Duše Křehká

20/11/2025

Dnes mi přišla moc smutná zpráva. Jedna žena, kterou znám, mi poslala fotografie svého pořezaného těla. Rozhodilo mě to... 💔
Nenapsala si před aktem o pomoc, nezkusila ji ani nijak vyhledat... a přitom mohla.

Je to bolestivé vidět, jak někdo trpí takovou bolestí. Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když se člověk dostane do bodu, kdy se sebepoškozuje. Je to spirála, ze které se těžko dostává. Pocity beznaděje, úzkosti a osamělosti jsou tak silné, že se zdá, že jedinou úlevou je sebepoškozování.

Chci vám říct, že v tom nejste sami. Je spousta lidí, kteří procházejí stejným peklem. A hlavně, existuje cesta ven.

*
💔Pokud se potýkáte s myšlenkami na sebepoškozování, prosím, neváhejte vyhledat pomoc. Zkuste:

➡️Krizovou linku: Leták s tel. kontakty vkládám znovu do komentáře a připnu je na hlavní lištu.

➡️Psychologa nebo terapeuta: Mluvit s odborníkem, pokud v onen čas se lze dovolat, může být klíčové pro pochopení a překonání vašich problémů.

➡️Blízké osoby: Sdílení s důvěryhodným přítelem nebo členem rodiny vám může ulevit.

*
💔Po aktu sebepoškozování:

➡️Ošetřete rány: Je důležité se o rány postarat, aby se předešlo infekci.
➡️Vyhledejte pomoc: Neváhejte kontaktovat lékaře nebo pohotovost.

*
Důležité upozornění‼️:

Prosím, nesdílejte fotografie sebepoškozování. Může to být spouštěč pro lidi, kteří s tím sami bojují. Respektujme citlivost ostatních.

Je mi to moc líto, že se s tím potýkáš. Pamatuj si, že nejsi sama a že existuje pomoc. Držím ti palce.

19/11/2025

Milý deníčku...
Dnes jsem v práci nervózní. Mám úzkost. Vrátila jsem se po delší pracovní neschopnosti do poradny, kde pracuju jako peer. Musím si připomínat, že peer má právo mít úzkost, že nejsem robot a že moje zkušenost je moje síla – ne slabost.

Mám naplánované konzultace, přednášky i kluby pro klienty. Cítím se trochu zahlcená… ale zkouším jít krok za krokem.
Ne všechno najednou. Ne dokonale. Jen přítomně.

A taky si připomínám jednu důležitou věc:
Nemusím být bezchybně v pohodě, abych mohla být nápomocná.

Dnešek beru jako trénink laskavosti k sobě. A možná i jako příležitost ukázat, že vracet se do práce s duševními obtížemi je proces – a že je v pořádku nebýt hned jistá v kramflecích.

Pokud to dnes zvládnu jen na 70 %, pořád je to 70 % odvahy.

18/11/2025

"Chodila jsem po venku hodně rychle a byla jsem strašně nasraná. Inu rozhodla jsem se zavolat na krizovou linku..." ***STORYTIME***

***
Řeknu Vám legrační ale snad inspirativní příběh. V rámci bipolární poruchy mívám i smíšené epizody. U mne to znamená, že mám silnou depresi, ale strašně moc energie na to věnovat se té depresi. Nespím a trápím se, mám zrychlené ruminace a pořád musím něco dělat, jinak se snadno naseru. Jednou jsem se s kamarádkou koukala na film. A z ničeho nic to přišlo, šílená nasranost. Říkám, Luci, já jsem teď strašně nasraná. Nemá to nic společného s tebou, ani s tím filmem, přišlo to odnikud. Jdu se ven uklidnit, nechci na tebe být zlá.

