Duše Křehká

04/04/2026

Dnes budu mluvit o hypománii, době, kdy jsem ještě ladila svůj „koktejl“ léků na bipolárku. Mix ještě nebyl ideální a moje mozková chemie se rozhodla, že místo stabilizace odpálí ohňostroj.

Vítejte v mém světě hypománie. V čase 02:45 ráno.

Všechno to začalo nevinně. Scrollujete internetem a najednou – BUM! Video o domácím zavařování. V tu vteřinu mi to docvaklo: Mým životním posláním je stát se královnou konzervárenského průmyslu. Teď hned.

Mělo to jeden háček. Neměla jsem okurky nakladačky. Ale v mánii neexistuje slovo „problém“, jen „kreativní výzva“. V lednici smutně ležely tři polomrtvé okurkové hadovky. „Nevadí,“ řekl můj mozek, „zavaříme hadovky! A cibuli! A támhle tu mrkev, co vypadá, že už chce odejít po svých!“

Následoval dvoudenní zátah. Moje kuchyně vypadala jako laboratoř šíleného vědce zkřížená s fabrikou Hamé.

A padaly ze mne slušné hlášky. Například:

„Kdo nespí, ten zavařuje, a kdo zavařuje, ten má smysl života!“

Moje spolubydlící Lucka mě tehdy pozorovala s výrazem plným nepochopení. Jelikož však věděla, že bojuju s BAPkou, jen tiše prošla kolem pro sklenici vody, zatímco já jsem se jí snažila ve čtyři ráno vysvětlit, že „karamelizovaná cibule v octovém nálevu je investice do budoucna“. Lucko, díky za tvou svatou trpělivost.

Během dvou dnů jsem vytvořila zásoby zavařenin na dva roky. Sklenice byly všude. Na lince, na zemi, v koupelně. Cítila jsem se jako bůh. Jenže…

Jakmile dohořel tenhle manický ohňostroj, přišlo nevyhnutelné. Ten pocit, kdy vám dojde palivo uprostřed dálnice. Totální vyčerpání. Z „královny hadovek“ se stala hromádka neštěstí, která dva měsíce nevylezla z postele a jen tupě zírala do stropu. Deprese. Tehdy jsem ještě netušila proč. Proč mě ten úžasný příval energie takhle vytrestal?

Dnes už to vím. Hypománie není „energie zdarma“. Je to brutální půjčka s lichvářským úrokem. Co si vypůjčíte v mánii, to splatíte v depresi.

--------
Pokud žijete s bipolární afektivní poruchou (BAP), je důležité pochopit pár věcí, které bych tehdy u těch zavařovacích hrnců ráda věděla:

➡Hypománie není kámoš: I když se cítíte skvěle, kreativně a nezničitelně, je to patologický stav. Mozek jede na "overdrive" a pálí zdroje, které budete později potřebovat.

➡Důležitost korekce: Naučit se rozpoznat první příznaky (méně spánku, zrychlené myšlení, nutkání k nákupům nebo... zavařování) je klíčové. Je nutné se začít aktivně tlumit – dechovými cvičeními, striktním režimem nebo úpravou medikace po poradě s lékařem.

➡Zákon akce a reakce: Čím vyšší je mánie/hypománie, tím hlubší bývá následný pád do deprese. Udržet se ve „středu“ (v remisi) není nuda, je to svoboda.

➡Léky jsou základ: Najít ten správný mix může trvat, ale bez stabilizátorů nálady je to jako snažit se řídit auto bez brzd.
..dneska už vím, že když mě ve dvě ráno napadne přetapetovat byt nebo založit farmu na chov žížal, musím si dát ledovou sprchu, udělat mindfulness, užít léky a jít spát. Protože žádná zavařená hadovka nestojí za dva měsíce v černé díře.

Opatrujte se a hlídejte si své „výšky“!
Vaše Duše Křehká

29/03/2026

Je zvláštní to říct nahlas: je mi líp.
A právě proto se bojím.

