Ten rozdíl není jen v tom, jestli po probuzení dokážeme vyprávět děj, ale i v samotném pocitu z noci.

Když se nám po probuzení nic nevybaví, míváme dojem, že noc byla nezvykle krátká, jako by se „přeskočila“. V tomto okamžiku se projekce reality smaže – a člověk během spánku jakoby vypadne z bioneurálního rozhraní, které ho váže na simulátor naší reality. Zůstane jen prázdné místo mezi usnutím a probuzením, bez mostu, který by ty dvě části spojil vzpomínkou.

Jiná situace nastává, pokud si jedinec sen pamatuje. Ve snu ho totiž vnímá jako realitu – ne jako součást pseudoreality bílého dne, ale jako něco, co má vlastní váhu, vlastní logiku a vlastní přítomnost.

Právě zde se odehrává klíčový mechanismus: dochází k nahrávání reakcí na fyzické, mentální a emoční rovině z předchozího dne. Tento „záznam“ se neprovádí náhodně, ale v rychlých cyklech o délce přibližně 1,42 až 1,48 sekundy, jako by spánek přehrával naše prožitky v jemně členěných vlnách a zároveň snímal, jaké impulzy v nás zanechaly.

Takto nasbírané relace se následně umístí do softwaru osobní reality. Je to obrazná představa, která ale dává celému procesu strukturu: existuje jakýsi vnitřní systém, jenž zpracovává data o tom, co jsme prožili, jak jsme reagovali, co nás zranilo, co posílilo, co vychýlilo a co naopak stabilizovalo.

A právě tento software pak na základě vyhodnocení předloží fyzickému vědomí možnosti. Nejde o jednu jedinou cestu, ale o celé pole variant, které se označuje jako superpoziční realitní bubliny.

V každé z těchto bublin se nachází jedna možná varianta následujícího dne. Nejde tedy o proroctví ani o pevně daný scénář, spíš o nabídku více možných pokračování, z nichž každé odpovídá trochu jiné kombinaci okolností, potřeb a vnitřního nastavení.

V určité fázi spánku se fyzické vědomí napojí na jednu bublinu, načte program, který je uvnitř, a porovná ho s aktuálními potřebami spící lidské bytosti. Nejde o vědomé rozhodování jako přes den, spíš o okamžité vyhodnocování kompatibility: co je pro mě teď nejvhodnější, co je pro můj systém nejméně destruktivní, co podporuje rovnováhu, co napomáhá dalšímu kroku.

A jakmile proběhne jedno porovnání, pokračuje se dál. Fyzické vědomí se napojuje na další bubliny a znovu porovnává. Celé to probíhá extrémně rychle. V rámci jediné „pseudovteřiny“ dojde k napojení několika set takových bublin, jako by vědomí projíždělo obrovské množství simulací téměř současně a hledalo mezi nimi tu, která nejlépe odpovídá tomu, kým jsme, co neseme a co potřebujeme.

Tento proces podle popisu zabere přibližně dvě třetiny spánku, takže většina noci není jen odpočinek, ale intenzivní „výběrové řízení“ nad možnými pokračováními našeho příběhu.

Když jsou bubliny napojené a vyhodnocené, fyzické vědomí se nakonec soustředí na tu nejoptimálnější. V tu chvíli dochází k nahrání simulačního programu, který tvoří realitu následujícího dne pro dané fyzické vědomí dané individuality. Jinými slovy: z množiny možností se vybere jedna a její „kód“ se ukotví tak, aby mohl být po probuzení spuštěn jako běžná zkušenost – jako den, který budeme považovat za samozřejmý a jediný.

A pak už stačí jen maličký pohyb: program je ukotven, rozhraní se znovu spojí, probudíme se. Otevřeme oči a uděláme první krok do rána, aniž bychom tušili, že podle této koncepce jsme už dlouho předtím, někde v hlubinách spánku, začali žít jeho návrh.

Najdi svou podstatu: https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Proč při chřipce ženy častěji bolí hlava než mužeKdyž člověk dostane chřipku, tělo se nebrání jen v nose a krku. Spustí ...
05/01/2026

Proč při chřipce ženy častěji bolí hlava než muže

Když člověk dostane chřipku, tělo se nebrání jen v nose a krku. Spustí „poplach“ v celém organismu, a ten se často projeví bolestí hlavy. U žen se to stává o něco častěji než u mužů.

