04/03/2026
Byla jsem před pár měsíci na dovolené a naplánovala jsem výlet na Pico del Teide-nejvyšší vrchol Španělského království a 3. nejvyšší sopka na světě. Chtěla jsem vyjít v noci, abychom zažily, společně s mou sestrou, východ Slunce. Spojitosti mezi výšlapem a porodem na sebe nenechaly dlouho čekat.
Jedeme autem tichou krajinou až na parkoviště, kde naše cesta začíná. Krátce před půlnocí vyrážím. Jsem natěšená, ale ostražitá zároveň. Zatím je cesta pozvolná, jsem jen trošku udýcháná, a je to příjemná procházka. Za chvíli začíná stoupání. Chvíli strmé, chvíli mírnější. Občas zakopnu o nějaký ten kámen. Je potřeba zvolit ideální tempo. Kolem je ticho a tma a člověk má tak prostor se soustředit jen na sebe. Jak dlouho to nahoru bude trvat? Člověk ztrácí pojem o čase. Tma kolem mě, mě pohlcuje, a jen malý tok světla z čelovky mi osvětluje každý můj následující krok. Vím, že cesta bude dlouhá. Na to jsem se přece připravovala. Svačinka, pití, přestávka. Cesta je opravdu dlouhá. Za 5 hodin jsme v prvním záchytném bodu. 2 hodiny nahoru, ale to je jen předpokládaný čas, takže tento údaj beru s rezervou. Po krátkém mírném úseku začínáme strmě stoupat. Svaly bolí, ale důležitější je, jestli to ustojí hlava. Pustí mě až nahoru? Přemýšlím, jestli to zvládnu. A zvládnu to vůbec? Začíná svítat. Po nějaké době už jasně vidím před sebe a každý krok je jasnější a vím, kam mě vede. Občas chci zůstat stát a čekat, že mi někdo pomůže, ale jak by mi mohl někdo pomoci. Je to na mě, jenom na mě. Jsem silná, cítím, že jsem blízko. Co mě bolí nejvíc? Netuším. Pracuje celé tělo. Nahoře mi je zima, jsem unavená, ale je to tady, jsem na vrcholu. Nádech, výdech, nevěřím. Ten pocit, který přichází je neskutečný. Zvládla jsem to.
Byl to maraton, cesta, zkouška pro tělo i mysl.
🌑🌘🌗🌖🌕🌔🌓🌒🌑