*
A tak jsem šla. Chodila jsem po venku hodně rychle a byla jsem strašně nasraná. Inu rozhodla jsem se zavolat na krizovou linku. Říkám paní, prosím Vás, já jsem strašně strašně nasraná. A nechci na Vás být ošklivá, ale já potřebuju nadávat a křičet, je mi v tom hrozně blbě. Vadilo by moc, kdybych mluvila sprostě? A ona opětovala - v pořádku, jsme tu pro Vás. A tak jsem nadávala, ne na paní, ale na svět. Na "falešný" lidi, na minulost, na budoucnost. A fakt je, že ty pejorativní výrazy se mne trýštily velmi rychle a květnatě. Ušla jsem od baráku k jezeru a zpět v rekordním čase který nikdy nepřekonám a když jsem se vracela, najednou jsem byla klidná. Paní mne provedla dechovým cvičením a ptá se - Už je líp? A já si vzdychla. Říkám, Neskonale Vám děkuju za to že jste mi dovolila dostat ze sebe ty emoce. Omlouvám se že jsem byla tak sprostá, prosím neberte si to vůbec osobně, strašně jste mi tím pomohla. A ona se mile zasmála. Jsme rádi, že můžeme pomoct v jakékoliv situaci. Na což jsem opáčila - Můžu Vám nějak poslat dýško? :D

*
A tak mám legrační příběh, který může třeba být trochu inspirující. Nebojte se volat na krizový linky :)
***
Pokud se necítíš dobře, je naprosto v pořádku obrátit se na krizovou linku. Neznamená to slabost, ale odvahu postarat se o sebe. Krizové linky jsou tu právě pro chvíle, kdy je toho moc – když se cítíš zahlceně, osaměle, nebo když potřebuješ s někým mluvit, kdo tě vyslechne bez odsuzování, ať už se jedná o úzkost, smutek, strach nebo cokoliv - cokoliv jiného!

***
Na krizovou linku ale můžete volat nejen v krizi. Přiznám se, že já tam volám i ve chvílích, kdy si potřebuju s někým promluvit, cítím se sama nebo mám úzkost. U mne pocity samoty můžou vyvolat smutek a touhu si ublížit. Je to blbý, ale je to tak. A tak v momentech, kdy je mi blbě třeba i ze samoty a nemám se komu ozvat - je večer - můj terapeut ani kamarádky mi to nevezmou, zavolám na krizovku. Ostatně se jedná právě o PŘEDEJITÍ krize. Nemusí to být nutně tak, že držím nůž v ruce a volám deset sekund předtím, než si ublížím. Já volám první moment, kdy ta myšlenka přijde. Ne těsně před průšvihem.
*
Je to tak lepší. Intervent si s Vámi pohovoří a vy nebudete ani potenciálně v nebezpečí. Osobně nejvíc využívám linku duševní tísně na tel. 476 701 444. Mám s nimi dobré zkušenosti. Často mají volnou linku. Což mi připomíná - pokud se poprvé nedovoláte, nevzdávejte to! Znamená to jen, že někdo volal dříve, ne že nikoho nezajímáte, nebo že pomoc neexistuje. To už vidíme černobíle. Pomoc tu je, jen někdy musíme počkat. I proto je fajn tam volat dřív, než jsem v akutní krizi - volat když cítím, že krize přichází a možná propukne, pokud si s někým nepromluvím. Volám když mne napadne, že půjdu zvracet (bulimie), ne potom, co jsem se vyzvracela. To totiž není prevence, ale následné uklidnění, které nám už k ničemu moc nebude, protože jsem čin dokonala. Volat můžou zcela jistě i lidé, kteří řeší krizi, nebo potenciální krizi u blízkého a chtějí zjistit, co oni mohou dělat, aby pomohli. Nevoláte na nouzovou linku 155. Voláte krizovou linku a krize má mnoho forem, ale základ je jasný - momenty před krizí - krize - po krizi (po sebepoškození, po zvracení, po hloupém nutkavém rozhodnutí) Cílem je přeci krizi PŘEDEJÍT a ne řešit její následky...