Ne proto, že by ženy byly slabší nebo muži tvrdší, ale proto, že se u žen častěji potkají podmínky, které bolest hlavy při chřipce snadno rozjedou.

Jedna část odpovědi je v tom, jak bouřlivě tělo reaguje. Chřipka vyvolá horečku, zimnici, únavu a bolesti svalů hlavně proto, že tělo vyrábí signály, které řídí obranu proti viru.

Tyto signály jsou užitečné, jenže zároveň mohou dráždit nervy a cévy v hlavě. Když je obranná reakce „hlasitější“, bývá i větší šance, že se přidá bolest hlavy. A u žen se celková zátěž příznaky často sejde tak, že hlava „dostane zásah“ častěji.

Druhý důvod je citlivost na bolest. Ženy mají v průměru častěji sklon k bolestem hlavy i mimo chřipku, takže chřipka jen snáz „zmáčkne spínač“, který už je citlivější. K tomu stačí kombinace horečky, vyčerpání a několika nocí horšího spánku.

U mužů může být stejná infekce doprovázená podobnou únavou, ale práh pro bolest hlavy bývá u části z nich o něco vyšší, takže hlava se „neozve“ tak často.

Velkou roli hrají i hormony. U žen se v průběhu života a dříve i během měsíce mění vnitřní nastavení těla, včetně toho, jak snadno vzniká bolest hlavy. Chřipka pak může přijít zrovna v období, kdy je hlava citlivější, a bolest se rozvine snáz.

Po menopauze se to částečně mění: u řady žen ustoupí hormonové výkyvy, které bolesti hlavy zhoršovaly, a některým se díky tomu při nemocech uleví.

Jenže chřipková bolest hlavy není jen o hormonech. I po menopauze zůstává „poplach“ v těle stejný a navíc se někdy přidají jiné věci, které bolest hlavy podporují, třeba horší spánek nebo vyšší tlak. Výsledek bývá různý: část žen má po menopauze bolesti hlavy při chřipce mírnější, část podobné jako dřív, jen z jiných důvodů.

Do hry vstupují i velmi praktické maličkosti, které se při chřipce snadno zhorší. Horečka a pocení odčerpávají tekutiny, a když člověk málo pije, bolest hlavy se rozjede snáz.

Ucpaný nos a tlak v dutinách také umí bolest hlavy zesílit. A protože ženy mívají častěji citlivější „spínač“ bolesti, stejné vysušení nebo stejný tlak v obličeji u nich častěji skončí výraznou bolestí hlavy než u mužů.

Je tu ještě jedna věc: bolest hlavy se nedá změřit přístrojem, poznáme ji jen podle toho, co člověk popíše. Ženy často popíší příznaky přesněji a dřív, zatímco muži někdy řeknou spíš obecně „je mi mizerně“ a detaily zlehčí nebo přeskočí.

To může část rozdílu zvětšit v číslech, ale samo to nevysvětluje všechno. Biologické důvody tam nejspíš také jsou, jen se k nim přidává rozdíl v tom, jak se o bolesti mluví.

Celkově tedy ženy při chřipce častěji bolí hlava proto, že se u nich častěji spojí silnější celková obranná reakce, vyšší citlivost nervů na bolest a hormonové vlivy (u části žen i po menopauze přes jiné cesty než dřív). A když se k tomu přidá málo tekutin, špatný spánek a tlak v dutinách, hlava se ozve ještě snáz.

Nakonec praktické varování: běžná chřipková bolest hlavy je nepříjemná, ale obvykle postupně odezní. Pokud je však bolest hlavy nezvykle prudká, rychle se zhoršuje, je se ztuhlostí šíje, zmateností, poruchou řeči či hybnosti, opakovaným zvracením, nebo se objeví vyrážka a vysoká horečka, je lepší to nebrat jako „normální chřipku“ a řešit to s lékařem.

Posilni svou imunitu přírodně: https://energiezivota.eu/produkt/energie-zivota/detoxikace/2684-vilcacora-100-kapsli

Svátek Tří králů neboli Epifanie můžeme chápat jako svátek manifestace: chvíli, kdy se něco dosud neviditelného stává ro...
04/01/2026

Svátek Tří králů neboli Epifanie můžeme chápat jako svátek manifestace: chvíli, kdy se něco dosud neviditelného stává rozpoznatelným, a to v několika obrazech zároveň.

