26/11/2025
„Jak si nastavit hranice, aneb: Nebije mě, tak co chci víc?“
Příběh tisíců žen a několik zásadních otázek - pojďme si "ušetřit" časté téma konzultací 🙂
Zdravě nastavené a pevné hranice v ZÁSADNÍCH věcech jsou převelice důležité.
Ale co to vlastně je? Jak to vypadá?
☝ Zatímco pro jednoho je téma hranic takovým bonusem navíc – třeba vzhledem k šéfovi, touhou po větší důvěře v sebe, po schopnosti dopřát si…
☝ Pro druhého může jít o téma velmi existenciální a hraniční – týkající se třeba toho, kolik násilí (fyzického nebo psychického) je ve vztahu ještě OK.
Nebo o toho, zdali mohu nebo nemohu dětem něco zakázat, dovolit, případně jak to udělat… aby to pro ně nebylo traumatizující?
Až paralyzující to může být.
Mnohé ženy tápou v tématu hranic a dlouhodobě se nachází v pomyslné zóně, která je pro jiné dávno za červenou páskou s nápisem “nevstupovat ani náhodou.”
Je to častější, než si možná myslíš.
Protože mnoho z nás vyrůstalo v toxických vztazích a v prostředí plném takového násilí. Když pak vstupujeme do vlastních partnerských vztahů a narodí se nám děti, přirozeně tápeme.
„Nebije mě, nechlastá, finančně nás zajišťuje. Tak na co bych si stěžovala? Jsem nevděčná, když chci víc?“
Nejsi.
Pokud dáváš do vztahu (dětem a domácnosti) veškerou svoji energii, večer upadáš znavená, trápí tě například potíže s cyklem, pokožkou, trávením… nebude to nejspíš v pořádku, ženo.
Nejspíš potřebuješ přenastavit hranice.
Kde jsou mé priority a potřeby?
Hranice nastavujeme tam, kde potřebujeme hájit své priority. Je třeba si je ujasnit a nastavit si, kde můžu a kde naopak nemůžu slevit.
🤔Kde je ale ta hranice v hranicích – kde držet hranici pevně a kde ustoupit, tj. velké téma a velmi individuální.
💪Musíme se podívat na to, co je pro nás tak důležité, že nám stojí za to být neústupní a PROČ.
💪 Co je pro nás natolik zásadní, že není jiné cesty, a kde můžeme ustoupit z požadavků nebo proměnit podobu svých priorit.
Je to přístup ve výchově dětí? Je to způsob stravování? Čas pro sebe? Podílení na chodu domácnosti? Finance?
Pro mě osobně jsou priority ve vztahu celkem stabilně týkající se toho, abych:
- si svého muže mohla vážit jako člověka
- se necítila na všechno sama (nehledě na to, kdo vydělává peníze – to je prostě společná priorita, stejně jako naše společné děti)
- abychom spolu prožívali radost a mohli růst
- abych se nebála, že “mě opustí”, i když je to těžké
- abych se cítila přijímaná taková, jaká jsem
- abychom spolu nemuseli bojovat a oba si uvědomovali, že jsme partneři, nikoli zápasníci v ringu – o to, kdo to má těžší – třeba – k tomu jsme museli dojít, zejména já
Každá to máme ve vztahu jinak a je to zcela v pořádku. Obvykle se ale jako ženy shodneme na tom, že se potřebujeme cítit v bezpečí.
❓Cítíš se ve vztahu v bezpečí – i emocionálně?
Maslowova pyramida potřeb říká, že musíme mít naplněny základní potřeby, abychom mohli jít dál – rozvíjet se, vzdělávat…
Potřebujeme se tedy cítit nejprve v bezpečí, abychom mohly rozvíjet i další aspekty vztahu.
❤ Pokud nám celý život bezpečí chybělo, máme v něm od narození deficit, nedosycení, může se stát, že nám i ve vztahu “stačí” fyzické bezpečí:
Nebije mě, jsem finančně zabezpečená. A podvědomě či vědomě udělám (nebo neudělám) víceméně cokoliv, abych se bezpečně cítila – tedy cokoliv snesu, jen abych nezůstala SAMA. To by byla bolest, kterou už ZNOVU nesnesu.