Dlouho jsem čekala na moment, kdy tohle budu moct říct bez ironie, bez „ale“, bez toho, že bych to hned sama shodila. A teď to tady je. Ne jako ohňostroj, spíš jako tiché, nenápadné zlepšení. Stabilita.

Ráno vstanu. Někdy s únavou, někdy v pohodě, ale vstanu. Udělám si jídlo, i když nemám chuť. Vezmu si léky. Kouknu se na sebe ne jen do zrcadla, ale i dovnitř – jak jsem spala, jak se cítím, jak rychle mi běží hlava.
Mám svůj systém. Možná by zvenku vypadal obyčejně, ale pro mě je to něco jako mapa, podle které se orientuju, abych se neztratila.

Sleduju si náladu. Učím se rozlišovat, co je jen výkyv a co už je signál. Všímám si detailů – když začnu spát míň, když mám najednou moc energie, když naopak všechno zpomalí a ztěžkne.

Dřív mě tyhle věci překvapily. Teď už je umím číst.

Mám režim. Ne rigidní, ale pevný. Spánek, jídlo, práce, odpočinek... Zní to jednoduše, ale držet to je někdy sakra těžký. Jenže já už vím, že právě tyhle „obyčejný věci“ jsou to, co mě drží nad vodou.

A když se něco začne dít, mám nástroje. Dýchání. Pauzy. Hudbu. Ticho. Techniky. Někdy jen sedím a vědomě zpomalím. Někdy se jdu projít. Někdy si to jen dovolím necítit se dobře a odpočívám.

A ono to funguje.

Funguju já.

A právě v tom je ten háček.

Protože já znám i tu druhou stranu.

To dno.

Ne takové to „je mi smutno“. Ale to, kdy ráno otevřeš oči a první myšlenka je únava z toho, že jsi vůbec vzhůru. Kdy vstát z postele není samozřejmost, ale rozhodnutí na hraně posledních sil.

Kdy se ti svět zúží na pár metrů kolem tebe. Kdy jídlo nemá chuť. Kdy lidi mluví a ty slyšíš jen šum. Kdy vlastní hlava není bezpečné místo, ale něco, před čím byste nejradši utekli.

Někdy se všechno zpomalí tak, že i obyčejná věc trvá věčnost. Nebo se to naopak rozjede tak, že to nejde zastavit.

Tohle já znám.

A proto se bojím, že se to vrátí.

Že jednoho dne se zase probudím a bude to tam. Bez varování. Bez logiky. A všechno, co teď funguje, se rozsype.

Ten strach je reálný. Dává smysl.

Ale není to celý příběh.

Protože dneska už vím něco, co jsem dřív nevěděla.

Vím, co dělat.

Už umím číst první signály. Nečekám, až bude pozdě. Vím, kdy zpomalit, kdy ubrat, kdy si říct o pomoc.

Vím, komu napsat. Komu zavolat. Kam jít.

Vím, že pomoc není selhání, ale strategie.

Vím, jak mluvit s odborníky, jak spolupracovat, jak si říct o úpravu léčby, když je potřeba.

Mám lidi. Mám krizovou síť. Mám zkušenost.

A hlavně – už vím, že i když spadnu…

nezůstanu tam.

Možná to nebude hezký. Možná to bude bolet. Možná to zase chvíli potrvá.

Ale já už nejsem ta verze sebe, která nevěděla kudy ven.

A to mění všechno.

Ten strach tam pořád je. Ale už mě neparalyzuje.

Spíš mi připomíná, že to, co dělám, má smysl.

A že i kdyby to jednou nevydrželo…

i kdyby se to zase zlomilo…

už vím, že se dá znovu vstát.
Možná pomalu. Možná s pomocí. Možná úplně jinak než minule.

Ale dá.

Protože každý pád na hubu může být pohybem kupředu,
když spadneš správným směrem.

---
Duše Křehká

28/03/2026

Někdy se neuzdravuješ...
Někdy jen vydržíš.
Ale i to je součástí zotavení.