Trojice v epifanijním příběhu ve skutečnosti neznamená tři historické osoby. Je to triáda rolí, tři paprsky jedné kristovské funkce – kvality vědomí, které se v lidstvu postupně probouzejí a mají se sjednotit.

V tomto rámci je předání darů Tří králů víc než zdvořilostní návštěva. Je to tichý obřad předání klíčů.

První z příchozích přistoupí jako „král“ vnitřní suverenity a položí zlato jako symbol vrozené hodnoty: „poznávám v tobě pravou podstatu a připomínám ti ji“.

Druhý přichází jako „kněz“, most mezi světy, a kadidlem otevírá kvalitu spojení – schopnost naladění na posvátno, v níž se neviditelné stává přítomným.

Třetí se přibližuje jako zasvěcenec přechodů a přináší myrhu, znamení proměny: bez odložení starého já není zrození nového.

Vedle sebe tak dary tvoří obraz jedné iniciace ve třech krocích: suverenita, propojení, transformace.

Možná i proto to lidem tak sedí právě v lednu. Leden je práh mezi cykly: staré se uzavírá a nové se teprve rodí.

Svátek, který pracuje s hvězdou jako znamením směru, s prahem a ochranou domova, přirozeně odpovídá přelomové atmosféře začátku roku.

I proto dává smysl lidový zvyk K✝M✝B jako každoroční „reset“ prostoru – připomínka, že práh není jen místo vstupu, ale i místo volby, co do života vpustíme.

V Práci s vědomou volbou Ti pomůže monoatomické zlato: https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Bůh, který potřebuje být oplodněn, je jako člověk: stojí taktéž před branou světa s prázdnou miskou a čeká, až mu někdo ...
04/01/2026

Bůh, který potřebuje být oplodněn, je jako člověk: stojí taktéž před branou světa s prázdnou miskou a čeká, až mu někdo přinese chléb bytí.

Naproti tomu skutečné božství - hermafroditní - je plné samo v sobě. Ne proto, že by odmítalo druhé, ale protože v něm „druhé“ nikdy nebylo definitivně odděleno. Je to kruh, který se sám nepřestává rodit.

Když říkáme „Bohové jsou hermafrodité“, mluvíme o prapůvodní celistvosti. O bytí, které nepociťuje ztrátu, protože nic nevyňalo ze sebe ven, aby to pak muselo hledat zpátky.

V lidském řádu je plodnost často smlouva mezi dvěma póly: rozdělení, přiblížení, výměna, riziko. V božském řádu je plodnost spíš pulz, který nepotřebuje podpis. Nevyžaduje cizí dotek, protože dotek je už uvnitř: vědomí se dotýká vědomí, ticho oplodňuje ticho, a z toho se rodí svět.

Takové božství je jing i jang zároveň – ne jako kompromis, ale jako dvojitý plamen v jedné lampě.

Jing bez jangu by byl hluboký spánek bez snu.
Jang bez jingu by byl křik bez ozvěny.

Dokonalá harmonie není průměr dvou extrémů; je to schopnost být oběma v pravý čas. V božstvu se protiklady nedohadují, kdo je „důležitější“. Střídají se jako nádech a výdech – a stejně jako nádech nepotřebuje potvrzení od výdechu, i božská tvořivost nepotřebuje vnější legitimaci.

Sebeo­plodnění tu není narcistní gesto, ale kosmická zkratka: svět vzniká ze vztahu, který je tak úplný, že jeho partnerem je vlastní hloubka.

Přesto se tam děje erós: přitažlivost mezi možností a uskutečněním, mezi prázdnem a tvarem. Jing je nádoba, jang je proud; nádoba obejme proud a proud naplní nádobu – a oba jsou týmž pohybem, jen viděným ze dvou stran.

Člověk se rodí z oddělení: vyhnán z ráje jednoty do dvojnosti, do polarity, do „já“ a „ty“. A tak hledá „oplodnění“ – nejen tělesné, ale i duševní: uznání, inspiraci, zrcadlo.

