Jaká je otevírací doba?

Pondělí 09:00 - 17:00 Úterý 09:00 - 17:00 Středa 09:00 - 17:00 Čtvrtek 09:00 - 17:00 Pátek 09:00 - 17:00

Lukáš Karas - Práce se sny

Domů
česko
Praha 2
Lukáš Karas - Práce se sny

Sny jsou královskou cestou k duši.

01/01/2026

Z hlediska analytické psychologie způsobují traumatické vlivy rozštěpení v psýché. Odštěpené, inkompatibilní části přitom padají do nevědomí, kde se z nich formují autonomní komplexy, které nejsou přístupné vědomí ani vůli. Tyto psychické fragmenty plodí například poruchy paměti, ovlivňují chování a svým vlastním životem narušují osobnost. Může to vést až k chorobným změnám.

Takové traumatem indukované komplexy mohou nepoznány existovat v nevědomí celé léta, ale pak najednou vnější spouštěče a stimuly způsobí, že “se spustí”, prorazí do vědomí a vyvolají prudké reakce. Traumatické komplexy jsou tedy odštěpené dílčí psýché, které vznikly na základě traumatického šoku.

Je však v povaze komplexů, že tyranizují vědomí, dokud konečně nevyvstane možnost integrace jejich poselství. Traumatické komplexy způsobují tak silné narušení stavu vědomí, že jsou vyřazeny volní impulsy a duševní situace se vyznačuje stavem nesvobody. Často se to manifestuje nutkavými myšlenkami a činy.

V běžné řeči si říkáme, že “máme komplex”, ale realitou je, že komplexy “mají nás”. Obsadily nás a jsou silnější než Já.
Traumatické komplexy jsou mocné duševní síly, které prožíváme jako neustálou vnitřní hrozbu, jako nepřátelské síly. Omezují svobodu Já.

Terapeutický úkol pak spočívá v tom abychom byli oporou křehkému Já, abychom rozvíjeli a stabilizovali síly pacientčina Já a ona tak mohla pohlédnout do očí vnitřnímu démonu komplexu.
Proti agresivním silám rozštěpení, které vyvolal traumatický komplex, se musí zapojit spojovací síly erótu a soucitu.

V terapeutickém vztahu musí růst, to co se v důsledku traumatu nemohlo dostatečně rozvinout a bylo potlačeno. Teprve pak se může vyvíjet tolerance vůči afektům a pacientka může začít navazovat vztah s vytěsněnými vnitřními částmi Já.

U. Witrz - Zemři a vstaň

01/01/2026

Představa Boha, jež centruje a ovládá vědomí, potřebuje čas od času obnovu, protože dominanta vědomí je “správná” pouze tehdy, jestliže odpovídá požadavkům vědomí i nevědomí. Jen tehdy totiž může slučovat jejich protichůdné tendence v jednotu.

Jestliže je naproti tomu dominanta příliš slabá a neúplná, pak se život stravuje v neplodném konfliktu. Pokud se však starý a nefunkční postoj vědomí obnoví svým zánikem v nevědomí, z nevědomí vystoupí potřebný symbol celosti.

Legenda o grálu - Marie-Louise von Franz

29/12/2025

Lidé, kteří utrpěli trauma, jsou – v pojetí Erina Martze a Jacoba Lindyho – obaleni „traumatickou membránou“. Chápou ji jako určitou nárazníkovou zónu či obal vytvářející se proto, aby po katastrofálním traumatickém zážitku chránil traumatizované lidi během fáze uzdravování.

S touto biologickou metaforou se asociuje proces, jímž se nad ranou vytváří jemná ochranná vrstva, která podporuje hojení, ale protože je zprvu velmi tenká a jemná, může se snadno protrhnout, zejména v raných fázích hojení. Traumatická membrána sice chrání před dosud neintegrovatelnými toxickými afekty a zaplavujícími vzpomínkami, ale také zabraňuje novým zkušenostem.

Traumatickou membránou se Já chrání před retraumatizací a umožňuje adaptační procesy a uzdravování. Lindy píše o tom, že psychický organismus pozvolna zneškodňuje vliv traumatických stresorů a nejdříve rozkládá traumatický komplex takříkajíc na stravitelné části, aby bylo možné postupně intrapsychicky trauma zpracovávat. Postupovat pozvolna, po krůčcích, je pro tento proces nanejvýš důležité, aby se ještě nezvětšovala trhlina v psychické struktuře a nepřetěžovala se kapacita traumatizovaného člověka.