23/03/2026

Jsou lidé, kteří vejdou do místnosti a hned si všimnou chyb. Kdo co pokazil. Kdo byl nepříjemný. Kdo zklamal. Kdo se neozval. Kdo selhal a co všechno je špatně.

A pak jsou lidé, kteří i v unaveném obličeji zahlédnou něhu.
I v chybě uvidí člověka, ne jen jeho pád.

Vidět v lidech to dobré není slepota.
Není to naivita ani hloupost.
Není to popírání bolesti, zranění ani reality.
Je to jemný druh odvahy nepřestat věřit, že člověk je víc než jeho nejhorší chvíle.
Že někdo může být hrubý a přitom zlomený.
Že někdo může působit chladně a přitom v sobě nést tolik citu, až si s ním neví rady.
Že někdo může udělat chybu, a přesto v něm nezmizí dobro.

Možná je dnes jednodušší čekat od lidí to horší.
Být ve střehu.
Být tvrdý.
Nevěřit.
Nenechat se překvapit.
Nenechat se dotknout.

Jenže člověk, který v druhých stále hledá aspoň jiskru dobra, nedělá něco malého.
Chrání v sobě něco velmi vzácného.
Chrání si lidskost.

Když se díváme na druhé jen očima zklamání, časem tím ztvrdne i naše vlastní srdce.
Začneme svět vnímat jako místo, kde je potřeba hlavně přežít, ubránit se, nenechat se ranit. A možná je to pochopitelné. Život umí bolet. Lidé taky.
Ale přesto existují duše, které si i po všem, co zažily, uchovají schopnost dívat se na člověka s nadějí.

Vidět v lidech to dobré neznamená omlouvat všechno ani si nechat ubližovat. Znamená to jen nezapomenout, že člověk není jen souhrn svých nejhorších chvil. Že někdy jedná tvrdě proto, že sám dlouho nepoznal jemnost. Že někdy neumí ukázat, co cítí, jinak než neobratně.

Možná právě proto je tahle schopnost tak vzácná. Protože je jednodušší soudit než chápat.

A možná je to právě ono — vidět v člověku víc než jen to, co je vidět na první pohled.

Tak se dnes zkus na chvíli zastavit a položit si jednoduchou otázku:

Umím dnes v druhých vidět něco víc než jen to, co je vidět na první pohled ?— i přes všechno, co mě život naučil o bolesti, zklamání a opatrnosti?

Napište do komentáře

21/03/2026

Některé životní příběhy nezačínají lehce.
Začínají bolestí, nejistotou, samotou a chvílemi, kdy člověk vůbec neví, jestli bude někdy líp. A právě proto mají takovou sílu.
Příběh Zuzany Abrhámové je výpovědí o tom, jak se duševní onemocnění může propsat už do velmi raného věku, jak hluboce zasáhne dospívání, vztahy, školu i pohled na sebe samu — a zároveň i o tom, že člověk může i v nejtěžších obdobích hledat něco, co ho drží nad vodou.
V první části svého osobního příběhu Zuzana sdílí začátky svých psychických potíží, první hospitalizaci, hledání opory i to, co jí postupně pomáhalo znovu nacházet chuť k životu.
Představuji Vám příběh Zuzany Abrhámové - peer konzultantky pro osoby s duševním onemocněním:

“Moje zkušenost s duševním onemocněním začala již v mém dětství na základní škole z důvodu těžké životní situace, rozvod rodičů a problémy ve škole.

Moje nemoc se u mně začala projevovat, když mi bylo 12 let velkými úzkostmi a depresemi.
Po nějaké době, když mi bylo 13 let, se k tomu přidalo ještě slyšení hlasů, ztráta kontaktu s realitou, bludné představy a nechuť žít...

Chvilku po mých 14. narozeninách jsem byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení v Motole, kde mi byla nasazena medikace. Až po nasazení medikace začaly projevy mé nemoci ustupovat.
Po té hospitalizaci jsem pocítila opět chuť k životu a v té době jsem také pocítila nový životní směr.

