13/09/2025
Když Adam našel staré zrcadlo na půdě domu po dědečkovi, nevěděl, proč ho tak přitahuje. Rám byl popraskaný, sklo zašlé, ale něco v něm šeptalo. Ne slovy—spíš pocitem, jako by ho zvalo k rozhovoru, který se měl odehrát beze svědků.
Jedné noci, když se nemohl zbavit tíhy ve vlastním nitru, se postavil před zrcadlo. Nečekal nic zvláštního. Jen chtěl vidět sám sebe, možná najít odpověď na otázku, kterou si nedokázal přesně formulovat.
Ale odraz se nezachoval podle pravidel.
Místo jeho tváře se objevilo něco jiného. Tvář, která byla mu vzdáleně podobná, ale znetvořená bolestí, strachem a vinou. Oči prázdné, ústa zkřivená výčitkou. Adam ucouvl, ale zrcadlo ho nepustilo. Věděl, že to, co vidí, není fantazie. Byla to pravda, kterou celý život potlačoval.
Vzpomínky se vynořily jako proud: slova, která neměl říct. Ticho, které neměl nechat trvat. Lidé, kterým ublížil, když si myslel, že je silný. A s každou vzpomínkou se odraz měnil, stával se lidským, ale bolestnějším.
Adam plakal. Ne proto, že viděl monstrum. Ale proto, že ho poznal.
A když se konečně odvrátil, zrcadlo zůstalo prázdné. Už ho nepotřebovalo. Poznal se.
🪷Příběh integrace stínu🪷