Ale traumatická membrána nemá funkci pouze intrapsychickou. Má svou interpersonální složku, která slouží k obraně proti traumatu před vnějším světem. Ovšem především tato membrána udržuje kontrolu nad tím, jak se mohu jako terapeutka přiblížit k nejhlubšímu jádru své pacientky. Pokud je tato membrána velmi silná a pevná, pak působí jako stěna mezi pacientem a analytikem.

Mnozí traumatizovaní lidé obětují vztahy i naději na uzdravení, protože se velmi bojí, aby někdo jejich membránu neporušil, neprorazil jejich ochranný štít – pak by byli náhle bez kontroly. Předpokladem možnosti opuštění této pancéřovité interpersonální traumatické obrany je živný a podpůrný terapeutický vztah s trpělivým a důvěryhodným terapeutem.

Později musí být obětováno strnulé, ulpívající Já, aby mohly začít působit impulsy k duševní proměně a mohla se rozvíjet nová, posttraumatická identita. Sebeobětí, k níž jsou povoláni lidé, kteří přežili trauma, je vzdát se touhy po jistotě za každou cenu.

U. Wirtz – Zemři a vstaň

26/12/2025

Archetypální dvojice: Mág a nevěstka

Ve staré šimonovské gnózi se k úctyhodnému zasvěcenci a zjeviteli Šimonovi, znalému magie, připojuje osudová ženská postava s výmluvným jménem Helena.

Podobné protikladné páry dobře známe z křesťanské gnóze: v Evangeliu Egypťanů je Pánovou partnerkou Salomé, v jiných textech je to Marie Magdaléna, jíž Vzkříšený svěřuje svá zjevení.

Skutečnost, že se dvojice Šimona a Heleny objevuje mnohem dříve, naznačuje, že máme co do činění s předkřesťanskou nebo alespoň nekřesťanskou symbolikou – ne-li přímo s archetypální psychologickou konstantou. Mág a nevěstka k sobě zjevně patří – ve světě snů, v literatuře i jinde. Nezapomínejme, že doktor Faustus, který se oženil s Helenou, byl rovněž čaroděj.

A zde je série snů jednoho našeho současníka, kterou zaznamenal C. G. Jung: „V podzemním domě, který je ve skutečnosti podsvětí, žije starý kouzelník a prorok se svou dcerou. Není to ale jeho skutečná dcera, je to tanečnice, velmi nemravná osoba – je však slepá a hledá uzdravení. Tato neznámá žena sedí na špičce štíhlé kostelní věže a tajemně naň zírá přes propast.“

Gnóze jako světové náboženství - Gilles Quispel

26/12/2025

Erich Fromm: O pudu života a pudu smrti k biofilii a nekrofilii

Biofilie je vášnivá láska k životu a ke všemu živému - je to touha po růstu, ať už jde o člověka, rostlinu, myšlenku nebo společenskou skupinu.

Biofilní člověk raději buduje něco nového, než aby zachoval staré. Chce víc "být" než "mít". Má schopnost žasnout a prožívá raději něco nového, než aby prosazoval staré. Dobrodružství života je mu milejší než ustálené jistoty. Vnímá více celek než jenom části, celé struktury spíše než sumu prvků. Přeje si tvořit a uplatňovat svůj vliv láskou, rozumem a příkladem - ne násilím a tím, že věci zničí, ne byrokratickým jednáním a zacházením s lidmi jako s neživými předměty. Protože se raduje se života a všech jeho projevů, není vášnivým spotřebitelem masově produkované "zábavy".

Biofilní etika má vlastní princip dobra a zla. Dobré je všechno, co slouží životu, zlé je všechno, co slouží smrti. Dobrá je úcta k životu, dobré je všechno, co podporuje život, růst a rozvoj. Zlé je všechno, co život dusí, potlačuje a dělí na kusy.

Nekrofilie je důsledek zdušeného růstu, duševního zmrzačení. Je následkem života neprožívaného plně, neschopnosti překonat v určitém vývojovém stádiu narcismus a lhostejnost.

Destruktivita není s biofilií paralelní, ale je její alternativou. Láska k živému nebo láska k mrtvému je základní alternativou, před kterou stojí každá lidská bytost. Nekrofilie roste tou měrou, jak je bráněno růstu biofilie. Člověk je biologicky vybaven schopností k biofilii, psychologicky však má alternativní možnost nekrofilie.