❤ Ty z nás, které v dětství existenciální bezpečí prožily, někdy vnímají tohle fyzično jako zcela samozřejmé – asi jako vzduch, který dýcháme. A může být pro nás těžké pochopit, proč druhé ženy v násilném, manipulativním nebo fašistickém vztahu zůstávají, nebo dokonce rodí děti.
Inu, každá máme cestu (a svá témata k řešení) jinou.
Řekněme ale, že se shodneme na tom, že bezpečí je samozřejmost a nutnost.
Proč a kdy si potřebujeme nastavovat a hájit hranice?
1️⃣Hranice můžeme nastavovat směrem ven, nebo dovnitř. Co je ale za tím, co hájíme směrem ven?
Směrem ven, vůči druhým, je to většinou pocit ohrožení, více či méně racionální, co vyvolává potřebu se vyhranit.
Říkáme pak více či méně symbolické a více či méně jasné NE DRUHÝM.
Dejme si příklad...
🔸Situace a) Alena se nachází v nákupním centru. Cizí kolemjdoucí člověk jí rozkáže, aby si lehla bezdůvodně na záda. Alena ho pošle kamsi, zakroutí pohoršeně hlavou, a jde dál. Simona, která to vidí, zavolá ochranku. Reakce a podoba hranic jsou různé, ale hranice pevné. Nikdo nebude pochybovat.
🔸 Situace b) Alena ve stejné situaci v nákupním centru, ale tentokrát ji ten rozkazující člověk varuje, že hrozí nebezpečí.
🔸Situace c) Alena má hezky rozběhnutý porod v nemocnici, když v tom přijde lékař a rozkáže pohupující se Aleně lehnout si na záda. Co udělá? A co by mohla udělat Simona? Tady obvykle zahraje roli rodová zkušenost, výchova, sebeláska, informovanost aj.
2️⃣ A co hranice prostoru, který hájím PRO SEBE, tedy směrem dovnitř?
Vždy vychází z míry sebe-hodnoty, sebelásky.
Říkáme více či méně symbolické a více či méně jasné ANO SOBĚ.
Funguje to samozřejmě podobně – neustoupím ze svých požadavků a potřeb tam, kde vnímám, že je to pro mě prioritou.
Třeba:
🔸Potřebuju, abys byl můj partner, ne dítě.
🔸Budu se s tebou milovat, když mě budeš inspirovat a já budu mít dostatek energie a naplněné ostatní, pro mě obdobně důležité, potřeby.
🔸V důležitých věcech budeš ochotný komunikovat, hledat společné řešení.
Zranění nám do toho ale hází vidle…
Jenže… zranění muži se často dostávají do polohy dítěte. Ono je to pro ně těžké, protože biologicky, neurologicky i sociálně jsou nastavení spíše na výkon, dokonalost. Potřebují si věřit dostatečně na to, aby se nezalekli mamuta, když ho mají ulovit. Aby ochránili svou rodinu. Tomu těžko dostojí, když o sobě budou neustále pochybovat.
☝ Pokud je sebehodnota u mužů zraněná, mohou mít tendenci přehlížet své slabosti – skrze obranné mechanismy.
A těmi mohou být třeba iluze o tom, že oni dělají vše dobře (protože v opačném případě by museli uznat svou slabost, a to se nenosí, je to bolavé), a druzí špatně.
Taková poloha dítěte u mužů může vypadat různě.
🔸Například se distancují od toho, kde si nejsou jistí. Emocionalita je pro ně nedostupná, protože ohrožující – ať už ta vlastní ženy, nebo jejich niterná. Neznámo, kde neumí chodit. Raději to vzít obloukem.
🔸Drží si iluze, kterým snad ani vědomě nevěří – ale dělala to tak moje máma, tak to nějak zvládat musíš taky, no ne?