V tom není nic špatného; je to způsob, jak se učíme milovat. Jenže když se příliš připoutáme k myšlence, že bez druhého nejsme nic, mění se láska v žebrání.

Symbol hermafroditního božství pak učí: „Nemusíš být doplněn, abys byl celý. Můžeš být celkem a přesto se vztahovat.“

V nitru člověka žije oltář, na němž se jing a jang mohou potkat bez boje. Nejde o to zrušit svou tvrdost či měkkost, čin či přijetí, ale aby se z nich nestaly dvě armády. Hermafroditní bůh je obraz vnitřního sjednocení: jednat bez násilí a přijímat bez pasivity; být pronikavý i tichý; být jiskrou i popelem.

A právě proto jsou bohové hermafroditní: aby nám připomněli, že nejvyšší plodnost není jen schopnost přivést na svět další tvary, ale schopnost rodit jednotu z vnitřní dvojnosti.

Když v sobě smíříme jing a jang, přestáváme čekat, až nás někdo „naplní“. A když se pak potkáme s druhým člověkem, už ho nepotřebujeme jako náplast – můžeme ho milovat jako zázrak.

Ne proto, aby doplnil prázdno, ale aby s námi sdílel skutečnou vnitřní jednotu.

Monoatomické zlato Ti pomůže najít k ní cestu: https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Alkohol je brzdou ve vnitřním rozvojiBrzda je funkce – tichá ochrana, kterou potřebujeme, když jedeme příliš rychle. Kdy...
03/01/2026

Alkohol je brzdou ve vnitřním rozvoji

Brzda je funkce – tichá ochrana, kterou potřebujeme, když jedeme příliš rychle. Když se řítíme ze svahu rozhodnutí, emocí, slov, která předbíhají moudrost. Brzda neříká „vzdej to“, jen „zvolni“. Je to rozum v praxi.

Jenže vnitřní cesta často nevypadá jako dálnice. Spíš jako mlha, úzké uličky a zrcadla. Někdy se sotva hýbeme – a přesto pořád brzdíme.

Držíme řadící páku, jako by to byl poslední důkaz, že máme věci pod kontrolou. A tady se rodí paradox: brzdíme i tehdy, kdy není co krotit. Z ochrany se stane zvyk, a zvyk je kruh, který se tváří jako cesta.

V tom je alkohol tak přesný symbol brzdy. Přichází ve chvíli, kdy je uvnitř příliš hlučno: ticho, které bolí; vina, která se ozývá; vlna, kterou nechceme cítit. Alkohol umí brzdit vnitřní zvuk – stáhne svědomí do šepotu, zjemní hrany, otupí tlak. Uleví. A člověk si může splést úlevu s řešením. Brzda zafunguje, ale cesta tím nekončí – jen se pozastaví. Co se pozastaví příliš dlouho, začne tuhnout.

Proto je alkohol brzdou ve vnitřním rozvoji: ne proto, že by byl vždy zlo, ale proto, že brzdí, i když už stojíme na místě. Vnitřní růst chce citlivost. Umění unést vlastní nepohodlí i pravdu o sobě. Alkohol na chvíli ztiší bouři, ale zároveň zmenší sluch, kterým bychom ji mohli pochopit.

A pak je tu motor. Motor je naše síla – nervy, vůle, životní chemie odvahy. Brzda bychom měli používat s rozmyslem. Když však stojíme na místě, a přesto stále brzdíme, svůj motor přechlastáme. Tlak se nepřevádí do bezpečného zpomalení; mění se v opotřebení. To se časem tváří jako otupělost, únava, ztěžklá radost, ztráta směru.

Je v tom i lehce tajemné varování: alkohol umí vytvořit iluzi pohybu, zatímco stojíme. Mlha na chvíli zkrášlí lampy, ale skryje cestu. V mlze je snadné uvěřit, že zvolnění je moudrost. Jenže moudrost poznáme podle toho, co zůstane ráno.

Brzda je potřebná, když jedeme příliš rychle. Ale vnitřní rozvoj není jen o rychlosti – je o směru. Někdy není potřeba brzdit, ale nastartovat. Někdy je největší odvaha uvolnit tu páku. A udělat byť jen malý, pravdivý pohyb vpřed.

