Duše Křehká, Wurmova 7, Olomouc (2026)

05/03/2026

🎁 SOUTĚŽ o knihu o duševním zdraví ! 🤍
Duševní zdraví není samozřejmost.
Je to něco, o co se učíme pečovat – někdy pomalu, někdy přes pády, někdy s pomocí druhých.

Rozhodla jsem se proto udělat malou radost jednomu z Vás.
Koupila jsem knihu o duševním zdraví plnou informací i praktických cvičení a věnuju ji do soutěže někomu z mých sledujících 🌿

Jedná se o knihu "Jak překonat negativní emoce a myšlenky - Cesta k duševní pohodě" z nakladatelství Grada
(Doris Wolf, Rolf Merkle, dotisk 2026)

Jak se zapojit?

1️⃣ Sleduj stránku Duše Křehká
2️⃣ Dej like tomuto příspěvku
3️⃣ Do komentáře napiš odpověď na otázku:

Jaká věta ti v těžkém období nejvíc pomohla?
(nebo jakou bys dnes potřeboval/a slyšet?)

4️⃣ Sdílej příspěvek veřejně na svém profilu a napiš "SDÍLÍM" k odpovědi na otázku (3) do komentu 🤍

📅 Soutěž končí v neděli 15.3.2026
🎉 Výherce vylosuji a oznámím v samostatném videu :)

Děkuju, že tvoříte komunitu, kde je v pořádku mluvit i o věcech, které bolí.
Duše může být křehká. A přesto silná.

🤍

04/03/2026

Zítra vyhlásím soutěž o knihu o duševním zdraví! 🤍 Sleduj Duši Křehkou 🦄

27/02/2026

Pamatuju si období, kdy jsem byla hodně dole. Neměla jsem energii, svět byl těžký a každá obyčejná věc stála obrovské úsilí. Když jsem se někomu svěřila, často přišla dobře míněná slova:
„Mysli pozitivně.“
„To bude dobré.“
„Musíš se na to dívat z té lepší stránky.“

Ti lidé mi chtěli pomoct. Jenže místo úlevy ve mně zůstával pocit, že něco dělám špatně. Že bych se měla cítit jinak. Že moje bolest je přehnaná. Začala jsem se snažit být „víc v pohodě“, víc vděčná, víc silná. Usmívala jsem se, fungovala, přesvědčovala sama sebe, že to přece není tak hrozné.

Jenže emoce, které nemají prostor, nezmizí. Jen se naučí schovat. A pak se vrátí silnější.

Dnes už vím, že to, co jsem tehdy zažívala, má jméno – toxická pozitivita. Není zlá. Většinou vychází ze strachu z bolesti a z bezmoci. Je to snaha rychle situaci „spravit“, přikrýt těžké věci optimismem a posunout člověka co nejrychleji zpátky do normálu.

Problém ale není v pozitivitě samotné. Problém nastává ve chvíli, kdy pozitivita popírá realitu a místo přijetí přichází tlak, aby se člověk cítil jinak, než jak se opravdu cítí.

Ze zkušenosti vím, jak to působí zevnitř. Člověk začne pochybovat o vlastních emocích. Přidá se stud. Pocit slabosti. A často i ticho – protože když jednou zažijete, že vaše bolest byla zlehčená, příště už ji možná raději neřeknete nahlas.

Pozitivní podpora vypadá jinak. Nepopírá bolest. Nepřesvědčuje. Nezrychluje. Umí u těžkých věcí chvíli zůstat.

Místo rad nabízí přítomnost.
Místo uklidňování uznání.
Místo „to přejde“ větu: „Vidím, že je ti teď hodně těžko.“

A právě tady, paradoxně, vzniká skutečná naděje. Ne z nuceného optimismu, ale z pocitu, že na to člověk není sám.

Já sama jsem se musela naučit jednu důležitou věc: přestat se nutit být v pohodě. Dovolit si říct: dneska to bolí. Dneska nemám sílu. Dneska je to prostě těžké.

A právě tam někde začalo moje zotavení. Protože emoce, které dostanou prostor, se mohou pohnout. Emoce, které musí být potlačené, zůstávají uvězněné.

Možná se v tom poznáš. Možná jsi taky někdy slyšel/a, že bys měl/a být silnější, pozitivnější, víc vděčný/á. A možná ses pak naučil/a odpovídat: „Jo, dobrý.“
I když to dobrý nebylo.

