17/12/2025
Longevity, mobilita a vstávání po 60+ (část 2.)
Stáří či pokročilejší věk dnes nezřídka bývá vnímáno jako něco nežádoucícho, špatného, obtížného, "za trest".
Tragédie tohoto postoje je v tom, že se nám do umírání nikomu moc nechce a raději o smrti ani nemluvíme, vytěsnáváme ji ze svého zorného pole, tabuizujeme ji. Jenže toho, kdo přežije mládí, tak nutně čeká stáří a pokud ho odmítne, tak jej čekají poněkud zmatečná léta, kdy se mu nebude chtít být stár a zároveň se bude zuby nehty bránit úniku odchodem - na věčnost.. A může být, že za dané situace je pak Alzheimer požehnáním.
Trochu přeháním a dělám si srandu, zároveň si tím otevírám cestu k úvaze: Jde to i jinak?
Kolem padesátky jsem prudce zestárl. Víceméně ze dne na den. Stalo se to tak, že mi přišel dopis od zdravotní pojišťovny, kterým jsem byl vyzván k podstoupení jakéhosi vyšetření a k tomu bylo zdůvodnění proč bych tak měl učinit. Ze čtení toho dopisu a následného googlování jsem zjistil, že je po legraci, že skončilo mládí, jde do tuhého, už se vezu, lepší už to nebude. Na internetu jsem nalezl seznam nemocí, kterými potenciálně trpím a v čem všem bych si na sebe měl začít dávat pozor.
Neboť jsem léta zvyklý, jakožto jógu praktikující, zkoumat se a pozorovat, tak jsem záhy shledal, že skutečně stárnu, že hůř vstávám z postele, blběji vidím a i to moje každodenní cvičení mi nejde jako dřív. Jasně, ony signály, že se člověk zavíjí, tam byly již dříve, ale teď jsem je náhle začal naplno vnímat, zabývat se jimi, řešit si je.
Život adepta jógy je o bdělosti o sebepozorování. Já vypozoroval, že krom chřadnutí těla jsem stižen i zestárnutím myšlenek. Začal jsem myslet “staře”. Co to znamená? Začal jsem si dávat limity, omezení a začal se bát: “Musím opatrně…, tohle bych neměl, abych to nepřehnal…, tohle už pro mne není…”
V hlavě se mi spustil program, který ale nekorespondoval s přítomností. Ten program předurčoval budoucnost.
Bude to mít pokračování😉