To, že se nekrofilie vyvíjí zákonitě v důsledku psychického zmrzačení, je třeba odvozovat z lidské existenciální situace. Když člověk nemůže tvořit nebo mít na někoho vliv, když nemůže uniknout z vězení svého narcismu a izolovanosti, má možnosti uniknout pocitu nicoty a neschopnosti a žít tím, že si potvrdí vlastní existenci aktem ničení života, který není schopen sám tvořit. Nepotřebuje k tomu mnoho námahy, trpělivosti ani péče, stačí mu silné ruce, nůž nebo revolver.

(E. Fromm: Anatomie lidské destruktivity)

23/12/2025

Ti, kteří přežili trauma nemohou dostatečně chránit to, co chápeme jako bytostné Já v nitru. Různé stavy já se navzájem odlišují různými, více či méně prostupnými hranicemi – oč traumatizovanější je člověk, o to disociovanější jsou jednotlivé stavy já. To znamená, že člověk ztrácí kontrolu a povědomí o svých jáských stavech.

Krizové zkušenosti, a především extrémní traumatizace, způsobují, že se tato pociťovaná jednota rozbíjí a vzniká roztříštěnost na mnoho částí osobnosti. Tyto fenomény vidíme u hraničních poruch osobnosti a zejména u disociačních poruch identity. Takové „psychostřepy“, tzn. odštěpené části osobnosti, mohou lidé prožívat jako nezávislé vnitřní postavy, které všechno kriticky komentují, všechno snižují nebo se všemu vysmívají.

— U. Wirtz, Zemři a vstaň

20/12/2025

"Důvěřuj snům, protože v nich je skrytá brána k věčnosti."

~ Chalíl Džibrán

19/12/2025

Žena, která byla závislá na tyranském otci, se pokusí proniknout do světa se stejně despotickou autoritou. Bude ostatním vládnout, bude jim vnucovat, co on vnucoval jí. Tak amazonky jen prohlubují traumata způsobená otcem, místo aby se z nich pokusily vyléčit.

Není to snad totéž, co dělaly legendární Amazonky?
I moderní amazonky si, symbolicky řečeno, řežou prs; přejímáním mužského chování a zvyků se odřezávají od vlastního ženství.

Amazonky trpí hyperaktivitou, nejsou schopny přijímat a jsou ženami se smyslem pro povinnost a zásady. Místo toho, aby vyhledávaly mužské pohledy, jak to dělají svůdkyně, pohrdají okouzlováním mužů a někdy dojdou až k pohrdání celým mužským pohlavím.

Psychoanalytička June Singerová popisuje amazonky takto: „Amazonka je žena s povahovými rysy, které se běžně spojují s mužským temperamentem, ale místo toho, aby je převzala a posílila se tak jako žena, identifikuje se s mužskou silou. Současně popírá svou schopnost vytvářet láskyplné vztahy, což je vlastnost, která se tradičně spojuje s ženstvím. Amazonka, která převezme moc a přitom popře svou schopnost vázat se citově na jiné bytosti, zůstává lidsky jednorozměrnou a stane se obětí toho, čeho se chtěla zmocnit.“

Problém vyplývá z toho, že žena se cele upevňuje v postoji, že něco za každou cenu dělá, místo toho, aby zkrátka byla. Dělat a vyrábět jsou obecné požadavky mužského charakteru, zatímco být pro radost z bytí patří více ženskému světu.

Každé pohlaví do sebe musí samozřejmě integrovat i svou doplňkovou část, svého anima nebo animu, ale k tomu musí být nejdřív dobře zakotveno ve své vlastní identitě. Muž, který se naprosto identifikuje s tím, čeho v životě dosáhl, musí pěstovat svou schopnost být a přijímat, chce-li se stát úplným člověkem. Právě tak žena, která má dobře vyvinutou schopnost být a přijímat, musí integrovat dynamický mužský aspekt, aby se stala úplnou. Pakliže žena postupuje naopak, obrní se mužskou zbrojí a zanedbává schopnost bytí, vyvíjí se chybně, a to je provázeno trápením.