Pokud je ti teď těžko, nemusíš být pozitivní. Nemusíš to zvládat s úsměvem. Někdy je nejzdravější věta prostě:

„Je mi teď těžko. A je to v pořádku.“

A pokud ti to dnes ještě nikdo neřekl:
To, co prožíváš, není přehnané. Není slabé. Není špatně.

Je to lidské.
A nejsi v tom sám. 🌿

22/02/2026

Dnes je nás tu patnáct set!
Patnáct set lidí, kteří cítí, že křehkost není slabost.
Patnáct set lidí, kteří chtějí rozumět sobě i druhým.
Patnáct set malých světýlek.

Děkuju, že tu jste.
Děkuju za vaše zprávy, sdílení, reakce i tiché čtení.
Děkuju za důvěru.

Duše Křehká roste.
A já mám radost, že v tom jdeme spolu.

A jestli dneska potřebuješ slyšet jednu věc:
Pokud jsi citlivý/á,, unavený/á zlomený/á- jsi prostě na cestě… neznamená to, že jsi slabý/á.

Znamená to, že jsi člověk.

Díky, že jste součástí téhle cesty.

17/02/2026

„Roky jsem si myslela, že mám jen špatnou náladu.
Ve skutečnosti jsem každý den bojovala o přežití.“

Jaký je rozdíl mezi špatnou náladou a psychickou poruchou?

(Duše Křehká – můj příběh)

Dlouho jsem si říkala, že to nic není.
Že mám jen horší období.
Že jsem citlivější. Slabší. Že musím víc vydržet.

Jenže to nebylo období.

Byly to měsíce, někdy roky, kdy jsem ráno otevřela oči…
a první pocit byl únava ze samotného života.

Ne taková ta běžná únava.
Spíš pocit, že všechno je těžké.
Že i obyčejné věci stojí obrovské úsilí.

Vstát.
Osprchovat se.
Odpovědět na zprávu.
Tvářit se mezi lidmi normálně.

A ostatní to na mne ani nepoznali,chodila jsem do práce. Fungovala jsem .

Uvnitř jsem ale jela na poslední zbytky mých sil.
A často to nebyl život.
Bylo to přežívání.

Pak přišla období úplně jiná.

Najednou jsem spala málo nebo skoro vůbec.
Myšlenky jely rychle.
Energie byla obrovská, ale ne klidná — spíš napjatá, tlačící, neustále v pohybu.

Nemohla jsem zastavit.

A pak zase pád.
Ticho. Prázdno. Tíha.

A přesto jsem si pořád dokola říkala:

„To je jen špatná nálada.
Musíš se víc snažit.“

Upřímně...

Změna nepřišla z čista jasta najednou.

Přišla ve chvíli, kdy jsem poprvé slyšela:

„Tohle není slabost.
To je nemoc.“

A najednou do sebe věci začaly zapadat.

Pochopila jsem, že to, co prožívám, není lenost.
Není to nedostatek vůle.
Není to „přecitlivělost“.

Je to psychická porucha.

A hlavně — že na to nemusím být a nejsem sama.

Tak tady je ten rozdíl, který jsem dlouho neviděla

▶️ Špatná nálada
..přijde po náročném dni nebo období,
..trvá hodiny nebo pár dní,
..pomůže odpočinek, podpora nebo čas,
..někde uvnitř víte, že to přejde.

▶️ Psychická porucha
..trvá týdny nebo měsíce, nebo se vrací ve vlnách roky,
...ovlivňuje spánek, energii, myšlení i fungování,
..běžné věci stojí obrovské úsilí,
..máte pocit, že váš život už neřídíte vy

📢Jednoduše:

Špatná nálada vás zpomalí.
Psychická porucha vám může vzít schopnost normálně žít.

A proč o tom mluvím?

Protože spousta lidí si dnes říká to, co jsem si tehdy říkala já:

„To nic není.“
„To zvládnu.“
„Musím být silnější.“

A zůstávají v tom často sami ,mnohem déle, než by museli.

Dnes pracuji jako peer konzultant a vidím to často na svých klientech—
ve chvíli, kdy člověk pochopí, že to není jen „špatná nálada“, ale něco víc, může začít hledat pomoc.

