13/12/2025
✨Z pacienta peerem✨ >>storytime
Byla jsem vyčerpaná, ztracená a měla pocit, že můj svět se smrskl na přežívání ze dne na den.
Upřímně – tehdy by mě ani nenap***o, že jednou budu stát na druhé straně a pomáhat lidem, kteří prožívají něco podobného.
Zažila jsem dny, kdy by pro mně bylo jednoduší jen spát a nevnímat. A zažila jsem dny, kdy obyčejný život byl nudný a já lítala v šílených extatických - a i tak nepříjemných - sférách.
Vím jaká je tíže duševních onemocnění. Vím jaké to je, ztratit rodiče, přátele i blízké. Rozp***o se mi mnoho vztahů a já vím, že chyba je vždy na obou stranách. Ale taky vím, že já a moje nemoc tomu dost taky pomohly... ⛈
Když jsem už nevěděla kam dál, popravdě to už nevěděl ani můj psychiatr. Časté změny léků, hledání toho správného "koktejlu" jak už to tak bývá, bylo dlouhé.
Zažila jsem sebepoškozování, poruchu příjmu potravy, emoční nestabilitu, pokusy, dekompenzace, vedlejší účinky léků, derealizace, tardivní dyskinezi i (krátkodobou) katatonii. Nikomu bych to nepřála. A protože už jsme nevěděli co dál, můj lékař si uvědomil, že potřebuji hold větší péči. A bylo to štěstí, že se tehdy v Olomouci zrovna zřídilo nové Centrum Duševního Zdraví aka Centrum duševního zdraví Olomouc ✨
CDZ funguje jako mnoho jiných sociálních služeb s bonusem toho, že máte v týmu psychiatra, psychologa a zdravotní sestru. Ačkoliv v současné době jsou CDZ často přetížená, tehdy to bylo naopak, měli málo klientů.
A když je málo klientů, těm stávajícím zbývá mnoho času s pracovníky.
Co možná někdo viděl jako "závislost na službě" pro mne byla spása. V té době jsem nevycházela z domu, nezvládla jsem dojít sama k lékařům ani si nakoupit. A CDZ mne to naučilo. 🩵
Chodili jsme na pravidelné procházky. Napřed jsme šli chvíli parkem, ale poté jsme chodili dál a dál. Pracovníci se mnou chodili na nákupy i k lékařům a ač tam byly pro některé znaky "přepečovávání", nebylo tomu tak.
Díky veškeré péči všech pracovníků jsem najednou naprosto samostatná (již i bez CDZ) a bez té jistoty, že někomu na mne záleží bych to nezvládla. Vrcholem našeho úspěchu bylo zvládnutí vytrhnutí všech osmiček u zubaře.
Poprvé jsem se v čekárně klepala s mojí terénní zdravotní sestrou, podruhé jsem to už zvládla sama! A to byl ten první znak, že se mi začíná dařit. Učila jsem se nové věci a vždy když mi bylo zle, měla jsem komu zavolat.
✨Poprvé jsem nezažila jen „léčbu“, ale skutečný tým lidí, kteří mě brali jako člověka, ne jako diagnózu. ✨
Ale chci Vám říct, že neexistuje "pouze" CDZ. A to proto, že CDZ nemá jako cílovou skupinu všechny diagnózy (například "pouze" s úzkostmi Vás z většiny minimálně v OL nevezmou) Ale v Česku, a věřím že i na Slovensku, je mnoho podobných sociálních služeb , i když bez lékařského týmu.
Například u nás v z.s. IPoradna máme hned několik sociálních pracovníků / pracovníků v sociálních službách, kteří denně pomáhají lidem buď s vyřízením úředních záležitostí a nebo dělají konzultace, poradenství nebo vyjíždí k lidem do terénu (i do domácnosti). Máme také úžasnou psycholožku, mne jako peerku a spoustu dalších, kteří s láskou věnují čas klientům tak, abychom jim napomohli žít kvalitní a spokojený život i s nemocí. A ano má to obrovskou cenu i hodnotu.
✨A jak jsem přišla k peerství?✨
Během tří let v CDZ se mi podařilo dostatečně stabilizovat můj stav. Vězte, že s bipolárkou budu mít vždycky epizody, ale tyto jsou již z většiny zvládnutelné. Jsou mírnější.