Monoatomické zlato Ti pomůže řídit na Cestě: https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Jíme a defekujeme.Tak funguje náš stroj.Je to až děsivě jednoduché – a právě proto tak pravdivé. Tělo je mechanika, kter...
03/01/2026

Jíme a defekujeme.
Tak funguje náš stroj.

Je to až děsivě jednoduché – a právě proto tak pravdivé. Tělo je mechanika, která nás učí přímé příčinnosti. Vložíš dovnitř něco hrubého, těžkého, nevědomého – a ven jde výsledek. Bez výmluv. Bez poezie. Bez toho, aby se dalo smlouvat.

Jenže problém není v tom stroji. Problém je v tom, že si ho často ani neuvědomujeme. A pokud si svůj stroj neuvědomujeme, nemůžeme ho ovlivnit – a tím pádem nemůžeme ovlivnit ani svou karmu.

Karma není nic abstraktního. Je to pokračování našich voleb. Řetězení příčin a následků. A stroj to řetězení předvádí každý den v přímém přenosu.

A proto se Zemí šíří smrtelná epidemie obezity.

Ne proto, že bychom byli jen „slabí“. Dokonce ani ne proto, že bychom se neuměli kontrolovat. My se kontrolovat umíme.

Jenže i když se umíme kontrolovat, nemůžeme si uvědomovat 100% své přítomnosti. Vždycky v nás z minulých dní něco zůstane. Něco nedožitého. Něco nezpracovaného. Zbytky stravy, emocí, myšlenek, stresu. A z toho se psychologicky stane silná kotva, která nám brání se plně probudit.

A když nejsme plně probuzení, je strašně snadné sáhnout po nejrychlejším uspání.

Po jídle.

Prostě se projíme ke smrti.

Jídlo je nádherný vynález, ale v rukou nevědomí se stává drogou. Neutíkáme k němu proto, že máme hlad, ale proto, že nechceme cítit. A stroj, který je tak poctivý, nám to začne počítat. Tuk jako paměť. Přejídání jako strategie přežití, která v moderním světě nevede k přežití, ale k pomalému rozkladu. Zevnitř.

Jedině život z prány nám zajistí život věčný.

Ne každému je ale hoden. A proto drtivá většina vždy selže, když není schopna snížit svou závislost na hrubohmotné stravě. Protože hrubohmotná strava je kotva. Je to pouto k zemi, k minulosti, ke strachu. Čím víc jí máme, tím víc se bojíme pustit. A čím víc se bojíme pustit, tím víc jíme.

Do toho přichází další vrstva: to, co jíme, už často ani není živé tak, jak by mohlo být živé.

Rostliny, které místo našich exkrementů dotujeme chemií, a které živí lidi i zvířata – takže jsme na nich bytostně závislí – jsou pak jen syntetickou napodobeninou bez schopnosti nám dodat ty nejlepší živiny.

Jíme více a více, ale to zásadní z toho nedostáváme. A proto strádáme. Jsme závislí na jídle, které nemá svou sílu. A proto chřadneme s věkem, přestože tohle tělo má schopnost být nesmrtelným.

Když tělo nemá sílu, žádá víc. Když nemá pránu, chce objem. Když nemá kvalitu, žene nás do kvantity. A my tomu říkáme „chuť“. „Nálada“. „Potřebuji něco dobrého.“ Jenže stroj jen žebrá o to, co jsme mu vzali: vědomí, lásku, život.

A pokud chceme snížit závislost na jídle, je nanejvýš žádoucí, abychom každé jídlo připravovali naprosto vědomě – s láskou a soucitem. Protože jedině takové jídlo nám dodá skutečnou sílu. A pokud k tomu přidáme monoatomické zlato, podpoříme v sobě ještě jemnější vrstvu výživy:

https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Nejde o to se trápit. Nejde o to se trestat. Nejde o to „vydržet“. Jde o to probudit se uprostřed těch nejzákladnějších procesů: u jídla a u vylučování. U příjmu a výdeje. U toho, co je v nás a co už z nás musí pryč.

Žijme proto, abychom žili – nikoliv zevnitř hnili.

Když zpíváme vědomě – bez potřeby trefit „správně“ a bez strachu z odchylky – stane se něco pozoruhodného. Hlas se přest...
02/01/2026

Když zpíváme vědomě – bez potřeby trefit „správně“ a bez strachu z odchylky – stane se něco pozoruhodného. Hlas se přestane snažit splnit úkol a začne být živou bytostí. Technika zůstává důležitá, ale je jen bránou. Vědomý zpěv je krokem dovnitř.