Nemusíš mít všechno vyřešené, abys mohl/a zavolat. Co takhle říct: „Není mi dobře a potřebuju si s někým promluvit.“ To úplně stačí.

***
S pokorou a úsměvem,
Vaše Duše Křehká

16/11/2025

"Hospitalizace nás nevyléčí. Nečekejte, že po hospitalizaci budete zdraví, že Vás někdo "zachrání". Zachránit můžete jen Vy sami sebe. Ale je to první krok. Nepotřebuji lítost."

***
Zdravím všechny věrné Sledující!

Za svůj život jsem zažila mnoho. Traumata, psychickou nemoc, tragické konce, ale také radostně začátky. Chci Vám jen napsat, že nepotřebuji lítost, naopak bych ráda ve Vás vzbudila nějakou naději. Některé příběhy jsou smutné - i moje se tak mohou jevit. Ale s radostí shledávám, jak se mi podařilo se z toho všeho dostat. Jak jsem nal*zla stabilitu přesto, že někdy stále potřebuji pomoc, odpočinek, klid.
Proto nepotřebuji lítost. Velmi si přeji, aby některé moje příspěvky, které obsahují můj, často smutný příběh, ve Vás vzbudily naději, že mnoho z toho, co prožíváme lze překonat. Lze se zorientovat ve vlastní hlavě a nal*znout naději, klid a zotavení. Či lépe řečeno ZOTAVOVÁNÍ.

Zotavení neberu jako konečnou věc. Někdy za mnou přijde klient a říká mi, že si nemyslí, že někdy zotavení může dosáhnout. Někteří lidé uvádějí Zotavení jako věc, které dosáhneme a už nám je dobře. Nevím jak vy, ale já to tak prostě nemám. Ale shledávám se za "zotavenou" která se navždy bude ZOTAVOVAT. Zotavení je proces. Je to cesta. Není to lineární křivka. Naše životy budou mít kopce i níže. A to je v pořádku. Já za Zotavení považuji právě tu cestu i s těmi kopci a podhořími. Jde o to naučit se s tím vším pracovat a žít. A to podle mne je Zotavení. Žít i s tou nemocí, která nám kopce a níže způsobuje. Žít spokojeně, kvalitně a udržitelně i když mi je někdy blbě. Akceptovat léčbu a umět si o pomoc říct, když to potřebuji.

Hospitalizaci nevnímám nikdy jako selhání. Selhání vypadá jinak. Hospitalizace je dle mého sebepéče. Pokud dokážu rozpoznat moment, kdy potřebuji pomoci, o pomoc požádám a třeba se i nechám hospitalizovat, znamená to, že jsem se o sebe dovedla postarat nejlépe jak dovedu. A dle mé zkušenosti, hospitalizace dovede urychlit léčení. Nastaví nám režim, který jsme ztratili, lékaři posoudí naši medikaci a my si odpočineme. Přeci jen nám někdo uvaří, nachystá léky, nejsme tam sami, jsme v sociální skupině pacientů a sester, což samo o sobě ulehčuje socializaci, která je taky nezbytná k tomu, abychom se zotavovali. Samozřejmě záleží na instituci, také chápu, že nedobrovolná hospitalizace je nepříjemná. Ale často zachrání život.

Je to síla uvědomit si, že potřebuji pomoct a je úctyhodné, když uznáme náš problém a pomoci si i necháme, například i u odborníků nebo na hospitalizaci.

Také jsem byla hospitalizovaná a to mnohokrát. Vím, že první hospitalizace je obrovský stresor. Ale většinou se není tolik čeho bát. Přistupovala bych k ní jako k nezbytnému kroku na zdolání našich problémů. Hospitalizace nás nevyléčí. Nečekejte, že po hospitalizaci budete zdraví, že Vás někdo "zachrání". Zachránit můžete jen Vy sami sebe. Ale je to první krok. Je to místo odpočinku. Restart. Moment, kdy na to nejste sami, abyste to doma pak sami zase zvládli. Zvládali. Zotavovali se, postupně, ale vytrvale.