A právě tam často začíná cesta zpátky do stability.

✨Pokud máš pocit, že už jen přežíváš místo toho, abys žil…

možná to není slabost.
Možná jen potřebuješ pomoc.

A to není selhání.

✨To je odvaha. ✨

15/02/2026

Dlouho jsem hledala smysl života někde venku.
V odpovědích. V jistotách. V tom, jak by věci měly být.

Možná smysl není v tom, že všechno zvládneme správně.
Možná je smysl je právě v tom,
že se učíme.

Učíme se zvládat emoce.
Učíme se být laskavější k sobě.
Učíme se reagovat o něco vědoměji než minule.
Učíme se růst – i když to někdy bolí.

Začala jsem vnímat život jako proces.
Ne jako výkon.
Ne jako závod.
Ale jako postupné zvyšování kvality našeho vědomí.

Každé malé rozhodnutí má váhu.
Každý okamžik, kdy se zastavíme místo automatické reakce.
Každá situace, kdy zvolíme klid místo útoku.
Každý krok, kdy uděláme to nejlepší, co v danou chvíli dokážeme.

Možná právě takhle roste člověk.
A možná právě takhle roste i svět.

Postupně jsem si začala všímat ještě jedné věci.

Když člověk roste, mění se jeho energie.
Je klidnější. Stabilnější. Laskavější.
A tenhle stav se přenáší dál – do vztahů, do prostředí, do života kolem.

Začala jsem to vnímat tak, že nejsme oddělení od světa.
Jsme jeho součástí.
A když roste jeden člověk, roste i celek.

A možná právě tady se pro mě opatrně objevuje slovo, které jsem dlouho neuměla používat.

Bůh.

Ne jako bytost.
Ne jako někdo nad námi.

Pro mě je Bůh nekonečný proces růstu.
Energie života, která směřuje k většímu vědomí, větší citlivosti a větší lásce.

Proto dnes spiritualitu nevnímám jako něco vznešeného nebo vzdáleného.

Je v maličkostech.

V tom, že se ráno zvednu, i když je mi těžko.
V tom, že k sobě mluvím o něco laskavěji.
V tom, že udělám další správný krok.
Jednám nejlépe jak v daný okamžik dovedu.

Protože pokaždé, když se rozhodneme růst,
nezlepšujeme jen svůj život.

Pomáháme růst i světu.

11/02/2026

Studovala jsem medicínu...
Měla jsem velké sny, vysoké nároky na sebe a diagnózu emočně nestabilní poruchy osobnosti. Věřila jsem, že když budu dost silná, dost disciplinovaná a dost výkonná, zvládnu všechno.

Jenže život někdy přidá víc, než unese i hodně silný člověk.

Škola mě zatěžovala čím dál víc. Učení nikdy nekončilo, tlak byl obrovský. A do toho přišel rozchod. Zlomené srdce, které ve mně otevřelo něco, co už nešlo jen „překonat“.

Pak se to rozjelo.

Přestala jsem spát. Spala jsem třeba dvě hodiny denně.
Nejedla jsem.
Učila jsem se dnem i nocí.
Chodila jsem běhat ve tři ráno v zimě, když bylo –10 °C.
Pařila jsem, hodně kouřila, jela jsem naplno, jako by mě někdo poháněl zevnitř.

Připadala jsem si nezastavitelná. Výkonná. Silná.

Byla to moje první mánie.

A pak přišel pád.

Spadla jsem do hluboké, těžké deprese.
Přestala jsem jíst úplně.
Hodně jsem se sebepoškozovala.
Nezvládala jsem chodit do školy, i když jsem si pořád držela perfektní výsledky.

Navenek jsem fungovala.
Uvnitř jsem se rozpadala.

Začala jsem přemýšlet o smrti.
Hledala jsem místa. Chodila jsem se dívat, kde by to šlo. Pod tramvaj. Pod vlak. Byla jsem přesvědčená, že už není cesta zpátky.

A pak se stalo něco důležitého.

Jednoho dne jsem si našla, kde je krizové centrum.
A šla jsem tam.

To byl okamžik, kdy jsem si poprvé dovolila požádat o pomoc.

Měla jsem strach. Myslela jsem si, že mě budou hodnotit. Že budu „moc“. Že mě nepochopí.