Mnozí z nás začínají napodobováním: učíme se, aby to znělo jako originál. To je přirozené. Jenže napodobování se snadno stane cílem – a hlas pak nevede naše srdce, ale strach: že to nebude hezké, správné, přijatelné. A právě strach bývá největším tlumičem frekvencí.

Hlas není jeden tón. Je to vesmír vrstev: dech i ticho, barva i šum, hrana i hebkost, základ i jemné podtóny. Když se soustředíme na kopírování, ten vesmír zúžíme. Vybereme jen to, co „se hodí“, a nejživější část odsuneme do stínu.

Ve chvíli, kdy si dovolíme svobodně improvizovat, tělo povolí a zvuk se otevře. Najednou ve svém hlase zaslechneme mnoho frekvencí, které jsme dřív míjeli, které jsme nevnímali.

Jeden tón se začne chovat jako krajina – s jiskřením, pohybem, někdy až s pocitem akordu. Stačí změnit postoj: místo „zpívám správně“ přijde „zpívám pravdivě“.

Místo „musím trefit“ přijde „dovolím si hledat“. A hlas se začne odkrývat, jako kdyby na to čekal.

Vědomý zpěv není jen estetika, je to vztah. Je to naslouchání sobě v přímém přenosu. Když zpíváme vědomě, jsme v plném spojení s naším vnitřním božstvím – pramenem života, který je nevyzpytatelný právě tím, že je zcela svobodný. Nelze ho přinutit být stejné dvakrát.

To je krása i výzva: uvolnit kontrolu a místo ní držet přítomnost. Dovolit hlasu, aby ukázal, co se v nás děje právě teď – jemně nebo divoce, křehce nebo ohnivě.
Skutečná disciplína není zkrotit hlas, ale zkrotit potřebu ho zkrotit.

A publikum to pozná. Lidé cítí rozdíl mezi perfektní napodobeninou a živým přenosem. Jeden pravdivý tón často pohne místností víc než bezchybná kopie.

Proto si občas dopřej dar, který nic nepožaduje: zpívej bez cíle, jen kvůli zvuku. Nech nové frekvence projít tělem. Možná zjistíš, že improvizace není chaos, ale vyšší řád, kterému se nedá poručit – dá se mu jen otevřít.

Když zpíváš vědomě, nejsi už jen někdo, kdo zpívá. Stáváš se prostorem, skrze který se zpěv děje – branou ke svobodě, k sobě, k živému božství, které v tobě dýchá a zpívá.

Otevřít se vědomému zpěvu Ti pak pomůže monoatomické zlato: https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Jak správně užívat monoatomické prvky, aby jejich vliv na nás měl co největší efekt?Naprosto zásadní je, abyste si při j...
02/01/2026

Jak správně užívat monoatomické prvky, aby jejich vliv na nás měl co největší efekt?

Naprosto zásadní je, abyste si při jejich aplikaci uvědomovali tvůrčí záměr, s nímž daný prvek či směs užíváte. Nejde jen o mechanický úkon nebo rutinu, ale o vědomý akt, do něhož vkládáte pozornost.

Záměr je jako směr, kterým v sobě nastavujete kompas: jemně určuje, kam se vaše zkušenost může vyvíjet. Když si záměr připomenete ještě před užitím a necháte ho v sobě rozeznít, celé užívání získá jasnější rámec a hlubší kvalitu.

Záměrem může a nemusí být snaha v sobě něco zušlechtit. Někdy je záměr zaměřený na růst, kultivaci nebo posílení určité vlastnosti – a to je v pořádku.

Stejně tak ale může být záměr prostý a lidský: uvolnit se, zklidnit mysl, lépe se naladit na den, nebo jen být víc přítomní v tom, co se děje.

Důležité je nedělat ze záměru povinnost ani výkon; spíš ho berte jako tiché nastavení, které vás vede bez tlaku a bez potřeby něco si dokazovat.

Může to být cokoliv, na co si vzpomenete – cokoliv, co oceňujete na jiných lidech a co obdivujete. Můžete si vybrat konkrétní kvalitu, třeba klid, odvahu, laskavost, pevnost, moudrost, hravost nebo schopnost odpouštět.