Měli byste zájem o příspěvky o hospitalizaci? Například jak přistupovat k první hospitalizaci, co čekat, co nečekat, co si připravit a sbalit, průběh hospitalizace v nemocnici vs. v léčebně nebo třeba moje příběhy z hospitalizací? Dejte vědět do komentáře, například i další témata, která Vás zajímají.

S úctou a pokorou,
Vaše Duše Křehká

13/11/2025

Z holčičky medikem...."Dům byl plný křiku a nejistoty, nekonečných hádek. Chtěla jsem všechny zachránit. Některé věci můžete jen přežít. Já jsem přežila svoje dětství, smrt rodiče, šikanu, depresi, a mnoho dalšího. A vyšla jsem z toho, ve výsledku, silnější."....

****
Každý máme nějaké trauma. Nemyslím si, že se tomu dokáže někdo vyhnout. Některá traumata jsou do konce života, přesto z většiny se dá zotavit. Protože Zotavení není nutně úzdrava, je to nal*zení způsobu, jak žít spokojený život i s traumatem nebo nemocí.
Dnes s Vámi budu sdílet moji cestu z mládí až na medicínu v rámci série příspěvků - jak to bylo s Duší Křehkou.

****
Když jsem byla malá holčička, měla jsem svoje rodiče moc ráda a navždy je mít ráda budu, i když mám už jen tátu. Navzdory tomu všemu co se stalo. Moc dobrých vzpomínek na mládí nemám, ale pamatuji si jak si moje máma Boženka oblékala v kuchyni punčocháče. Potom mne vždy učesala, dala mi pusu a vzala mne do školky.

****
Když mi bylo 6 let, u mámy vypukla bipolární porucha, tak známá v naší genetice. Jenže doba byla dosti jiná, než je dnes. Dnes je mnohem běžnější, že člověk s problémy vyhledá pomoc. Že přijme svoji diagnózu a začne se léčit. Někdy přemýšlím jaký by to bylo, kdyby se máma léčila. Prosím - pokud Vás něco trápí, nechte si pomoci... Jenže ona, navzdory tomu, že byla lékařkou, se rozhodla odmítnout léky a místo toho začala pít. Fernet.

****
Dům byl plný křiku a nejistoty, nekonečných hádek. K čemu se dnes vrátím domů? Co tam uvidím? Bude máma, táta, bratři v pořádku? Spolu s šílenou šikanou se ze mne stalo ustrašené děcko, které zajímalo jen to, aby byli všichni v bezpečí a ten poslední, kdo měl být v bezpečí, ten poslední o kterého se starala byla ona sama. Malinká, smutná holčička.

****
Máma se mnou ale nebyla moc spokojená, i když jsem často stávala v slzách mezi rodiči s rozpřaženýma rukama, a prosila je ať na sebe přestanou křičet. Máma si myslela, stejně jako všichni ve škole, že jsem tlustá. Zhodnotila, že i ona by mohla trochu shodit a začala éra diet. Jmenujte dietu a já ji zkusila. Tukožroutská? Dělená strava? Vajíčková? Hollywoodská? Po ránu jsme pily jablečný ocet a snídali malé jablko. Máma ale moc nehubla, Fernet má hold moc kalorií.

****
Tento příběh by mohl obsáhnout celou knihu, ale tato stránka má jistá omezení, tak tedy přejděme k bodu, kdy se všechno změnilo. Máma mne vzala k obvodní lékařce aby se začalo více řešit, že mám nadváhu. A poslali mne na hubnoucí pobyt do Luhačovic. Brala jsem to jako selhání. Já nebudu moci doma nikoho ochránit, na druhou stranu budu ale pryč od toho zoufalství doma, a uteču od té hrozné šikany, která se táhla i na gymnáziu. Máma mi sbalila 5 švestek a odvezli mne pryč.

