Psí trenér Andrea Tanaki

10/02/2026

Plemeno ti napoví, co můžeš čekat v průměru.
Pes ti ukáže, co máš skutečně před sebou.
Když si vybíráme psa – ať už pro sport, službu, záchranu, detekci, terapii nebo do rodiny – začínáme většinou u plemene. Zajímá nás, jaký bývá typický temperament, styl práce, tempo, míra samostatnosti, spolupráce nebo reakce na zátěž. A je to logické. Plemena vznikala cíleným výběrem na určité vlastnosti.
Jenže to jsou pořád jen statistiky. Průměr.
Plemeno dává orientaci, ne záruku.
Každý pes je originál. Má vlastní povahu, citlivost, zkušenosti i hranice. Dva psi stejného původu mohou pracovat úplně jinak. Jeden je rychlý a impulzivní, druhý klidnější a rozvážný. Jeden potřebuje silný kontakt s psovodem, druhý víc prostoru. Jeden řeší situace hned, druhý si je nejdřív „srovná v hlavě“.
Ani jedno není špatně. Je to jiné nastavení.
A to se z rodokmenu ani z popisu plemene nedozvíš.
Ukáže se to až v praxi. V tréninku. V terénu. Na zkouškách. V dlouhodobé zátěži. Ve chvílích, kdy je únava, tlak, nepohodlí a máš fungovat dál. Tehdy se ukáže, koho máš na vodítku.
Ne ideální představu. Konkrétního psa.
Právě tady často vzniká zklamání. „Měl by být jiný.“ „Tohle přece tohle plemeno nedělá.“ „Čekal jsem víc.“ Jenže pes není katalogový produkt. Je to živá bytost s vlastním nastavením nervové soustavy.
Dobrá práce psovoda nezačíná tím, že se snaží psa nacpat do škatulky. Začíná tím, že ho opravdu pozná. Bez iluzí. Bez srovnávání. Bez výmluv.
Podle toho pak staví trénink, cíle i očekávání.
Protože na výsledku se nepodepisuje to, co má pes na papíře.
Podepisuje se vztah, porozumění a schopnost pracovat s tím, koho máš před sebou.
Plemeno je směr. Pes je skutečná cesta.

09/02/2026

Nevrtí ocasem? Neznamená to, že ho práce nebaví.

Když pes nevrtí při práci ocasem, lidé si často řeknou: "On to nedělá rád, je to pro něj stres."
„Neměl by být víc veselý?“

Ne, nemusí. Vrtění ocasem není měřítko radosti z práce.

Ocas je výstup nervového systému. Reaguje na emoce, napětí, soustředění. Když pes přepne do pracovního režimu, často vypne „společenskou komunikaci“ a zapne výkon. Stejně jako člověk při důležitém úkolu nemává rukama a neusmívá se, ale soustředí se.

U spousty kvalitních pracovních psů vidíte při práci stažený nebo klidný ocas. Ne proto, že by trpěli. Proto, že berou svou práci vážně. Jsou v tlaku. Chtějí uspět. Chtějí to udělat správně.

Baví je to. Jen to neprojevují „radostně“ navenek.

Čím zkušenější pes a náročnější úkoly, tím častěji tohle vidíme. Ví, že záleží na přesnosti. Ví, že výsledek má význam. A tak jde dovnitř sebe. Do koncentrace.

Problém není ocas dole.
Problém je pes, který váhá, vyhýbá se, ztrácí iniciativu, nechce do práce nebo nechce pokračovat.

To už je stres.

Ale pes, který pracuje aktivně, hledá, nabízí chování a po práci je spokojený? Ten svou práci miluje. I když u toho nevrtí.

Dívejme se na psa jako celek. Ne jen na ocas.

Protože radost z práce má víc podob než jen mávání ocasem na všechny strany.

08/02/2026

Kynologické akce - Jaro 2026

08/02/2026

Vypsány tréninky, můžete rezervovat :-) https://tanaki-k9.dogres.cz/

06/02/2026

Používat metodu bez pochopení proč není trénink. Je to mechanické opakování.

V tréninku psů lidé používají různé metody, cvičení a postupy. To samo o sobě ničemu nevadí. Co ale problém je, je nechápat, proč danou cestu volím, a jít po ní jen proto, že to někdo řekl, viděli jsme to na videu, nebo „to tak dělá trenér“. Bez pochopení proč to děláte totiž vlastně netrénujete – jen napodobujete.

Metoda sama o sobě nic neznamená. Rozhodující je kontext, cíl a načasování. Pokud tyhle věci nechápete, nemáte šanci poznat, kdy metoda dává smysl, kdy přestává fungovat a kdy psovi spíš škodí. A ve chvíli, kdy se něco pokazí, nevíte proč. Protože jste nikdy nepracovali s principem, jen s postupem.

Ještě větší problém nastává ve chvíli, kdy někdo takové postupy začne předávat dál. Bez porozumění. Bez souvislostí. Bez odpovědnosti. Metoda se odtrhne od smyslu, zůstane jen forma – a ta se pak šíří dál jako univerzální řešení. Jenže univerzální řešení neexistuje.