Můžete si také představit člověka, u něhož tu kvalitu jasně vnímáte, a nechat se tím obrazem inspirovat, aniž byste se s ním porovnávali.

A někdy stačí úplně jednoduchá věta v sobě: „Ať se dnes projeví více trpělivosti,“ nebo „Ať je ve mně více pravdivosti“ – a tu pak nechat působit jako jemné semínko, které se postupně rozvíjí, protože mu v tom pomáhá monoatomické zlato:

https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Je zvláštní, jak snadno uvěříme, že domov je místo. Že má adresu, klíče, známou vůni a stěny, které si pamatujeme. A pře...
31/12/2025

Je zvláštní, jak snadno uvěříme, že domov je místo. Že má adresu, klíče, známou vůni a stěny, které si pamatujeme. A přece se někdy stává, že stojíš „doma“ a cítíš se ztraceně.

Jindy jsi v cizím městě, ve vlaku nebo uprostřed noci – a najednou se v tobě rozsvítí tichý pocit návratu. Jako by domov nebyl venku, ale uvnitř.

Říká se: Kde domov můj, tam je zlato. Mnozí si pak představují lesk, jistoty, uznání, úspěch. Začínají hledat zlato ve světě: v cílech, v potvrzení od druhých, v tom, co se dá získat a ukázat.

Jenže takové zlato bývá hlučné. Slibuje klid, ale místo něj přináší další hlad – další metu, další prázdnou kolonku, další pocit, že „ještě to není ono“.

A co když je to obráceně? Co když právě to, že někdy nenacházíš to, co hledáš, není chyba, ale ochrana? Život tě jemně zastavuje a brání ti zaměnit skutečný poklad za napodobeninu.

Někdy se dveře nezavírají proto, že si nezasloužíš projít, ale proto, že za nimi není to, co si myslíš.

Nikdy nelituj, že v životě nenacházíš to, co hledáš. To nejdůležitější se často nedá „najít“ jako předmět. Dá se jen rozpoznat jako přítomnost.

A to zlato, o kterém se mluví, je právě takové: nepatří nikomu jinému, nedá se ukrást, prodat ani darovat. Je určeno jen tobě, protože je v tobě.

Tím zlatem je vědomí. Ne myšlenky – ty přicházejí a odcházejí. Ne emoce – ty se mění jako počasí.

Vědomí je spíš jako obloha: všechno se v ní děje, ale ona sama zůstává. Je to ten tichý pozorovatel, který si všímá. Ten prostor, který je přítomný v radosti i bolesti.

Možná si někdy všímáš okamžiku, kdy se všechno ztiší: na pár vteřin není třeba nic dokazovat, nikam spěchat, nic řešit. Jen jsi. Právě v takové chvíli se neptáš, kde je domov – protože domov se ozývá zevnitř.

A pak přichází nejodvážnější myšlenka: vědomí nikdy neumírá, protože je věčné. Tělo je čas, který se mění. Příběhy v hlavě jsou čas: včera, zítra, „co kdyby“.

Ale to, co si všechny ty změny uvědomuje, působí beze spěchu. Jako by se konec dotýkal děje, ne však samotné přítomnosti, která děj vnímá.

Když tohle začneš tušit, něco v tobě se narovnává. Neztrácíš všechny bolesti ani ztráty, ale ubývá zoufalství. Neztrácíš touhy, ale zjemňují se. Hledání přestává být honbou a stává se návratem.

Domov není jen místo, kam jednou dorazíš. Je to stav, který si dovoluješ. A zlato není odměna na konci cesty, ale světlo, které už teď neseš v sobě. Poklad ti nikdy neuteče, protože není před tebou. Je v tobě – jako vědomí, které je tiché, cenné a věčné.

Najdi svou podstatu: https://energiezivota.eu/produkt/harmonie/monoatomicke-prvky/1559-monoatomicke-zlato-30-ml

Adresa

Karviná 1

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Energie života zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Praxe

Pošlete zprávu Energie života:

Sdílet

Share on Facebook Share on Twitter Share on LinkedIn
Share on Pinterest Share on Reddit Share via Email
Share on WhatsApp Share on Instagram Share on Telegram