****
V Luhačovicích se odměňovalo každé kilo dole a já si našla první kamarády. A ten nejoblíbenější byl ten, kdo nejvíce zhubl. Byl mi 12 let.
A tak jsem přestala jíst a časem se u mne projevila vážná porucha příjmu potravy. Zhubla jsem cca 20 kg během 2 a půl měsíce...do té doby, než mi táta zavolal, že jedu domů předčasně. Když jsme jeli autem, dozvěděla jsem se, že jedu na pohřeb vlastní mámy. Spáchala sebevraždu.

****
Nevím, zda si to dovedete představit, ale bolest ze ztráty rodiče je nehorázná. A já nechtěla brečet. Chtěla jsem všechny zachránit. Převzala jsem péči o celý dům i s vařením pro 4 každý den. Až do doby, než jsem se poprvé zhroutila. Začala jsem si ubližovat a nakonec jsem tátu poprosila o návštěvu psychiatra. Ten mi tehdy diagnostikoval poruchu přizpůsobení, PTSD a emoční nestabilitu. Začala éra medikační, kdy se všichni snažili mé rozbité kousky slepit serotoninem zpátky dohromady.

****
Maturita byla neuvěřitelný stresor. Nikdo mi nevěřil, ve škole se mi smáli, že chci být jako rodiče lékařem a o to více se smáli, že se chci věnovat psychiatrii, chtěla jsem zabránit, aby někdo žil podobně, jak moje máma a sní vlastně celá naše rodina. Bála jsem se, ale dala jsem to! A dostala jsem se i na tu medicínu.....ale o tom později.

****
Chci říct, že nikdo si nezaslouží to, čím jsem si já prošla a přitom já sama často vinila za to, zač nemohu. Karty byly rozdány špatně. A není to moje vina. Pro všechny, kdo zvažují dobrovolný konec, chci říct, že sice vy budete pryč, (a to bůhví kde), ale Vaše okolí to zničí. Zničí to Vaše děti, rodiče, sestry, bratry, přátele. Není to nutně sobectví, ale věřím tomu, že se to dá zvládnout jinak, než-li destrukcí sebe a všeho kolem. Sebevražda je jako atomová bomba. Nikdo nepřežije takový jaký je.

Co jsem se naučila je to, že jsme silnější, než si myslíme. Traumata, deprese, sebepoškozování, problémy s jídlem - jo, znám to. Ale kde jsem teď? Jsem v bodě kdy zvládám svoji nemoc, s medikací a tearpií, ano, ale zvládám. Mám sice invalidní důchod kvůli nemoci, kterou jsem ve výsledku zdědila, ale mám práci a naplňuje mne. Mám přátele a pořád mám svoji rodinu, i když bez mámy.

Některé věci můžete jen přežít. Já jsem přežila svoje dětství, smrt rodiče, šikanu, depresi, a mnoho dalšího. A vyšla jsem z toho, ve výsledku, silnější.

A příště si popovídáme o tom, jak se z medika stal pacient.
Zdravím všechny ,
s pokorou, Vaše Duše Křehká

10/11/2025

"Můj příběh by se dal shrnout idylickou větou - z pacienta peerem. Ale peer je taky nemocný. Vím, že jsem roky žila v úplné tmě. V depresi. V zoufalství. Ale mince má dvě strany."

Zdravím všechny ! Duše Křehká se vrací! Musím přiznat, že když jsem zakládala tuto stránku, nevěděla jsem jak k ní nejlépe přistoupit. Jak dělat obsah, který zaujme lidi. Od roku 21 jsem vyzkoušela mnoho přístupů a zjistila jsem, že nejlépe hodnocený obsah je ten od srdce. Ten reálný. Opravdový.