🔸Neúčastní se na realitě – jejich iluze o sobě a o světě je tak silná, že nedokáží prokouknout do reality a aktivně se jí účastnit, jsou ve svém vlastním světě, kde vládnou jejich pravidla a jejich problémy.
🔸Hájí své vlastní hranice a zájmy BEZ OHLEDU. To pak není ani tak o vytyčení a komunikování hranic, jako o ULTIMÁTECH.
🔸Potřebují místo ženy-partnerky ženu-matku
Zraněný muž v poloze dítěte dupe nožičkou, protože to tak CHCE! Ale život s druhými lidmi, zvláště s dětmi, prostě JE o tom, umět se přizpůsobit, reagovat citlivě a pružně.
Čekat, že vše bude podle mě, že se vše přizpůsobí pouze a jen mým potřebám… je opět poloha dítěte.
A dítě si to do jisté míry může dovolit, a máme pro to pochopení, jelikož má mj. nezralou nervovou soustavu, objevuje svět a hranice v něm, teprve se učí.
❤ Ale dospělý v dětské poloze v pořádku není a je třeba s tím zacházet, ideálně terapeuticky. Zahojit svá zranění a dosytit se pocitem přijetí a bezpečí, otevřít emocionalitu tam, kde se bude cítit držený.
😎Přitom takový muž mnohdy působí “pevně“. Možná proto sis ho vybrala.
Ale vnitřně je to citlivá, nejistá, často vystrašená část osobnosti, která udržuje řád a “musy” proto, aby vůbec ustála život. A to je možná důvod, proč jste se setkali skutečně – společné zranění.
To nejdůležitější, co si můžeš odnést:
Žádný vztah není o tom, že hranice nastavíš jednou a hotovo.
Hranice jsou živé.
Proměnlivé.
Rostou s tebou.
Vyvíjí se podle fáze života, dětí, práce, nálady, hormonu, stresu.
Někdy jsi pevná.
Někdy jsi měkká.
A oboje je správně.
Ale to, co je klíčové, je vědomost:
🌟Kdy říkáš ANO ze strachu, ne z lásky.
🌟Kdy partner říká NE nikoli proto, že je “tvrdý“, ale proto, že je vyděšený.
🌟Kdy se tvé hranice rozpouštějí, protože nechceš konflikt.
🌟Kdy se jeho hranice zpevňují, protože nechce ztratit kontrolu.
A tady začíná uzdravení – podívat se na otázku vztahu sama k sobě a na to, co si můžu dávat a nedávám, kde si můžu říct ano a neříkám.
💜Někdy je to o ošetření příchodu na svět,
💜 jindy spíš o aktivaci vnitřního muže, který, spolu s mužskou rodovou linií, se sebehodnotou úzce souvisí,
💜ondy je to o zhodnocení svých sil a nádob, do kterých má pro mě cenu je vlévat...
💜Někdy je to o ustoupení a přijetí.
💜Jindy o jasném řečení, že tohle není v pořádku.
💜Také o otázce viny, důvěry v sebe, v to, že si zasloužím to nejlepší – o vnitřní ženě a ženské rodové linii.
Jak jsem zmínila výš – priority.
Nakonec – z mého pohledu je velmi nápomocné podívat se na vztah optikou důstojnosti:
Cítím se důstojně v tomhle stavu?
Je pro mě důstojné přijímat takové nastavení a předávat ho dětem dál?
Chtěla bych pro ně takovou budoucnost?
Cítím radost a vděčnost při představě, že to takhle bude do konce mého života?
Cítím se milovaná a svým způsobem uctívaná, slyšená?
Přitom důstojnost sama přirozeně vychází ze sebehodnoty.
Pokud chceš posunout téma sebehodnoty, sebelásky a hranic i u sebe, napiš nám, Metoda dosycení je k tomu (jako) stvořená!
Dnes mě moc zajímá... Co bys v situacích s Alenou asi udělal/a ty?
A pokud jsi ve vztahu - cítíš se v něm, i emocionálně, bezpečně?