Nezáleží na tom, jestli jste začátečník, nebo zkušený psovod. Každý, kdo se psem pracuje, by si měl umět odpovědět:
– proč tohle cvičení dělám
– co má psovi skutečně přinést a kam ho posunout
– kdy dává smysl a kdy už ne
– a co se stane, když ho použiju špatně

Pokud vám někdo říká, co máte v tréninku dělat, je naprosto legitimní se ptát: Proč právě tohle? Proč teď? Co je cíl? Pokud odpověď neexistuje, nebo zní jen „protože to funguje“, je to varovný signál.

Výcvik psa není o slepém následování metod.
Je o porozumění tomu, co děláte – a proč.

05/02/2026

Pes neřeší, co bylo. Neřeší, že to nevyšlo.
Neřeší, že jsme to mohli udělat líp.
Skončil trénink → jede se dál.
My lidi se často zasekneme. V hlavě si to přehráváme znovu a znovu. Hledáme chyby, pochybujeme, litujeme.
Jenže pes už je dávno jinde. Připravený na další práci.
Na další pokus. Na další šanci.
Možná bychom se od nich měli učit víc. Nezapomenout.
Ale nezůstat tam.

04/02/2026

V naší práci je běžné, že prohledáváme terén a nic tam není. Patří to k realitě a hodnota informace, že tam nic není je stejně důležitá jako nález. Právě proto se často objevuje otázka: jak často v tréninku pracovat s prázdným terénem a učit psa, že tam opravdu nic není?

Krátká odpověď zní: málo a cíleně.

Prázdný terén totiž není trénink detekce. Je to trénink rozhodování „není“. A pokud ho zařazujeme příliš často nebo bez jasného záměru, riskujeme, že psa začneme učit něco, co v ostré práci nechceme – očekávání prázdna.

Pes, který v tréninku opakovaně hledá a nenachází, se začne adaptovat. Ne vždy viditelně. Často jen:
– sníží intenzitu vstupu do hledání
– začne šetřit energii
– zrychlí rozhodnutí „není“
– nebo naopak příliš dlouho ověřuje

Tohle neznamená, že je pes špatný. Znamená to, že se učí ze zkušenosti.

V ostré práci má rozhodnutí „není“ samo o sobě hodnotu. V tréninku ale žádnou přirozenou odměnu nemá. Pokud ho tedy děláme často, bez jasné struktury a bez kontextu, nevzniká odolnost – vzniká nejistota nebo opatrnost.

Osobně považuji za rozumné, když prázdné terény tvoří menšinu tréninků. Orientačně pod 20 % a u velmi zkušených psů klidně ještě méně. A hlavně: nikdy náhodně. Prázdno musí být předem plánované, krátké, jasně ukončené a oddělené od běžného detekčního tréninku.

V tréninku chci psa učit hledat.
Rozhodnutí „není“ učím jen tolik, aby ho uměl – ne tolik, aby ho začal očekávat.

A to je rozdíl, který je pak do praxe velmi důležitý.

03/02/2026

03/02/2026

Jsou tréninky, kdy je největší dovednost… nechat to být.

Jeli jste dvě hodiny na trénink. Máte plán, těšíte se. Zaplatili jsme si za to. A pak to přijde. Pes udělá zásadní chybu hned na začátku. Špatné rozhodnutí, špatné označení, rozpadne se cvik, na kterém dlouho pracujete. A vy tam stojíte s pocitem, že to přece nemůžete nechat takhle.

Jenže někdy právě tohle je ta nejlepší volba.

Neopravovat. Nesnažit se to hned „spravit“. Nejet to znovu desetkrát, dokud to nevyjde. Nehonit za každou cenu úspěšný konec jen proto, abychom měli lepší pocit.

Když je pes v hlavě mimo, přetížený, unavený nebo práci prostě jen odflákne, další opakování často nepřinesou zlepšení. Spíš přidají frustraci, tlak a zmatek. Chyba se může ještě víc zafixovat a z jednoho nepovedeného tréninku jsou najednou pokažené týdny práce.

Právě v takové chvíli může být ukončení tréninku kvůli chybě ta nejlepší možná volba pro budoucnost. Dáváme tím prostor, aby napětí opadlo, hlava si odpočinula, aby pes pochopil a příště mohl začít znovu a lépe, místo aby získal zkušenost, že takhle špatně to lze dělat.

Ukončit trénink po jedné minutě, i když jsme kvůli němu cestovali půl dne, bolí hlavně naše ego. Ne psa. Pes si neříká, že to byla ztráta času. Jen reaguje na to, v jakém je stavu tady a teď.

Někdy je největší profesionalita poznat, že dnešní lekce není o výkonu, ale o tom, že to prostě necháme. Odjedeme domů a vrátíme se k tomu příště, v lepším rozpoložení a s čistou hlavou.

A hlavně – nezlobit se. Ani na psa, ani na sebe. Chyby jsou součást procesu učení. Ale způsob, jak s nimi naložíme, rozhoduje o tom, jak bude vypadat další práce.