26/12/2025
Smutek Vánoc: O truchlení za tím, co nikdy nebylo
Poslední dny se mi v terapeutovně objevuje jedno téma častěji než jindy. Klienti přicházejí se stresem z vánočních příprav – nákupy, logistika návštěv, kdo kam kdy pojede. Ale pod tím vším organizačním shonem se často skrývá něco hlubšího. Něco, o čem se mluví těžko.
Smutek Vánoc.
Vánoce mají zvláštní schopnost aktivovat naše nejhlubší fantazie o tom, jaká rodina "měla být". Není to jen nostalgie – je to smutek za něčím, co nikdy neexistovalo. Za představou, která zůstala navždy jen v oblasti přání. Truchlíme dvakrát: poprvé za realitou, která nás zklamala, podruhé za iluzí, kterou jsme si museli zachovat, abychom přežili.
Freud by řekl, že truchlíme za ztraceným objektem. Ale jak truchlíme za objektem, který nikdy nebyl? Za představou milující rodiny, kterou jsme v sobě nesli jako vnitřní obraz, i když vnější realita říkala něco jiného?
Vláček, který nepřijel
Asi každý si vybaví rozčarovaný výraz Michala Šebka z Pelíšků, jak rozbalí dárek od táty a dostane krásné, nové vojenské boty. Obvykle se tomu zasmějeme, ale tahle scéna se opět dotýká něčeho, co možná prožil každý z nás.
Klient mi vypráví o vláčku, který si přál, když mu bylo sedm. Měsíce o něm mluvil, kreslil si ho. Pak přišly Vánoce a pod stromečkem byl svetr.
"Nebyl jsem zklamaný z toho, že nemám vláček," říká mi. "Byl jsem zklamaný z toho, že nepochopili, co pro mě ten vláček znamenal."
Dítě nepotřebuje jen splnění svých potřeb – potřebuje zážitek, že jeho potřeby jsou viděny. Svetr místo vláčku říká: Tvoje touha není důležitá. Nevidím tě. A to dítě pak nese pocit, že jeho autentické potřeby jsou něco, za co se má stydět.
O desetiletí později sedí v terapeutické místnosti a ptá se: Proč nevím, co vlastně chci? Proč mám pocit, že moje potřeby nejsou důležité?
Prázdné židle
U vánočního stolu bývají prázdné židle. Některé po těch, kdo odešli – smrt, rozchod, odcizení. Bolí to, co se nestihlo zahojit. Ale je tu ještě jeden druh prázdné židle. Ta, která čeká na někoho, kdo ještě nepřišel. Na partnera, který měl už dávno být, ale není.
"Už je to fakt dlouho," slyším od třicátníků, čtyřicátníků. "Všichni mají rodiny, a já zase sedím u rodičů jako věčné dítě. Nebo ještě hůř – sedím sám."
Singles netruchlí jen za nepřítomností partnera. Truchlí za celým nepřožitým životem – za ztracenými roky. A pak je tu stud, protože naše společnost stále věří, že párový vztah je známka normality. Jako by osamělost byla osobní selhání.
Depresivní pozice
Melanie Klein nazývala schopnost unést protikladné pocity „depresivní pozicí“. Není to nemoc, je to vrchol zralosti.
Znamená to přijmout, že můžeme být vděční za to, co máme, a zároveň cítit palčivou bolest z toho, co nemáme. Že můžeme milovat své rodiče, a přesto být zklamaní jejich limity. Že můžeme být hrdí na svou samostatnost, a přitom si dovolit plakat nad svou samotou.
Nic z toho není slabost. Je to důkaz, že touha po připojení a po tom být viděn ve vás stále žije. A tato touha je legitimní.
Možná tím největším darem, který si můžeme dát, je přestat čekat na rodinu nebo život, který jsme nikdy neměli. Dát si svolení truchlit. A pak, pomalu a laskavě, začít budovat bezpečí s těmi, kteří jsou ochotní nás vidět takové, jací jsme.
Vánoce nemusí být veselé. Mohou být smutné, těžké, osamělé. I smutek je součástí života. A někdy je to právě smutek, který nás dovede k něčemu novému, opravdovějšímu. K něčemu, co konečně odpovídá tomu, kým skutečně jsme.