Jednou z odrůd amazonek je takzvaná superstar, což je žena, která chce ve všem uspět. Je dříčem v práci a chtěla by být i dokonalou hospodyní a ideální ženou. Pokouší se uspět tam, kde její otec selhal. Svému tempu však rychle podléhá. Unavená superstar ztrácí pod tíhou odpovědnosti veškerý kontakt se svými emocemi a brzy už ji nemůže nic citově zasáhnout v ní ani v okolním světě. Po nějaké době už veškerá práce ani úspěchy nestačí, aby daly jejímu životu smysl. V této fázi bývá výsledkem, že se superstar stane chladnou a cynickou ženou, sžíranou hlubokou vnitřní depresí. Za jejím chladem a cynismem se totiž ve skutečnosti skrývá strach, že bude odvržena.

Podle Lindy Schierse-Leonardové se často stává, že superstar vychovával otec jako chlapce a promítal do ní své vlastní neuskutečněné ambice. Místo toho, aby respektoval její sexuální rozdílnost, zvolil pro ni otec mužský způsob života a mužský osud.

Vrcholnou podobou amazonek je královna válečnice, která se s rozhodností a energií vzpouzí iracionalitě otce. Považuje ho za degenerovaného a vytáhne proti němu do boje. Postoj královny válečnice si nejlépe přiblížíme citátem z díla básníka C. S. Lewise. Popisuje vzpouru bohyně Ural proti otci, který se rozhodl zabít její milovanou sestru: „To nejlepší, co můžeme udělat, abychom se proti mužům ubránili, je zůstat ve střehu, tvrdě pracovat, nedívat se na nebe ani na zemi, neposlouchat hudbu a především a v první řadě nemilovat.“

Tato strašná slova svědčí o naprosté necitlivosti. Připomínají mi krédo určitých extremistek, které hlásají, že milovat se s mužem je vlastně „nehonorovaná práce“. Tato tvrdost je stejně iracionální jako chování otce, které ji vyvolalo. Ať už je otec bláznivý, nezodpovědný, nebo degenerovaný, prozrazuje nakonec reakce na jeho chování stejné bláznovství a stejné vychýlení. Jde o neradostný a tvrdý životní postoj se samou dřinou podle zásady: „Makej, nebo zdechni“, kde se všechny životní kroky stávají bitvami, které je třeba vyhrát. Není už co vychutnávat, vnímavost se považuje za pasivitu a z hluboké ženy zbude jen prázdnota.

Anatomie lásky - Guy Corneau

17/12/2025

"Věčné děvčátko se potřebuje líbit za každou cenu. Jeho strategií přežití je přitahovat pohledy mužů všemi možnými způsoby. Mohli bychom její strategii shrnout takto: nechávat se vidět, nechávat se oceňovat, nechávat se chtít a…nechávat se používat”

Z dívek, kterým chyběl otec, aby je podpořil v duševním vývoji, se stávají zajatkyně potřeby líbit se. Uzavírají se do vlastního vnitřního světa a pokoušejí se podobat přeludům z časopisů a vůbec neberou v úvahu skutečnou ženu, která se rodí, stárne, miluje a umírá.

Po vzoru Šípkové Růženky, která učiní přednost ze své pasivity, nebo Popelky, která se spokojí se svoji podřadnou úlohou a sní přitom o okouzlujícím princi, vzdávají se věčná děvčátka všech svých možností, jen aby se zalíbily mužům. Ať už jsou vdané, nebo hrají roli osudových žen, ať už jsou dokonalé hospodyně, nebo múzy s tragickým osudem, mají jedno společné: věčná děvčátka zrazují samy sebe a budují svou identitu na základě obrazů, které do nich projikují ostatní, a to zvláště muži.

Věčné děvčátko odmítá dospět a nechává na ostatních, aby za ně udělali všechna základní životní rozhodnutí, a určovali tak jeho osud. Velké potíže mu činí rozhodování a vyvíjení vlastní iniciativy. Místo aby jednalo ve svém vlastním zájmu, přizpůsobuje se raději změnám, které na něm muži, s nimiž žije, vyžadují, a když situace začíná být nezvladatelná, uchyluje se do světa fantazie.

Linda Shierseová -Leonardová rozlišuje čtyři typy věčných děvčátek. Nejčastěji se vyskytuje hýčkaná panenka nebo také ”drobeček k zulíbání” v náručí úspěšného muže. Působí dojmem, že je hrdá a nechybí ji sebedůvěra, což jsou vlastnosti, které jí ostatní ženy mohou závidět, ale ona sama ví, že je to jen fasáda. V rukou muže se mění v loutku, ve které to sice vře, ale navenek je stále stejně líbivá.