Je krásné sdílet citáty a motivační obrázky, ale od nyní bude přístup jiný. Zcela se Vám chci odhalit a mluvit o svém příběhu, jakkoliv byl a někdy stále je těžký. Ne proto, abych si stěžovala, ale proto, abych Vám řekla, jak jsem se z toho všeho dostala.

Moje cesta začala když mi bylo 16 a teď mi je 32. Žiju roky s bipolární poruchou, poruchou osobnosti a poruchou příjmu potravy. Ta kombinace je někdy vražedná. Přesto jsem se ty stavy naučila zvládat. Naučila jsem se jak žít co nejvíce kvalitní a spokojený život a už to budou tři roky, co svoje zkušenosti předávám dál svým klientům v z.s. IPoradna jako peer konzultant a pracovník v soc.službách tak, abychom společně nal*zli reálnou cestu k zotavení. A díky této práci vím, jak je osobní příběh peera důležitý.

Vím, že jsem roky žila v úplné tmě. V depresi. V zoufalství. Vím, jaké to je. Ale mince má dvě strany. Mnoho příběhů mohlo mít lepší konec. Ale už vím, že i když se mi nějaká epizoda zopakuje, že má taky konec. Vím, že každé trápení se lze naučit nějak překonat, překonávat. Vím, že sebevražda není slabost, ale je to trvalé "řešení" často dočasných problémů, na kterých se dá pracovat a zlepšit zdánlivě bezvýchodnou situaci. Nebudu nikomu lhát. Taky jsem ji zvažovala. Dokonce jsem se o ni pokusila. A zase díky tomu už vím, že se znovu už nikdy nepokusím. Dalo mi to novou sílu v tom neštěstí. Vím, že na mne taky záleží. A díky tomu také vím, že záleží i na Vás.

Můj příběh by se dal shrnout idylickou větou - z pacienta peerem. Ale peer je taky nemocný. Nemůžeme si hrát na nezlomné jen díky kvalifikaci, kterou jsme získali. Každý člověk se může zlomit, ale je na nás, dát se znovu dohromady. A proto tady je Duše Křehká. S celou svojí minulostí, s pochvalnými i kritickými komentáři.

Nechci si hrát na něco, kým nejsem. Jsem nemocná. Ale už umím žít. Umím se radovat, umím dělat to, co mne dělá šťastnou a umím přiznat moment, kdy potřebuji pomoc. A za to jsem vděčná.

V rámci této stránky nyní nastane změna. Přispívat budu 3-4x do týdne a budu s Vámi sdílet moji cestu, jakkoliv byla a někdy stále je hrbolatá. Ale hlavně s Vámi chci sdílet, co jsem se na mé cestě naučila.
Taktéž se můžete těšit na příspěvky jiných peerů a osob se zkušeností s duševním trápením. Protože v tom nejsme sami. Nikdy v tom nejsme sami.

S úctou Vás zdravím,
Vaše Duše Křehká

05/11/2025

Drazí a !
✨ Hledáme přispěvovatele se zkušeností s duševní nepohodou pro tvorbu reálných, inspirativních nebo motivačních příběhů na stránce Duše Křehká! ✨
Připravuji pro Vás nový content, který bude jiný, než doposud, bude více reálný, osobní a peerský. V rámci více osobního přístupu bych také ocenila 💙Vaše příběhy💙
tedy situace ze kterých jste se poučili, příběhy z Vašich životů s úzkostí, stresem, nemocí - jaké to je žít s tím, čím jste si prošli...?

✨Pokud byste byli ochotni neco sdílet, ve středně dlouhé formě, či přispět jakýmkolik článkem Vaší osobní zkušenosti, dejte mi prosím vědět. Nejlépe do komentáře, nebo do zpráv zde na messengeru, popřípadě můžete příběhy zasílat na email:
✨duse.krehka@iporadna.cz✨

💯Příběhy mohou být taktéž anonymizované nebo mohou zahrnovat i propagaci dle Vaší preference.