Po propuštění z nemocnice jsem si moc nerozuměla se spolužáky ve škole, ale rodina mě přijala, i to, že mám psychickou nemoc, a podporovala mě na cestě životem.
Tenkrát v té době jsem se začala hodně zajímat o orientální kultury, hlavně o Indii, Egypt a Turecko.
Tento můj zájem u mně začal, když jsem ještě před hospitalizací a před rozvodem rodičů navštívila Egypt, ale po hospitalizaci se ještě umocnil.

Také se mi začal v té době líbit orientální tanec.

Začala jsem se zajímat hodně o historii a jezdila jsem hodně na výlety po hradech a zámcích.
Celé dny jsem trávila tím, že jsem poslouchala hudbu z celého světa a četla různé knihy.
Všechny tyto činnosti mi hodně pomáhaly.

Mým snem tenkrát bylo jít studovat napřed Egyptologii, po té Historii, a pak Indologii.
Babička z tátovy strany se mně ptala, jestli by se mi nelíbilo jít studovat sociální školu.
Nakonec jsem se rozhodla, že se půjdu učit na cukrářku, protože jsem neměla na základní škole dobré známky, což bylo způsobeno mou nemocí a problémy ve škole a střední škola s maturitou by pro mně byla těžká.

Školu jsem nakonec dokončila a vlastním výuční list v oboru cukrář - výroba.
Dále ve vzdělání jsem nepokračovala, po skončení této školy mi bylo 18 a nechtělo se mi již chodit do školy a chtěla jsem chodit do práce, jenže jsem nevěděla, jakou práci bych mohla a chtěla dělat a byla jsem v té době plná pochybností, tak mi bylo doporučeno jít si zkusit práci v tréninkové kavárně Jiná káva v Berouně.

Nakonec jsem tam nastoupila a v Jiné kávě se mi tenkrát líbilo pracovat společně s jinými lidmi se zkušeností s duševním onemocněním a líbilo se mi, že jsem tam byla mezi lidmi a bavila mě ta práce.

Jsem ráda za to, že v Jiné kávě jsem měla možnost být mezi jinými lidmi se zkušeností s duševním onemocněním, což mi dalo v životě nový rozměr, protože v té době jsem byla jen s lidmi, kteří byli bez zkušenosti s duševním onemocněním.
Také jsem byla ráda, že jsem si mohla vyzkoušet práci za barem, a že jsem byla mezi lidmi.
A také jsem byla v pořadu Klíč, kde jsem měla možnost o pracovní rehabilitaci v Jiné kávě mluvit v televizi.
Začala jsem tenkrát v té době chodit na taneční kurzy orientálního tance a indického bollywoodského tance a moc mě to bavilo.
Také jsem začala navštěvovat různé zajímavé kulturní akce…”

—------------------------
První část příběhu Zuzany Abrhámové ukazuje, že i když člověk prochází velmi těžkým obdobím, může si postupně začít znovu skládat život po kouskách — skrze podporu blízkých, nové zájmy, zkušenosti a malé okamžiky, které vrací naději.
Její cesta ale tímto zdaleka nekončí.
Ve druhé části se dozvíte, kam ji život vedl dál, jak se její příběh vyvíjel, s čím se musela vyrovnávat a co jí pomohlo pokračovat dál navzdory tomu, co prožila.
Pokračování příště. ❤️

20/03/2026

🚩Ahoj přátelé, chci začít točit nějaká videa a reelska. Ale nevím co by Vás zajímalo, napadnou Vás nějaká témata, věci, které by vás zajímala o Duši, o duševním zdraví, o mně, atd. točena v této formě? Návrhy? Nápady? Q/A?
💬 Napište!

17/03/2026

Výsledky soutěže o knihu Jak překonat negativní emoce a myšlenky JIŽ NYNÍ zde ve videu!
✨GRATULUJI VÝHERCI!✨
Podpůrná věta výherce: "Není důležité, co si o tobě myslí jiní. Důležité je, abys byla spokojená TY "

15/03/2026

Když se řekne porucha příjmu potravy, mnoho lidí si představí velmi hubenou dívku. Kosti, které jsou vidět na první pohled. Tělo, které je na hranici přežití.