Ale v krizovém centru mě přijal člověk, který tam byl opravdu pro mě.

Bez hodnocení.
Bez tlaku.
Bez zlehčování.

Krizová centra pomáhají lidem v akutní psychické krizi – když se rozpadá vztah, když člověk zažívá úzkosti, paniku, vyčerpání, ztrátu, zhoršení psychického onemocnění nebo když přicházejí myšlenky na sebepoškození či sebevraždu.

Nabízejí:

✨bezpečný prostor, kde můžete mluvit otevřeně,

✨stabilizaci v těžkém stavu,

✨podporu při zvládání silných emocí,

✨pomoc s orientací v situaci,

✨doporučení další péče (psychoterapie, psychiatr, někdy i hospitalizace),

✨a hlavně pocit, že na to nejste sami.

Ten den se můj život nezměnil okamžitě.
Ale změnilo se něco zásadního.

✨Poprvé jsem v tom nebyla sama.✨

A někdy právě to rozhodne o tom, že člověk vydrží další hodinu. Další den. Další krok.

Dlouho jsem si myslela, že požádat o pomoc znamená selhání.

Dnes vím, že je to naopak.

Požádat o pomoc je akt odvahy.
Je to moment, kdy si člověk dovolí přiznat:
„Je toho na mě moc. A potřebuji, aby tu někdo byl se mnou.“

Pokud teď procházíte obdobím, kdy je toho příliš…
Pokud jste vyčerpaní, zahlcení, nebo máte pocit, že už nemůžete dál…

Prosím, nečekejte, až bude úplně nejhůř.

✨Krizová pomoc existuje.✨
A Vaše bolest je dost důležitá na to, aby ji někdo vyslechl.

Někdy ta nejdůležitější věta v životě zní:

🩵✨„Potřebuji pomoc.“✨🩵

-------------------------------------------------------------

07/02/2026

Když je únor o lásce a my jsme právě sami...❤️‍🩹
Valentýn bývá všude kolem nás. Výlohy plné srdcí, reklamy na „dokonalé páry“, sociální sítě zaplavené romantikou. Pro někoho je to milý svátek. Pro jiné ale může být připomínkou samoty, ztráty nebo toho, že život zrovna nevypadá podle představ.

Pokud letošní den zamilovaných trávíte sami, není s Vámi nic špatně. A hlavně – nemusí to být den, který jen „přežijete“. Může se stát dnem, který bude patřit Vám.

✨Samota není selhání✨

Společnost často vytváří dojem, že vztah znamená úspěch a samota znamená nedostatek. Realita je ale jiná.

Být sám:

✨může být obdobím zotavení po náročném vztahu,

✨může znamenat prostor pro růst a změnu,

✨může být vědomou volbou,

✨nebo prostě jen životní fází, která přijde a zase odejde.

Hodnota člověka se neměří tím, zda má vedle sebe partnera. Vaše hodnota je stejná – ve vztahu i bez něj.

✨Co dělá Valentýn náročným✨

Nejtěžší na tomto dni často není samota samotná, ale srovnávání.

Mozek má tendenci vytvářet myšlenky typu:

„Všichni ostatní někoho mají.“

„Se mnou je asi něco špatně.“

„Zase jsem zůstal/a sám/a.“

Je dobré si připomenout: sociální sítě ukazují výběr, ne realitu. Každý vztah má své obtíže. A mnoho lidí prožívá Valentýn v tichosti, bez romantiky – jen o tom nemluví.

✨Valentýn jinak: den vztahu k sobě✨

Zkuste změnit perspektivu. Místo „den lásky mezi partnery“ si ho můžete nastavit jako den laskavosti k sobě.

Můžete si dopřát:

✨oblíbené jídlo bez výčitek,

✨dlouhou procházku nebo čas v přírodě,

✨koupel, hudbu, knihu,

✨napsat si dopis: Co jsem tento rok zvládl/a? Na co mohu být hrdý/á?

✨zavolat někomu blízkému – Valentýn nemusí být jen o partnerské lásce.

Láska existuje v mnoha podobách: přátelská, rodinná, lidská, a také ta k sobě samým.

❤️‍🩹Když je samota hluboká

Pokud Valentýn otevírá silný smutek, osamělost nebo pocity beznaděje, zkuste nezůstávat úplně sami.