✨Dejte vědět! Každá zkušenost může motivovat. 🦄
Tak co, jdete do toho? ❤

11/10/2025

Duše Křehká si nyní dá krátkou podzimní pauzu. Prosím o pochopení, nový content se blíží!

30/09/2025

Dnes přicházím s dalším videem - tentokrát budu hovořit o panické atace... Setkali jste se s akutním návalem paniky a stresu? Já ano...
👇👇👇👇👇👇👇👇👇👇👇
https://youtu.be/2HSQHfoyr1c

Nebojte se...
NEMUSÍTE NA TO BÝT SAMI

Duše Křehká - facebook stránka
www.facebook.com/duse.krehka

FB skupina:
https://www.facebook.com/groups/1445687630174524

ZDE nal*znete kontakty na krizové linky a chaty.

Linky důvěry:
https://www.opatruj.se/prvni-pomoc/krizova-pomoc-1
https://www.krizova-pomoc.cz/seznam-linek-duvery-pro-celou-populaci

Krizové chaty:
https://iporadna.cz/elinka-chatova-poradna/

Webporadna:
https://iporadna.cz/emailova-poradna/

Krizová centra:
https://nevypustdusi.cz/2021/12/20/krizova-centra/

Nebojte se...NEMUSÍTE NA TO BÝT SAMIDuše Křehká - facebook stránkawww.facebook.com/duse.krehkaFB skupina:https://www.facebook.com/groups/1445687630174524ZDE ...

17/09/2025

NOVÉ VIDEO: Jsem na dně - co teď? Praktický manuál sebepéče
👇👇👇👇👇👇👇👇👇👇
https://www.youtube.com/watch?v=i7sakhIfvek
🙏ZÁKLADEM JE VYHLEDÁNÍ ODBORNÉ POMOCI A PÉČE
🙏HOSPITALIZACE = SEBEPÉČE NIKOLIV SELHÁNÍ
Nebojte se...
NEMUSÍTE NA TO BÝT SAMI
IPoradna

FB skupina:
https://www.facebook.com/groups/1445687630174524

ZDE nal*znete kontakty na krizové linky a chaty.

Linky důvěry:
https://www.opatruj.se/prvni-pomoc/krizova-pomoc-1
Opatruj.se

https://www.krizova-pomoc.cz/seznam-linek-duvery-pro-celou-populaci

Krizové chaty:
https://iporadna.cz/elinka-chatova-poradna/

Webporadna:
https://iporadna.cz/emailova-poradna/

Krizová centra:
https://nevypustdusi.cz/2021/12/20/krizova-centra/
Nevypusť duši

Nebojte se...NEMUSÍTE NA TO BÝT SAMIDuše Křehká - facebook stránkawww.facebook.com/duse.krehkaFB skupina:https://www.facebook.com/groups/1445687630174524ZDE ...

15/09/2025

TÝDEN ODPUŠTĚNÍ
Odpuštění není pro druhé - je to dar pro tebe.
Přidej se k poslední minivýzvě, která tě na následující týden podpoří v odpuštění - sobě i druhým. Jak se ti výzva daří plnit?

Kterou z minivýzev sis užil*a nejvíc?

12/09/2025

1. Malé krůčky – velké změny
„Dnes jsem vstal z postele. A dnes to stačí“
Lidé s duševním onemocněním (např. deprese, úzkosti, bipolární porucha…) často bojují s pocity selhání, protože „nedělají dost“.Ne vždy ale musíme být dokonalí a vše zvládat. Někdy je obrovský výkon jen dojít do kuchyně, udělat si čaj nebo vyčistit si zuby.
Malé činy mají velkou sílu – i když si toho často nevšimneme.

„Když nemůžeš běžet, jdi. Když nemůžeš jít, l*z. Ale hlavně se nezastavuj.“
— Martin Luther King Jr.