25/04/2026
Milý deníčku... Některé věci se přiznávají těžko, i když o sobě víš už skoro všechno. Třeba to, že ti právě přidali další lék. Sedíš u doktora, rozumíš tomu, souhlasně kývneš hlavou a stejně se ti někde uvnitř sevře žaludek, protože víš, že tohle jsi vlastně nechtěla.
Teď je to quetiapin. A já ho nemám ráda. Ne proto, že bych o něm pochybovala odborně, ale vadí mi, jak se po něm cítím. Jak mě zpomalí. Jak mi vezme kus té energické „jiskry“, kterou zrovna mám. Ten queťák mi prostě pořád připomíná, že tohle není jen fáze, kterou si odžiju silou vůle.
Jenže zároveň moc dobře vím, proč ho mám.
Jsem v hypománii. A hypománie je zrádná právě tím, že dlouho nevypadá jako problém.
Všechno běží rychleji, nápady přichází samy, únava jakoby neexistuje. A někde v tom všem je strašně jednoduché uvěřit, že tentokrát to mám pod kontrolou.
Já už vím, že to není pravda.
Už teď pracuji mnohem víc, než bych měla. Nemůžu se zastavit, uklízím, tvořím, vynalézám vynálezy, myšlenky jsou neskutečně rychlé, utrácím a "zlobím".
Vím, jak nenápadně se tenhle stav může překlopit klidně až do mánie. Jak se z toho pocitu že „mám víc energie“ stane „nemůžu se zastavit“. Jak se spánek zkracuje, myšlenky zrychlují a realita se začne trochu ohýbat podle toho, jak se zrovna cítíš. A taky vím, že čím déle to nechám běžet, tím tvrdší bude dopad.
Takže stojím v tom nepříjemném bodě mezi dvěma pravdami.
Nechci ten lék.
Ale potřebuju ho.
A tohle je pro mě možná největší lekce, kterou mi léčba dala. Někdy nestačí být silná. Někdy nestačí to "prostě vydržet" nebo „se dát dohromady“. Někdy je ta skutečná práce v tom, že si dovolíš ubrat. Že přijmeš pomoc, která není pohodlná, ale je účinná.
Když mi kdysi poprvé napsali léky „na hlavu“, nebrala jsem je. Měla jsem pocit, že to přece není tak vážné. Že je to jen chemie. Že to mám „jen v hlavě“. A pak mi jednou došlo, jak zvláštně ta věta zní. Kde jinde by ta duševní nemoc měla být? V ledvinách?
Jenže pochopení ještě neznamená přijetí.
Musela jsem spadnout dost hluboko pro to, aby mi došlo, že tohle sama nezvládnu. Že medikace není selhání, ale nástroj. Že pomoc není slabost, ale způsob, jak to všechno ukočírovat.
Od té doby nemám mánie.
Hypománie se objeví, ale dá se zachytit relativně včas, nasadí se quetiapin, ten mne utlumí, já se pozastavím, dám se "dohromady", stabilizuju se, a lék se zase po nějaké době vysadí.
Deprese jsou pořád součástí mého života, ale nejsou tak hluboké, tak destruktivní. Nejsou bezpečné, ale už mě neohrožují tak jako dřív. Někdy si vezmu neschopenku. Někdy zpomalím víc, než bych chtěla. Ale vždycky se zase vrátím.
A to je pro mě dneska to podstatné.
Ne to, že jedu bez výkyvů. Ale to, že mám způsob, jak se vracet zpět do stability.
Říct si včas o pomoc je hrozně důležité. Ale nejdůležitější je to akceptovat. Jo, teď hold potřebuju tohle.
Ráda říkám, že i pád na hlavu je pohybem kupředu, pokud spadneš správným směrem.
A pro mě ten správný směr znamená právě tohle. Nechat si pomoct. Poslouchat lékaře. Trochu ubrat z plynu. Vzít si léky, které nemám ráda, protože vím, že mi pomáhají zůstat sama sebou.
Není to ideální. Není to pohodlné. Ale je to stabilita.
A po tom všem, co jsem zažila, vím, že stabilita fakt není málo. Je to základ spokojeného života.
A pro mne to je nezbytnost, bez které..prostě nepřežiju.
Takže jo, vezmu si ten quetiapin, i když jsem zpomalenější, i když ztrácím svůj hypomanní drive. I když se mi ráno trochu točí hlava.
Protože pokud to teď zanedbám... nedopadlo by to dobře.
--
Vaše upřímná,
Duše Křehká