Někdy pomůže:

✨krátký kontakt s blízkým člověkem,

✨podpůrná skupina,

✨terapeut, nebo krizová linka

✨nebo i jen vědomé připomenutí:

➡Tohle je těžký den. Nemusím ho zvládat dokonale.

Pocity, které dnes přicházejí, nejsou trvalé. Emoce mají vlny. A tato vlna také odejde.

✨Na závěr✨

Možná dnes nedržíte nikoho za ruku.
Ale pořád tu je někdo, kdo s Vámi bude celý život – Vy sami.

A vztah k sobě je ten nejdelší a nejdůležitější.

Možná právě letos může být Valentýn začátkem něčeho nenápadného, ale zásadního:
více laskavosti k sobě. Více pochopení. Méně srovnávání.

A to je forma lásky, která má skutečnou sílu.

04/02/2026

Jak jsem nechtěla věřit svojí diagnóze...
Když mi umřela máma, něco se ve mně zlomilo. Ne hned navenek, spíš potichu a zevnitř. Bylo mi asi sedmnáct, když jsem se poprvé opravdu začala hroutit a poprvé v životě vyhledala odbornou pomoc. V té době mi byla stanovena diagnóza porucha přizpůsobení.

Porucha přizpůsobení znamená, že psychika reaguje na silnou životní zátěž – třeba ztrátu blízkého, rozchod, nemoc – a nezvládá se s ní vyrovnat. Projevuje se úzkostí, depresí, přetížením, někdy i somatickými potížemi. Důležité ale je, že by měla být časově omezená a vázaná na konkrétní událost.

Jenže u mě to tím neskončilo. Nešlo o to, že by se mi „jen“ stalo něco těžkého a já se s tím nemohla vyrovnat. Ty potíže zůstávaly, prohlubovaly se a měnily podobu. Postupně se diagnostikovala porucha osobnosti, tlak školy, obrovská zátěž na medicíně, a nakonec přišla diagnóza bipolární poruchy.

A tady začal můj velký vnitřní boj.

Nechtěla jsem tomu věřit. Vzdorovala jsem léčbě, zpochybňovala odborníky, sama sebe, celý systém. Byla jsem zmatená. Říkala jsem si, že to přehánějí, že jsem jen slabá, že kdybych se víc snažila, tak to zvládnu. A zároveň jsem dělala spoustu hloupostí – ubližovala jsem sobě, svému tělu, vztahům i životu, který jsem si teprve měla budovat.

Padala jsem. A padala jsem hluboko. Až na úplné dno.

To dno nebylo heroické ani „osvobozující“. Bylo špinavé, bolavé a strašně osamělé. Ale právě tam se stalo něco důležitého – poprvé jsem přestala bojovat proti realitě a začala se dívat pravdě do očí. Ne s nenávistí k sobě, ale s otázkou: Co když fakt potřebuju pomoc?

Začala jsem makat. Nejen v terapii, ale i mimo ni. Učila jsem se rozumět sobě, svým emocím, spouštěčům, vzorcům chování. Učila jsem se zodpovědnosti za vlastní zotavení. Nebylo to rychlé ani hezké. Bylo to po malých krocích, s pády, návraty, vztekem i vyčerpáním.

A pak přišlo něco zásadního: přijetí.

Přijetí neznamená rezignaci. Pro mě přijetí znamenalo pochopit, že já nejsem svoje diagnózy. Že diagnóza není moje identita. Nejsem bipolární porucha. Nejsem porucha osobnosti. Jsem člověk, který s jen těmito věcmi žije.

A právě tohle mi otevřelo cestu k opravdové změně.

Dnes to píšu jako peerka. Jako někdo, kdo si tím prošel a ví, jak strašně těžké je uvěřit něčemu, co bolí a bourá obraz sebe sama. Pokud teď čteš tenhle text a říkáš si „to přece nemůžu mít já“, chci ti říct jedno: nejsi slabá/slabý. Jsi na cestě. A někdy je největší odvaha přestat utíkat a začít se o sebe starat.

