02/11/2025
Kam se poděla smrt? Smrt, sexualita a klid těla
-- Projevy strachu ze smrti --
Když se v terapii někdo rozpláče při větě “bojím se, že už tu nebudu“, většinou nejde o myšlenku na fyzickou smrt. Spíš třeba o strach, že ztratí kontrolu - že se rozpadne to, co drží jeho život pohromadě, že z toho blízcí budou smutní.
Tento strach se přitom v běžném životě neprojevuje dramaticky, jak by se možná v našich představách spojených se smrtí slušelo.
Často se skrývá v “pouhých” úzkostech, depresích, v neschopnosti vypnout, v potřebě pořád něco dělat. V hloubce také souvisí se sebehodnotou:
Jsem dost dobrý/dobrá?
Cítím se být dobrý/dobrá?
Tak, že je mi celkem jedno, co si kdo myslí, jsem se sebou v míru, nepotřebuji dokazovat nebo si zasloužit?
Pokud nevnímáme svou zdravou sebehodnotu, můžeme mít potíže s udržením svých hranic - snaha zavděčit se a být oceněná/ý nás dostává do situací, kde bychom jinak ani nebyli.
Třeba proto, že by nám připadaly nedůstojné.
Strach ze smrti se projevuje také v napětí těla, které neumí zcela povolit - ani když dělá “všechny ty dechové techniky”. Jestli ono nejde spíš o strach ze života - toho nepředvídatelného utrpení obsahujícího individua!
U někoho je to tlak v hrudi, u jiného jako stažení v pánvi nebo bolest hlavy, která přichází bez zjevné příčiny. Tělo, které se bojí o život, se neumí úplně uvolnit.
Nespí hluboce, nedýchá volně, nemiluje naplno.
Můžeme být velmi emotivní a naše vztahy toxické. Jsme jako bouře - na jedné straně cítíme, že něco není ok, na druhé je strach z opuštění - a, aha, ze smrti - protože jak přežiju, když budu sám/sama?
A možná je to tentýž strach, který jsme zažívali po porodu, když nás odnesli od mámy sterilní rukavice sterilní ženy.
-- Kam smrt šla? --
Ve společnosti jsme se naučili smrt vytěsňovat. Když někdo zemře, vše se rychle “zařídí“, smutek se decentně schová.
Jako společnost máme ze smrti strach a to přináší hodně problémů. Myslím, že se zdá, že je to téma, který se nás nemusí moc osobně týkat. Že je to téma, které odkládáme - očekáváme jeho vyřešení “až někdy” nebo až na něj přijde řada. Neustále řešíme zdánlivě akutnější témata.
Přitom téma smrti a smrtelnosti je něco, čemu bychom se měli věnovat, protože stojí za spoustou problémů a spoustou toho, jak se jako lidé v životě i ve vztazích cítíme.
Tam, kde není místo pro smrt, není ani prostor pro život.
Život bez vědomí smrti se stává honbou za jistotou, která neexistuje.
Nemůže to dopadnout dobře, protože - PST! S.M.R.T! - a nic v něm není jisté - utíkáme před nevyhnutelným, a to se připomíná na každém rohu. Úzkost a napětí jsou na světě.
Priority nám zcela unikají. Dostáváme se do iluze, že čas na to “důležité” přijde pak.
Něco vám řeknu.
Nepřijde. Musíme se tomu věnovat teď.
-- Strach ze smrti, který se tváří jako každodenní stres --
Když se lidé v terapii snaží popsat svůj vnitřní neklid, často používají slova jako “mám pocit, že musím pořád něco dělat, jinak se to celé rozpadne“. Ten tlak zdaleka nebývá jen pracovní. Týká se vztahů, dětí, domácnosti, zdraví. Za snahou všechno uhlídat se často skrývá podvědomý strach z konečnosti - z toho, že něco skončí a my to nedokážeme ovlivnit.
Mnohdy je to strach z toho, co bude s mými nejbližšími - to je kontrola a přebírání zodpovědnosti v té nejlítostivější kvalitě. Omlouvám se, pokud to vyjadřuju trochu explicitně - můžeme o tom nebatovat.
Nakonec je to ale stagnace a nepřijetí pohybu, proměny, dynamiky - neochota prožívat změny, stejně jako jakési “malé smrti” - vztahů, životních etap.
Chceme být věčně mladí, létat až nad mraky!
Přitom zapomínáme, jaké to je být nohama na zemi. Možná proto, že do ní už neukládáme své předky. Místo toho si je škudlíme v krabičkách.