Jenže realita je mnohem složitější.

Velká část lidí s poruchami příjmu potravy vůbec nevypadá tak, jak si společnost představuje. Nejsou extrémně hubení. Někdy mají průměrnou postavu. Někdy jsou dokonce lidmi označováni jako „silnější“.

A právě proto jejich nemoc často zůstává neviditelná.

Porucha příjmu potravy totiž není jen o váze. Je to především o vztahu k jídlu, k tělu a k sobě samému. O myšlenkách, které se točí kolem jídla celý den. O pocitech viny. O kontrole. O studu.

Já sama s poruchou příjmu potravy žiju od čtrnácti let.

Nezačalo to snahou být „dokonalá“. Začalo to šikanou. Posměšky, komentáři k tělu a pocitem, že s mým tělem je něco špatně. Že nejsem dost.

A tak jsem začala bojovat sama se sebou.

Jenže ten boj není vidět. Navenek můžete fungovat. Chodit do práce. Smát se s lidmi. Psát články. Pomáhat ostatním.

Ale uvnitř se odehrává nekonečný dialog:

Měla bych jíst? Neměla bych jíst? Už jsem jedla moc. Zítra to musím napravit.

Možná jste někdy slyšeli větu:
„Ale ty přece nevypadáš, že máš poruchu příjmu potravy.“

Jenže poruchy příjmu potravy nemají jednu tvář.

Může jít o záchvatovité přejídání. O restrikci, která není na první pohled vidět. O nekonečný kolotoč diet, výčitek a snahy mít kontrolu nad něčím, co se uvnitř rozpadá.

A někdy se k tomu přidá ještě jedna věc.

Stigma.

Lidé s poruchami příjmu potravy, kteří nejsou hubení, často narážejí na nepochopení. Místo podpory slyší rady typu:

„Tak to je vlastně dobře, že nejíš tolik.“
„Aspoň zhubneš.“

Jenže nemoc není dieta.

Porucha příjmu potravy je psychické onemocnění. A může být stejně bolestivé a vyčerpávající bez ohledu na číslo na váze.

Možná právě proto je důležité o tom mluvit.

Protože když budeme poruchy příjmu potravy spojovat jen s extrémní hubeností, spousta lidí zůstane bez pomoci. Budou mít pocit, že jejich problém není „dost vážný“. Že na pomoc nemají nárok.

Ale samozřejmě že mají.

Každý člověk, který bojuje s jídlem, se svým tělem a se studem, si zaslouží pochopení a podporu.

Poruchy příjmu potravy nejsou vždycky vidět na první pohled.

Ale to neznamená, že nejsou skutečné.

—
Duše Křehká

13/03/2026

Podcast s Teryll ART je veřejně venku ♥️ Zajímá Vás můj příběh, životní cesta, nebo koncept Zotavení? Tak tady 👀🩵✨

DALŠÍ DÍL PODCASTU Z POHLEDU PACIENTA!Tentokrát o práci peer konzultanta, oborníka s osobní zkušeností s psychickými nemocemi, se Zuz Much! Ve videu také jej...

05/03/2026

🎁 SOUTĚŽ o knihu o duševním zdraví ! 🤍
Duševní zdraví není samozřejmost.
Je to něco, o co se učíme pečovat – někdy pomalu, někdy přes pády, někdy s pomocí druhých.

Rozhodla jsem se proto udělat malou radost jednomu z Vás.
Koupila jsem knihu o duševním zdraví plnou informací i praktických cvičení a věnuju ji do soutěže někomu z mých sledujících 🌿

Jedná se o knihu "Jak překonat negativní emoce a myšlenky - Cesta k duševní pohodě" z nakladatelství Grada
(Doris Wolf, Rolf Merkle, dotisk 2026)

Jak se zapojit?