Diagnóza tě nedefinuje. Ale může ti pomoct pochopit, kudy jít dál. 🩵

30/01/2026

Jak vyhořet už v lednu
(stručný manuál pro snaživé i unavené)

Leden. Měsíc nových začátků, bílých stránek, čerstvých diářů a ještě čerstvějších očekávání. Všude kolem slyšíte, že teď je ten moment, kdy se konečně stanete lepší verzí sebe sama. Výkonnější. Zdravější. Klidnější. Úspěšnější. Nejlépe všechno dohromady, hned a bez vedlejších účinků.

A tak není divu, že někteří lidé zvládnou vyhořet už v lednu. Někdy dokonce kolem Tří králů. Rekordmani klidně i dřív.

Ne že byste byli slabí. Jen jste si možná naložili tak, že by to položilo i menší logistickou firmu.

Obecně vzato: leden je past

Prosinec byl plný nároků, emocí, rodiny, shrnování, bilancování a cukroví. Tělo i hlava by si docela rády daly pauzu. Jenže místo toho přijde leden a s ním:

nový režim

nové cíle

nový tlak

a staré tělo, které by si chtělo ještě tak dva týdny poležet

Všechno je najednou o výkonu. O tom, co byste měli. Co už byste měli mít dávno vyřešené. A co letos určitě zvládnete – jinak to asi nebude dobrý rok, že ano.

✨Předsevzetí: aneb když chcete všechno najednou

Předsevzetí sama o sobě nejsou zlo. Zlo je, když jich je patnáct, všechny jsou zásadní pro Vaši hodnotu jako člověka a selhání u kteréhokoliv z nich znamená vnitřní soud typu: „No jo, zase nic.“

✨Typické lednové balíčky:

začít cvičit (nejlépe pětkrát týdně)
jíst zdravě (bez cukru, bez lepku, bez radosti)
být produktivnější
být klidnější
mít lepší vztahy
víc spát
míň prokrastinovat

a ideálně u toho všeho zářit 😂

To není plán. To je přetížení s motivační mašlí. ❗❌

✨A koho se to vlastně týká?

Upřímně? Skoro všech. Ale obzvlášť:

➡lidí, kteří jsou zodpovědní až do sebezničení
➡těch, kteří mají pocit, že když poleví, všechno se sesype
➡lidí s duševním onemocněním (ano, i když „to teď vypadá docela dobře“)
➡pečujících, pomáhajících, tahounů
➡a všech, kteří si pletou hodnotu se výkonem

Pokud máte pocit, že musíte jet naplno hned od 1. ledna, jinak „něco děláte špatně“, nejste v tom sami. Jen to možná není pravda.

✨Jak vyhořet už v lednu (stručný návod)✨

Stačí pár jednoduchých kroků:

ignorovat únavu z předchozích měsíců

nastavit si cíle, které neberou ohled na realitu

porovnávat se s lidmi na internetu

brát každý pokles energie jako osobní selhání

a odpočinek považovat za slabost

Funguje to překvapivě spolehlivě.

A co kdyby to letos šlo jinak?

✨Co kdyby leden nebyl rozjezd na plný plyn, ale rozhlížení se po mapě?
✨Co kdyby „dostatečné“ bylo opravdu dost?
✨Co kdyby cílem nebylo vyždímat ze sebe maximum, ale přežít se zdravou hlavou?

Možná je letos revoluční předsevzetí tohle:
✨Zkusit na sebe nebýt nejpřísnější bytostí v okolí.✨

Vyhoření totiž není selhání. Často je to jen důkaz, že jste dlouho dávali víc, než bylo únosné. A leden není závod. Je to měsíc. Jeden z dvanácti. Ne finálová zkouška z Vaší hodnoty.

Tak opatrně. Rok je dlouhý. A Vy v něm máte zůstat.

25/01/2026

Nezapadat není chyba. Není to selhání. Je to známka toho, že jste sví. Že nejdete podle šablony, do které se máte „hezky vejít“, abyste byli pro ostatní stravitelnější.

Moje oblíbené rčení říká:
„Tetris mě naučil, že když zapadnu, tak zmizím.“
A něco na tom sakra je.

Lidi nejsou černobílí. Lidi mají být barevní. Různorodí. Hluční, tichí, citliví, zvláštní, hlubocí, divocí. Už od přirozenosti je každý z nás jedinečný. A teď pozor – tohle není klišé:
nikde na světě neexistuje nikdo jako Vy. Nikdo se stejným vnitřním světem, zkušenostmi, citlivostí, příběhem.

