22/07/2025
💗
PRO DNY, KDY NEBUDU CHTÍT TOTO TĚLO
Představte si,
jak duši schází tělo,
když člověk zemře.
Jak truchlí nad ztrátou svých rukou,
a všeho, čeho se mohly dotknout.
Jak jí schází lačnící rty,
zkoumající jazyk,
hrdlo, které se svíralo,
když zkoušelo číst nahlas
v první školní den.
Představte si, jak se duši stýská
po pocitech na hrudi,
po tom, jak se člověku ztěžka dýchá,
když bouřlivě odchází láska.
Stýská se jí po naraženém palci,
vypadlém zubu, po brňavce.
Duše se ptá: “K čemu vlastně je brňavka?
Vždyť je to tak divné!”
Představte si, jak se duši stýská
po slzách
a žíznivých zahradách tváří.
Chybí jí tělo, které mohlo
ve snu spát.
Co jiného dovede ve snu spát?
Co jiného se umí smát?
Co jiného umí mrknout?
Mrknutí jako podpis úsměvu.
Představte si, jak se duši stýská
po každé padající řase,
která čeká, až bude moct
někomu splnit přání.
Chybí jí pěst, která zažene čepel.
Stýská se jí po šišlání, koktání i kulhání.
Duši chybí, jak silně se oči snažily
odehnat historii, aby viděly jasně.
Stýská se jí po posvátné modři modřiny,
kterou tvoří armáda krvi,
hrnoucí se do okrajů rány.
Když člověk zemře,
duše hledá
co se umí červenat,
co se chvěje v chladu,
co umí tvořit jizvy.
Prohledává vesmír a hledá
vyčerpanou trpělivost,
poslední nerv, který bojuje o život,
nebo hlasivky, které bolí od křiku.
Duši se stýská po možnosti těla
obejmout jiné tělo,
nebýt dvěma těly,
ale stát se jediným bohem,
se zdvojnásobenou milostí.
Duši schází, jak mysl řekla tělu:
“Upadlo jsi v nemilost.”
A tělo řeklo: “Vymaž z Písma všechny verše,
které nemají pulz.
Není jediné stránky v Písmu,
která může pocítit škubnutí,
být nemotorná, mít pihy, nebo pocítit hlad.”
Představte si duši,
jak se jí stýská po hladu,
prázdnotě, zuřivosti,
pěsti, která se nikdy neučila sevřít
- a přece se sevřela,
zubech, které se nikdy neučily zatnout
- a přece se zatnuly,
tělu, které se nikdy neučilo milovat
- a přece se milovalo.
Jako hladový duch,
který si prokopává svou cestu z hrobu.
Duši se stýská
po ne-věčnosti stáří,
po kůži, která už tělu nesedí.
Stýská se jí po nemoci,
která ji přinutí být TEĎ,
a horečce, která ji přinutí být TADY.
Horečka je způsob,
jak se tělo modlí,
jak hoří a prosí o další vzácný den.
Duši se stýská po schopnosti těla zahořet,
aby uneslo svou osamělost.
Duši schází nohy,
které bolí po chůzi do schodů.
Chybí ji strach, který sevře hlasivky,
když se chystají proklet
omezující invalidní vozík.
Duši chybí schopnost těla nepustit (se).
Co jiného by se dovedlo
drže čehokoliv tak pevně?
Co jiného by dovedlo vidět, slyšet
řetěz houpačky,
a padnout na kolena?
Co jiného by se mohlo dotknout
sítě ve dveřích
a ochutnat limonádu?
Co jiného by se mohlo vrátit z války,
a zároveň se nevrátit?
A přece zkoušet žít?
A přece zkoušet zpívat dítěti ukolébavku?
Když člověk zemře,
duše putuje vesmírem
a snaží se vysvětlit
jak se tělo chvěje, když se ztratí,
jak se tělo uvolní, když se cítí v bezpečí,
jak se rána zahojí a stačí ji k tomu jen čas.
Rozumíte?
Nic ve vesmíru si to nedovede ani představit.
Ani kometa, ani mlhovina, ani paprsek světla
nedokáže pojmout říši úžasu, žár studu.
Konečky prstů tahají za první šediny
a odhazují je.
“To si nedovedu představit”, říkají hvězdy.
“Vyprávěj nám znovu o husí kůži.
Řekni nám znovu něco o bolesti.”
~ Andrea Gibson
(Původní název básně: Když věříte, že vaše tělo je váš nepřítel. Tuto báseň napsala před řadou let, když byla velmi nemocná a ještě předtím, než jí diagnostikovali lymskou boreliózu.)
Český překlad: Kateřina Grofová / FB Na konci dechu