Někdy, když se tomu v terapii věnujeme, dostane tento strach konkrétní podobu - vzpomínku na těžký porod, operaci, náhlou ztrátu, okamžik, kdy tělo zažilo ohrožení.
Jindy je přenesený z rodiny, z generace, která žila ve strachu a nemohla o tom mluvit. Buněčná paměť tady slouží jako nosič varování potomků.
“Tohle už nechci nikdy zažít,” říkají naše obranné mechanismy a paměť těla se stahuje ve vzpomínce na to, čeho se celá společnost bojí - tak v tom případě to musí být strašné, že jo!
-- Se.ksualita a zrození jako místa, kde se smrt zrcadlí --
Když se v terapii dostáváme k tématu sexuality nebo porodu, bývá to často okamžik, kdy tělo i psychika zareagují velmi silně. Se.ksualita i zrození jsou procesy, ve kterých se odevzdáváme něčemu, co přesahuje kontrolu.
Tělo se otevírá, mění dech, mizí jistoty. Právě to připomíná zkušenost smrti - konec kontroly, rozpuštění hranic.
Mnoho žen mi říká, že mají při milování nebo měly běhěm porodu pocit, že “už to nezvládnou“. V těle se aktivuje dávný program přežití, i když nejde (nebo ne vždy) o skutečné ohrožení.
Strach ze smrti tak brání plnému prožitku, a tělo místo rozkoše nebo klidu reaguje napětím, úzkostí či odpojením.
A je to i náš vlastní příchod na svět, který je se se.ksualitou velmi úzce spojen, a překvapivě často se tam dostáváme spolu s léčením se.ksuality.
Smrt a se.ksualita sdílejí stejný princip - obě nás vrací k tělu, k jeho pravdivosti, k hranici mezi já a těmi druhými, světem... Když se této hranici vyhýbáme, ztrácíme část živosti.
-- Co se děje, když strach ze smrti přijmeme --
V momentě, kdy člověk dovolí tělu, aby se s tímto strachem setkalo, přichází úleva. Nejde o jednorázový zážitek, ale o proces. V terapii to často vypadá tak, že se dech prohloubí, ruce přestanou svírat, tělo si dovolí být. Dosedneme do těla. Přichází úleva.
Přijetí smrti přináší zjednodušení. Začneme jasněji vnímat, co je důležité a co je jen společenský balast. Člověk přestane ztrácet energii v obraně proti nevyhnutelnému a může ji použít pro život - pro vztahy, pro radost, pro klid.
-- Smrt jako součást řádu --
Strach ze smrti nás nechrání, ale uzavírá. Když ho dovolíme vnímat, rozšiřuje se prostor pro skutečný život.
Smrtelnost a sexualita jsou dvě síly, které nás formují od samého počátku života. Jedna nás přivádí na svět, druhá nám připomíná, že nejsme nesmrtelní.
V terapii se často ukazuje, že naše schopnost cítit - být živí a zároveň vědomi své konečnosti - souvisí s tím, jak jsme byli přijati v nejzranitelnějších okamžicích našeho života.
Co se také mnohdy opakuje je podoba toho strachu ze smrti. Někdo by mohl čekat černočernou tmu, příšeru nebo podobně.
Opak je však pravdou - obyčejně se během terapií setkáváme s něžně bílou mlhou, oblakem, křišťály…
Strach ze smrti bývá schovaný za velkou kupou nánosů - “menších” strachů, démonů, přesvědčení…
Je to třeba strach z vyšetření a jeho výsledků. Strach z toho, že nejsem a nebudu milovaná. Strach z opuštění. Strach z mateřství. Vnitřní agrese, to, že nejsem dost dobrá, a tak dál - jak už jsem zmínila.
To, co ženy a muže paralyzuje třeba i dlouhé roky, se nakonec jeví jako jeden z nejmilejších a nejlaskavějších prožitků, který sídlí v jejich bytí, jako odraz střípku duše, která si tak oblíbila tuhle svoji hmotnou podobu natolik, aby vytasila jednu ze svých nejsilnějších “zbraní” - strach ze smrti. Aby námi pohla. Abychom se konečně poslouchali. Abychom vyšli vstříc svému nejvyššímu potenciálu.
Vědouce, že smrt samotná je bezpečná.
A je to prožitek, který, možná zdánlivě paradoxně, vnáší do života lehkost. Díky němu se snáz propojíme sami se sebou, se svým středem, klidem. Sekundárně pak snáz přijímáme smrtelnost svou i našich blízkých. Protože víme, cítíme, vnímáme… že je vše tak, jak má být.
Krásný dušičkový den přejeme.
Co s vámi čtení dělá, jak na to reaguje vaše tělo?
