12/04/2025
Už je to více než rok od tohoto porodu, který neskončil tak, jak ani jedna strana doufala, ale to je zrádnost porodnictví. Nic nelze předpokládat, každé dítě i matka jsou originál a nejen každý zvlášť, ale i dohromady tvoří celek a někdy spolupráce mezi těmito dvěma osobnostmi skřípe. Děťátko nám často ukáže, jak si přeje přijít na svět, i když se to často liší od našich představ. I když by člověk řekl, že při třetím těhotenství a porodu ho již nic zaskočit nedokáže, tak opak je pravdou. A pak v průběhu porodu prostě přišla chvíle, kdy srdeční akce miminka nám naznačuje, že něco není tak, jak má. Miminko nerotuje i bolesti naznačují, že něco je špatně a je potřeba jednat, je možné, že po chvíli by se miminko stočilo správně, ale čas je v té chvíli nepřítel. Ani lékaři si netroufají chvíli počkat, jedeme na operační sál. Na miminku chvíli po vytažení si všimnu promodralých rtů. Bylo to správné rozhodnutí, ale jak se má teď žena cítit? Kde se stala chyba? Dvakrát porodila přirozeně, tak proč ne teď? Je uspaná a nevidí tyto momenty těsně po porodu. První momenty zachycuji já na telefon, partner čeká s dětma doma, když je po celé akci a vím, že nyní už bude vše ok, píšu smsku manželovi, ať ví, co se děje. Je těžké to vstřebat, bylo to tak rychlé, nečekané… Nemyslím si, že tento porod byl v něčem “jednodušší” než 2 předchozí. Dělat císařský řez na pokročilém vaginálním nálezu má svá rizika. Takže v moment, kdy by si žena chtěla užívat první chvíle se svým dítkem, jsou narušeny velkou krevní ztrátou a samozřejmě bolestí. Byla to rána pro tělo i duši, ale já doufám, že čas a informace pomohou tyto rány aspoň trochu zacelit.
Tím, že je duben měsícem císařoven, tak mi tato doba přišla jako vhodnou dobu pro zveřejnění tohoto příspěvku, protože i pro mě bylo těžké celou situaci zpracovat a ještě těžší Vám ji přenést do textu tak, abych vystihla to, co jsem přesně chtěla.
