02/10/2025
Víte, co se skrývá za dveřmi, které vedou „tam dozadu“? 🤫 Za pultem lékárny, kam běžný návštěvník nevkročí?
Jedno z těch míst je nenápadný kout, ve kterém stojí velká plastová nádoba. Náš koš na nebezpečný odpad, který dnes přetekl až po okraj. Plní se týdny. Měsíce. Pomalu. Každou chvíli do něj někdo přinese zpátky to, co zůstalo: nedobraná antibiotika, načaté kapky, vitamíny, které měly pomoci, ale nakonec zůstaly zapomenuté v kuchyňské skříňce. Anebo možná nefungovaly. Možná to chtělo víc času. Možná šla víra jiným směrem.
A pak najednou ten obraz.
Víko nejde zavřít. Tolik léků. Tolik peněz. Tolik nadějí.
Neodsuzuju. Znám ty příběhy. Vidím za každým obalem člověka, který zkoušel, hledal, nevěděl... A chápu.
Ale když stojím nad tím boxem honí se mi hlavou hromada myšlenek.
Kolik z těch přípravků bylo opravdu potřeba? Kolik jsme koupili jen „pro jistotu“? Kolik zůstalo, protože jsme před tím radši utekli?
Ne všechny léky se spotřebují a je dobře, že je možné je bezpečně vrátit. Tenhle box brzy odjede k odborné ekologické likvidaci.
Ale možná by některé z těch věcí nemusely vůbec vzniknout. Možná by pomohlo méně spěchu. Méně zásob „kdyby náhodou“. Více vědomí. Více otázek:
“Potřebuji to teď? Opravdu potřebuji to větší a výhodnější balení? Nejde to jinak?”
Každá věc, kterou si neseme domů, má svůj příběh. Energii. Cena. Dopad. A možná právě ten přeplněný box mi dnes připomněl, že nejde jen o léky. Někdy totiž… méně znamená víc.