1️⃣ Sleduj stránku Duše Křehká
2️⃣ Dej like tomuto příspěvku
3️⃣ Do komentáře napiš odpověď na otázku:

Jaká věta ti v těžkém období nejvíc pomohla?
(nebo jakou bys dnes potřeboval/a slyšet?)

4️⃣ Sdílej příspěvek veřejně na svém profilu a napiš "SDÍLÍM" k odpovědi na otázku (3) do komentu 🤍

📅 Soutěž končí v neděli 15.3.2026
🎉 Výherce vylosuji a oznámím v samostatném videu :)

Děkuju, že tvoříte komunitu, kde je v pořádku mluvit i o věcech, které bolí.
Duše může být křehká. A přesto silná.

🤍

04/03/2026

Zítra vyhlásím soutěž o knihu o duševním zdraví! 🤍 Sleduj Duši Křehkou 🦄

27/02/2026

Pamatuju si období, kdy jsem byla hodně dole. Neměla jsem energii, svět byl těžký a každá obyčejná věc stála obrovské úsilí. Když jsem se někomu svěřila, často přišla dobře míněná slova:
„Mysli pozitivně.“
„To bude dobré.“
„Musíš se na to dívat z té lepší stránky.“

Ti lidé mi chtěli pomoct. Jenže místo úlevy ve mně zůstával pocit, že něco dělám špatně. Že bych se měla cítit jinak. Že moje bolest je přehnaná. Začala jsem se snažit být „víc v pohodě“, víc vděčná, víc silná. Usmívala jsem se, fungovala, přesvědčovala sama sebe, že to přece není tak hrozné.

Jenže emoce, které nemají prostor, nezmizí. Jen se naučí schovat. A pak se vrátí silnější.

Dnes už vím, že to, co jsem tehdy zažívala, má jméno – toxická pozitivita. Není zlá. Většinou vychází ze strachu z bolesti a z bezmoci. Je to snaha rychle situaci „spravit“, přikrýt těžké věci optimismem a posunout člověka co nejrychleji zpátky do normálu.

Problém ale není v pozitivitě samotné. Problém nastává ve chvíli, kdy pozitivita popírá realitu a místo přijetí přichází tlak, aby se člověk cítil jinak, než jak se opravdu cítí.

Ze zkušenosti vím, jak to působí zevnitř. Člověk začne pochybovat o vlastních emocích. Přidá se stud. Pocit slabosti. A často i ticho – protože když jednou zažijete, že vaše bolest byla zlehčená, příště už ji možná raději neřeknete nahlas.

Pozitivní podpora vypadá jinak. Nepopírá bolest. Nepřesvědčuje. Nezrychluje. Umí u těžkých věcí chvíli zůstat.

Místo rad nabízí přítomnost.
Místo uklidňování uznání.
Místo „to přejde“ větu: „Vidím, že je ti teď hodně těžko.“

A právě tady, paradoxně, vzniká skutečná naděje. Ne z nuceného optimismu, ale z pocitu, že na to člověk není sám.

Já sama jsem se musela naučit jednu důležitou věc: přestat se nutit být v pohodě. Dovolit si říct: dneska to bolí. Dneska nemám sílu. Dneska je to prostě těžké.

A právě tam někde začalo moje zotavení. Protože emoce, které dostanou prostor, se mohou pohnout. Emoce, které musí být potlačené, zůstávají uvězněné.

Možná se v tom poznáš. Možná jsi taky někdy slyšel/a, že bys měl/a být silnější, pozitivnější, víc vděčný/á. A možná ses pak naučil/a odpovídat: „Jo, dobrý.“
I když to dobrý nebylo.

Pokud je ti teď těžko, nemusíš být pozitivní. Nemusíš to zvládat s úsměvem. Někdy je nejzdravější věta prostě:

„Je mi teď těžko. A je to v pořádku.“

A pokud ti to dnes ještě nikdo neřekl:
To, co prožíváš, není přehnané. Není slabé. Není špatně.

Je to lidské.
A nejsi v tom sám. 🌿