S přibývajícím věkem má panenka čím dál tím více potíží, aby zamaskovala svou hořkost a zášť. Nevědomá zloba ji často vede k tomu že obviňuje partnera, sama však zůstává pasivní a závislá. Nekdy naopak nabývá vrchu a manipuluje se svým manželem silou sladkosti kombinované se svůdností. Okouzlujícími panenkami, které nás fascinují svým chladem a dvojakostí, se to jen hemží ve velkých amerických seriálech, jako Dallas nebo Dynastie.

Toto chování většinou odráží úzkost ženy zanedbávané v dětství otcem. Ten na dceři oceňoval pouze šarm a krásu, ale její nadání a schopnosti ho nechávaly chladným. Chce-li se žena dostat z bludného kruhu závislosti a vydobýt si nadvládu sama nad sebou, musí zničit vlastní obraz okouzlujícího malého děvčátka a začít prosazovat své myšlenky a schopnosti, i když se tím ocitne v nebezpečí, že se znelíbí svému okolí.

Ostatní typy věčných děvčátek sledují zhruba stejné schéma. Dívka ze skla si bere za záminku svou křehkost a přecitlivělost, uchyluje se do světa knih nebo vlastní představivosti a stává se tak pro sebe samu určitým přeludem.

Svůdkyně žije improvizací a radostí okamžiku. Upíná se k lásce, odmítá jakoukoliv odpovědnost a povinnosti a stejně jako Don Juan, který je jejím mužským protějškem, má obrovské potíže s navázáním trvalého vztahu. Tato improvizovaná existence je vzpourou ženy obsluhované matkou a zanedbávané otcem. Tato žena si nikdy neuvědomila vlastní hodnotu a její postoj, vyjadřující vzpouru, brání, aby navázala skutečný vztah s mužem, kterého miluje.

Věčné děvčátko se potřebuje líbit za každou cenu. Jeho strategií přežití je přitahovat pohledy mužů všemi možnými způsoby. Mohli bychom její strategii shrnout takto: nechávat se vidět, nechávat se oceňovat, nechávat se chtít a…nechávat se používat”
Tyto ženy se pokoušejí ztělesnit mužovu představu o ženě.

Anatomie lásky - Guy Corneau

15/12/2025

Jakmile je anima úplně projikována, je i duše venku a ohrožuje individuum. Protože anima znamená duši a ta zase, jak známo, představuje životní princip, dochází přirozeně oddělením od předmětu projekce ke ztrátě duše a "života".

K překonání tohoto stavu je třeba rozvinout vědomější a individuálnější vztah. Jak víme na základě poznatků moderní psychologie, ruku v ruce s tímto vědomějším vztahem musí však dojít k rozlišení mezi reálnou ženou a animou jako archetypálním duševním obrazem.

Legenda o grálu - Marie-Louise von Franz

12/12/2025

Většina lidí dostane strach, aniž ví proč. Člověk si představuje, že ho někdo sleduje, a rozhlíží se kolem sebe. Moc dobře ví, že je to absurdní, že se vlastně nemá čeho obávat, a přesto se bojí. Důvodem tohoto strachu v nás je skutečnost, že se v nás probouzí nevědomí.

Když jsme sami, náhle se nahromadí množství životní energie, tedy veškerá „sociální energie", která se normálně spotřebovává ve vazbách k jiným objektům. Protože nemůže nikam odtékat, směřuje do našeho nitra a konsteluje nevědomí. Z toho důvodu bývá ve všech náboženstvích izolace jednou z metod, díky které se člověk může setkat s bohy či duchy nebo kterou jsme zasvěcováni do vnitřní zkušenosti.

Strach z osamělosti je podstatou vězeňské fobie. Mnozí lidé nesnesou pomyšlení, že by museli strávit dlouhou dobu v osamění, protože samotu vnímají jako ohrožení své mentální rovnováhy. Má to co do činění s neschopností nechat v sobě nevědomí vystoupat vzhůru a vnímat ho jako „něco", s čím můžeme navázat vztah. Jen pokud nevědomí necháme promlouvat, můžeme iracionální děs překonat.

Zpočátku máme pocit, že se zblázníme, když uslyšíme hlasy, máme vidiny nebo zažíváme jiné podobné fenomény. To je ale omyl, neboť panika pomine, pokud se nám podaří prvotní šok vydržet tím, že necháme obrazy vystoupat nahoru a nasloucháme, co nám nevědomí sděluje. Než ale nevědomí dosáhne takové síly, že se projeví jako vizuální, sluchové nebo jiné halucinace, ocitáme se zpravidla ve stavu velkého napětí. A v něm právě zažíváme onen iracionální strach.