Tehdy jsem seděla u své psycholožky. Stěžovala jsem si na to jak jsem v práci nešťastná. Dělala jsem ve šperkařství kam nikdo nechodil šperky kupovat, já, osoba s potřebou smysluplné práce a potřebou pomáhat. A ona se mne tehdy zeptala, co bych chtěla dělat.
A já se rozbrečela.
Cítila jsem se nahatá.
Bála jsem se to říct nahlas. Ale řekla jsem to.
✨"Chci pomáhat lidem. Chci být peerem."✨
Nějakou dobu jsme pracovali na mých hranicích a zvládání nemoci, ale nebylo to dlouho, kdy jsem zašla (zcela samostatně) na úřad práce a prosila o zařazení do pracovní rehabilitace, kterou ÚP nabízí.
Postupně jsem ochutnávala sociální práci - dobrovolničila jsem v iPoradně na občasných akcích jako kytaristka/zpěvačka pro potěšení klientů.
A potě začala moje rekvalifikace na pracovníka v sociálních službách. Na praxi jsem byla v z.s. IPoradna, poznala jsem tehdy celý tým. Všichni se mi tam líbili, pracovníci byli klidní a shovívaví k mým nedokonalostem spojených s nemocí. Každý krok mě učil trpělivosti – k sobě i k ostatním.
A ač jsem po rekvalifikaci delší dobu práci najít nemohla, nakonec přecijen přišla první pracovní smlouva – nejdřív malý úvazek (0.2), který se časem zvyšoval. Momentálně pracuji na 0.5 s potenciálem na 0.6 a v únoru nastupuji na kvalifikační kurz koučování.✨
Nebudu Vám lhát. Nebylo to lehké. Bylo to pro mne velmi náročné. Ale stálo to za to. Teď se cítím v práci na svém místě. Jsem si v práci jistá a když stojím před lidmi, kteří jsou tam, kde jsem kdysi byla já, vím jedno:
Dělám přesně to, co jsem měla dělat. Tahle práce mě neuvěřitelně naplňuje, dává mému životu smysl, jaký jsem dřív neznala.
K dnešnímu dni pracuji v iPoradně téměř 3 roky. Dělám individuální konzultace, vedu kurz o zvládání úzkostí, dělám arteterapie, muzikoterapie a přednáším v psychiatrické léčebně Šternberk. A taky dělám Duši Křehkou 🙂
✨Moje zkušenost není jen bolest. Je to něco, co může pomáhat✨
Miluji svoji práci.
Občas se mne někdo zeptá jak to zvládám, ale popravdě, to, že řeším problémy jiných mi v realitě pomáhá. Hodně mne to učí. Často ke mně přicházejí lidé a říkají mi, že mi věří víc, než svému psychiatrovi, psychologovi. Ptávám se jich proč a odpověď vždy stejná..."Protože vy jste to sama zažila. Vím že to chápete, protože to sama znáte." ✨
Být na druhé straně je inspirující a i když stále někdy sama mám trable, s nově nabytými zkušenostmi to prostě zvládám líp a líp.
🩵Chci poděkovat všem lidem, kteří ve mne věřili. Chci poděkovat také svým klientům za nekonečnou inspiraci a pocit, že jsem tam, kde patřím. Věřím tomu, že pokud jsem se z toho dostala já, všichni mají naději.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Možná máš teď pocit, že se ti život rozsypal pod rukama.
Že místo cesty vpřed jen přešlapuješ na místě.
✨Ale pravda je jiná:✨
Nejsi rozbitý. Jen jsi uprostřed cesty.
Zotavení není krásná rovná čára. Je to klikatá silnice – pár dní jdeš dopředu, jindy jen sbíráš sílu zůstat stát. A obojí je v pořádku.
Potřebovat pomoc není slabost. Slabost je myslet si, že na všechno musíš být sám.
To, čím dnes procházíš, tě nemusí definovat navždy.
Bolest není konec – je to část proměny.
Každý malý krok se počítá.
Každý návrat zpět je jen pauza, ne porážka.
Každý další nádech je důkaz, že to nevzdáváš.
Nemusíš mít jasno, kam přesně směřuješ. Stačí jít pomalu dál. Svým tempem.
Tvoje zotavení je proces, ne závod.
A i když to teď bolí – už jsi na cestě k lepším dnům.❤
🩵🩵🩵🩵🩵🩵🩵🩵
S láskou a pokorou,
Vaše Duše Křehká
