17/11/2025
U příležitosti Světového dne předčasně narozených dětí vám přinášíme příběh maminky, která u nás porodila předčasně dvojčátka. Děkujeme, že se rozhodla podělit o svou cestu💜
DVOJČATA KRISTIÁN A MELÁNIE (34+1)
Vždy jsem si přála mít dva kluky. Když jsme s partnerem začali mluvit o druhém dítěti, nenapadlo nás, že bude před námi tak dlouhá cesta. Nemohla jsem otěhotnět, a tak jsem se musela smířit s tím, že syna budu mít jen jednoho.
Po třech letech jsem se necítila dobře a pro jistotu si udělala těhotenský test. Ten vyšel pozitivní! Nemohla jsem tomu uvěřit a padala na mě panika, jak to asi zvládneme.
Hned druhý den jsem volala na gynekologii, ale na ultrazvuku nebylo nic vidět. Začala jsem si myslet, že test byl vadný. Vzali mi krev a výsledek potvrdil, že jsem doopravdy těhotná. Ale bohužel ani na další kontrole nic vidět nebylo a začali jsme mít starost, že těhotenství je mimoděložní a půjdu na operaci.
Na následující kontrole jsem byla celá rozklepaná, ale nikdy nezapomenu na výraz paní doktorky a větu: „Už je jasné, proč nebylo nic vidět, čekáte dvojčata.“. V hlavě mi běžělo...co budeme dělat, jak to zvládneme?
Měsíce ubíhaly a kontroly byly častější. Docházela jsem najednou každý týden buď do nemocnice nebo na gynekologii. Pravděpodobnost, že dvojčátka se narodí dříve, se zvyšovala, a já se pořád v hlavě utěšovala, že všechno bude v pořádku.
Do srpna dětičky krásně přibíraly, ale během září holčička začala s váhou klesat. Bylo mi řečeno, že pokud nepřibere, budeme muset zůstat v nemocnici. V hlavě se mi honilo spoustu myšlenek, které jsem nedokázala říct nahlas.
1.10.2025 jsem šla na kontrolu jako pokaždé, ale tentokrát to bylo jiné. Doteď v hlavě slyším větu:
„Vaše děložní hrdlo se zkrátilo ze 32 mm na 17, dnes už Vás domů nepustím.“
Najednou jsem byla na oddělení rizikových těhotných a věděla, že tam budu ležet, než se děti narodí. Byla jsem emočně vyždímaná.
5.10. se mi rozjely první kontrakce, které se mi lékaři snažili zastavit. Bylo ještě příliš brzy. Začala jsem plakat, bála jsem se, co bude, když se narodí teď, jestli přežijí, jaké budou mít následky... nevěděla jsem, co dělat.
12.10. se kontrakce objevily znovu a už nebylo cesty zpět. Museli jít ven. Čekání na sál byl pro mě jako horor. Pořád jsem přemýšlela, zda jsem nemohla udělat něco jinak, abych je v sobě udržela delší dobu. Po sekci jsem ještě navíc prodělala poporodní preeklampsii a v hlavě mi běželo pouze to, kdy svoje děti uvidím, jestli vůbec za nimi budu moct a jestli jsou v pořádku. Každou další myšlenku jsem se bála vyslovit nahlas.
Hned, co se mi udělalo lépe, mohla jsem jít poprvé za malými. Ve chvíli, kdy jsem viděla všechny ty hadičky, kanyly a sondičku v nose, rozklepala jsem se. Snažila jsem se být silná, ale strašně mě to bolelo. V hlavě mi pořád řvalo, že jsem selhala. Stále jsem brečela, protože jsem si všechno vyčítala. Když mě sestřička seznámila s organizací Nedoklubko a viděla jsem, jak se všichni o moje dvojčátka starají, věděla jsem, že se musím sebrat a začít se snažit také. Vždyť jsou můj zázrak!
Nikdy v životě nebudu moct splatit tu snahu lékařům a sestřičkám, které se v průběhu posledních týdnů starali o moje drobečky a ostatní děti. Když vidím, kolik předčasně narozených dětí je a kolik jich mělo nižší váhu než ti moji. Nedokáži si ani představit, jak se jejich rodiče cítí.
Děkuji za veškerou péči o mě a má dvojčátka.
Hortová Michaela, maminka Kristiánka (1320 g) a Melánie (1480 g).