Jedinou možností, jak podobnou paniku překonat, je přijmout tuto vizi takovou, jaká je, a nechat Ji, aby na sebe vzala objektivně zjistitelnou podobu. Pak už nejsme sami, nýbrž máme vnitřního druha, s nímž se můžeme bavit. Vedeme s ním zanícené rozhovory, a to nás zaměstná na celý den.

To je okamžik, ve kterém se „z jednoho" stávají dva" .

M. Franz

Sdíleno od Marcel von Marcel

09/12/2025

Komplexy jsou odštěpené dílčí psýché, které vznikly na základě traumatického šoku. Příčinou však může být i morální konflikt, který má svůj konečný důvod ve spatřované nemožnosti přitakat celku lidské bytosti. Traumatizovaní lidé trpí tímto morálním konfliktem, protože mnohdy nemohou plně přitakat sami sobě. Obětují jednu svoji část, kterou pohrdají a kterou nejsou s to přijmout. Je však v povaze komplexů, že tyranizují vědomí, dokud konečně nevyvstane možnost integrace jejich poselství. - U Wirtz

Adresa

Šafaříkova 202/15 Praha 2
Praha 2
12000

Otevírací doba

Pondělí	09:00 - 17:00
Úterý	09:00 - 17:00
Středa	09:00 - 17:00
Čtvrtek	09:00 - 17:00
Pátek	09:00 - 17:00

Internetová stránka

https://www.lukaskaras.com/

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Lukáš Karas - Práce se sny zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Praxe

Pošlete zprávu Lukáš Karas - Práce se sny:

Odkazy

Chcete, aby vaše praxe byla nahoře v seznamu automobilových společností ve měste Klinika?

Sdílet

Kategorie

Centrum duševního zdraví

Práce se sny - Lukáš Karas

Lukáš Karas

Lukáš Karas se dlouhodobě zajímá o mytologii, hlubinnou psychologii, umění a pohádky. Ve svých přednáškách využívá poznatky z těchto různorodých oblastí, aby se pokusil předložit mapu vnitřní skutečnosti. Toto poznání zúročuje ve své práci se sny. Před 14 lety začínal jako dobrovolník v centru pro drogově závislé, kde podstoupil první výcvik ve Franklově logotoretapii. Později se seznamuje s hlubinnou analytickou psychologií C. G. Junga a jeho následovníků Jamese Hillmana a Thomase Moora. V neposlední řadě jej zajímá transpersonální psychologie a studium mimořádných stavů vědomí. Vychází rovněž ze studia filosofů Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera a existenciálně orientovaných filosofů. To jej později přivádí k existenciální psychoterapii.

Lukáš Karas vede čtyřměsíční kurz práce se sny a dvouměsíční kurz archetypální psychologie Pantheon duše. Spolu s arteterapeutkou Kateřinou Stone pořádá pravidelné arteterapeutické kruhy se sny. Dlouhodobě spolupracuje s Vojtěchem Frančem, konstelátorem a odborníkem na archetypální astrologii. Spolu s Jiřím Hokrem pořádá Setkání nad knihou a organizuje přednáškový projekt Anima Mundi zaměřený na integrální vědy a změnu paradigmatu.

Ve své terapeutické praxi kombinuje poznatky z mnoha oblastí současné psychologie. Jeho doménou však zůstává hlubinná psychologie. Jejím prostřednictvím pak pomáhá klientovi vyhledat individuční tendence a rozpoznat momentální růstový potenciál. Skrze práci se sny, kterou doplňuje o techniky gestalt terapie, vede klienta k setkání s vlastní podstatou. Dosednutí do vlastního středu bytí. Jeho zvláštním nadáním je schopnost provést člověka krizovým přechodovým obdobím. Sám v tomto směru využívá své bohaté zkušenosti s psychospirituální krizí a z dramatických období života, temné noci duše a filosofie Karla Jasperse o mezních situacích. Lukáš Karas rád využívá techniky práce s vnitřním dítětem podle Johna Bradshawa. Především se zajímá o vztah mezi klientem a terapeutem. Neboť jak věří, nezáleží tolik na technice, ale na vztahu, který je skutečně léčivý.