A právě proto má smysl na sobě pracovat. Ne proto, abyste zapadli. Ale proto, abyste ze sebe – a ze svého příběhu – udělali něco, co bude jednou dávat smysl. Něco krásného. Něco opravdového.
A klidně i proto, abyste té cestě dali dobrý konec. I když byla klikatá. I když bolela. I když jste se často cítili mimo.

Je v pořádku oficiálně nezapadat.
Je v pořádku být jiný.
Je v pořádku být sám sebou – i když to není vždy jednoduché.

Svět nepotřebuje víc stejných lidí. Svět potřebuje Vás. Přesně takové, jací jste. 🩵

22/01/2026

Každý rok to samé. Jaro, léto za rohem, a ze všech stran na nás křičí titulky, reklamy a sociální sítě: „Hubneme do plavek!“
Ale… musíte? Opravdu?

Pravda je, že si často sami dáváme předsevzetí, která nemůžou fungovat. Ne proto, že bychom byli slabí nebo líní. Ale proto, že jsou postavená špatně. Hubnutí do nějakého data nefunguje. Nikdy nefungovalo.

Hubnutí, pokud je vůbec potřeba, je reálná věc, která trvá čas. Je založená na dlouhodobé změně životního stylu, vztahu k jídlu a pohybu. Ne na stresu, tlaku, hladu a trestu.
„Hubnutí do plavek“ je nesmysl. Pokud hubneme, tak prostě hubneme – bez ultimát, bez termínů, bez utrpení a hladovění.

A teď to důležité: tyhle řeči mohou a často podporují vznik poruch příjmu potravy. A to je obrovská hrozba. Poruchy příjmu potravy nejsou „rozmar“, nejsou „snaha být hubený“. Jsou to vážná, ničivá a život ohrožující onemocnění s hrůznými důsledky.

Píšu to i z vlastní zkušenosti. Sama mám poruchu příjmu potravy. Naučila mě jednu děsivou věc:
získat PPP je vlastně strašně jednoduché. Ale zbavit se jí je nesmírně těžké.

Mě momentálně porucha příjmu potravy potenciálně ohrožuje na životě. Mám poškozený jícen a nekonečný reflux. Vím, že každé další zvracení mě přibližuje k nedobrému konci. A přesto se s tím pořád někdy peru. Vážím se a urážím sebe sama. Vzpomeňte na příspěvek - co je pro mě teď důležitější, číslo, nebo klid?"
Nikomu tuhle situaci nepřeju. Nikdo by se do ní neměl nikdy dostat.

Důležité je také říct, že poruchy příjmu potravy nejsou vidět jen podle váhy nebo BMI. Může jimi trpět kdokoliv – i člověk, který „nevypadá nemocně“. To, že někdo nezapadá do tabulek, neznamená, že netrpí.

Zároveň ale chci říct i tohle: z poruch příjmu potravy se dá léčit. A dá se z nich plně zotavit.
Existuje pomoc. Existuje podpora. A hlavně – existuje naděje. Ta je tu vždycky. Nikdy ji nezahazujme. Nikdy nezavírejme cestu ven.

A ještě jedna věc. „Hubnutí do plavek“ není jen blbá fráze. Je to marketing. Marketing tablet, koktejlů a zázračných řešení. Nikdo nechce, abyste doopravdy zhubli dlouhodobě. Protože pak byste si nekupovali další tabletky.
Tenhle systém je založený na tom, že zhubneme – přibereme – zhubneme – přibereme. A firmy si berou naše peníze. Je to toxické, nezdravé a nemělo by se to dít.

Prosím, nekupujte si tabletky na hubnutí.
Prosím, nenechte se tlačit do „hubnutí do plavek“.

Musíme se učit mít rádi sami sebe teď. Takoví, jací jsme. Ne „až“. Ne až „v létě“. Ne „až zhubneme“.

Prosím Vás, nehubněte do plavek, je to blbost!

Duše Křehká

05/03/2026

04/03/2026

27/02/2026

22/02/2026

17/02/2026

15/02/2026

11/02/2026

07/02/2026

04/02/2026

30/01/2026

25/01/2026

22/01/2026

Adresa

Otevírací doba

Internetová stránka

Upozornění

Odkazy

Sdílet