01/03/2023
Židé vždycky "patřili" křesťanským panovníkům. V Anglii, ve Španělsku či na Sicílii byli přímo majetkem králů, kteří si svůj monopol žárlivě střežili. V silných monarchiích určovali panovníci Židům jejich představené. Tak jako činil Fridrich II. Štaufský na Sicílii. V decentralizovaných zemích, jako byla Francie, připadali Židé místní vrchnosti. V říši patřili císaři, ale Fridrich II. práva na Židy postoupil knížatům.
Panovníci i městské státy měli ze svých Židů prospěch, protože Židé provozovali lichvu. Ačkoliv císař Fridrich II. nazval v roce 1231 lichvu veřejným zločinem, pro Židy učinil výslovnou výjimku, neboť - "jejich lichva není nezákonná a zakázaná Bohem, protože nepodléhají zákonu nastolenému církevními otci". A císař, stejně jako ostatní vladaři (včetně církevních) nutili dlužníky, aby Židům spláceli dluhy. Židovské transakce byly křesťanskými vládami schváleny, podporovány a také... zdaněny. Když bylo však peněz potřeba rychle přišly na řadu jiné metody. Francouzský král Filip II.August potřeboval peníze na válku s Richardem I. Lví srdce a tak obral své Židy o majetek a vyhnal je z Francie, jenže ti odešli do sousedních zemí a zde pak zvyšovali příjmy konkurenci, byli tudíž už o 16 let později přivoláni zpět.
Přes podobné občasné excesy si panovníci nepřáli zaříznout slepici snášející zlatá vejce (Židé v době, kdy neexistoval daňový systém, představovali jediný pravidelný zdroj příjmů státu) a proto jen výjimečně schvalovali pogromy. Židovská lichva byla tudíž ve veřejném zájmu a panovníci Židy chránili. Pokud ovšem nenávist lidu k lichvářům propukla otevřeně, vládci si netroufli jít do přímého střetu a raději se pokusili něco vytřískat na konfiskacích židovského majetku. Židy nenáviděli i všichni odpůrci panovníků a proto k pogromům často docházelo v časech různých vzpour a rebelií - lidu, měst i šlechty.
Židé měli ovšem i dalšího protivníka - křesťanské kupce, kteří se snažili Židům bránit v obchodování a to místy velmi úspěšně. Židům, kteří neměli přístup k obchodování ani nesměli vlastnit půdu, tedy nezbylo nic jiného, než se věnovat lichvě, což ovšem vyvolávalo nenávist vůči nim.
Mezi Židy navzájem bylo ovšem půjčování peněz na úrok zakázáno a řada židovských učenců odmítala půjčování na úrok i křesťanům. V jihofrancouzském Perpignanu byly nalezeny notářské zápisy z konce 13.století které obsahují 14 dokumentů vztahujícím se k obchodu Židů ve srovnání s 1.643 záznamy o půjčkách peněz. Židé půjčovali bez rozdílu chudým i bohatým, měšťanům i urozeným. Předpokládá se, že Židé byli vítáni v zaostalejších oblastech a proto následovali Němce při jejich pronikání na slovanský východ Evropy. Když se však lokalita ekonomicky pozvedla, byli Židé ve světě velkých peněz střídáni křesťanskými bankéři z Itálie, kteří postupně vytlačili Židy v tomto podnikání z italských měst, Francie i Anglie. Židům pak zůstala drobnější lichva a zastavování zboží, což ovšem stupňovalo nenávist okolí.
Největšími nepřáteli Židů byl lid a duchovenstvo. Kněží byli především ideology a hlásali nálady doby, a lid trpěl bídou. Na počátku 14. století ve Francii lůza společně s řemeslníky bez práce, rolníky bez půdy a ostatní chudinou táhla krajem a vraždila Židy a malomocné. Následovalo další vypovězení Židů ze země v roce 1322.
Postavení Židů také ve 14. století oslabilo upevňování státu a nový efektivnější způsob výběru daní. Židé již nebyli nezbytní a nebylo nutné je chránit. Zastánci křesťanského bratrství nešetřili nevybíravými slovy proti vládcům podporujícím Židy a lichvu pro svůj prospěch. "Saracéni k Židům chovají větší nenávist a opovržení, než je tomu u křesťanů. Zatímco odporná hrabivost křesťanských knížat je kvůli hmotnému zisku podporuje, dovoluje jim mít křesťanské služebnictvo a olupovat křesťany nadměrnou lichvou, mezi Saracény musejí žít pouze když rukama pracují ve velmi pokořujících a hanebných profesích, jsou služebníky a otroky pohanů". (Jakub z Vitry, francouzský kardinál +1240).
Podle J.Mundy:Evropa vrcholného středověku.Pha 2008