28/11/2025
Co vlastně můžeme o vlivu online světa na děti říci?
Jako terapeut, který sedí naproti konkrétnímu dítěti či dospívajícímu, slyší jeho ticho, jeho příběhy, jeho těžkosti. A především jako někdo, kdo hledá způsob, jak porozumět světu, ve kterém tyto děti vyrůstají.
Světu, který je jiný než ten, ve kterém jsem vyrůstal já – už jsem zkrátka boomer. Snažím se tak jejich světu porozumět nejen zkrze laskavou zvědavost při setkání s konkrétním klientem, ale snažím se i držet pozornost u toho, co o „jejich světě“ víme z pohledu výzkumů a vědy obecně.
Svět je to jiný než ten, v kterém jsem vyrůstal. Jiný o hodně.
Vlastně se nejen změnil, ale i rozšířil o svět, který nemá hranice a je v něm možné žít 24/7.
Když koukám na vědecké poznání vidím něco nad čím fakt mávnout rukou nejde.
Nárůst úzkostí, depresí a sebepoškozování v poslední dekádě není drobným výkyvem v grafu. Je to hluboká vlnka v dějinách dětství.
Studie jako Ivie et al. (2020) nebo přehled Gabrielle et al. (2024) ukazují, že kolem let 2010–2013 se stalo něco, co zasáhlo děti a dospívající napříč kulturami. Stejný časový vzorec, se stejnými křivkami.
Najdeme i v metaanalýzách internetové závislosti, problematického používání sociálních sítí či (např. Shannon et al., 2022; Fumero et al., 2018; Ding et al., 2023)
Jako terapeut si z těchto grafů a studií neodnáším jen akademickou fascinaci, ale také zvláštní formu smutku. Něco děti tíží. A my tomu ještě úplně nerozumíme.
Víme málo a zároveň víme dost.
První, co musím říct, je prosté: nemáme dost dat, která by nám dovolila s jistotou říct: „online svět způsobuje…“.
Věda je opatrná. Většina studií je průřezových, dlouhodobá data nám chybí. Korelace není kauzalita, opakuje se jako mantra – a právem. Do křehkosti psychiky , také málo kdy mluví jen jedna věc.
Museli bychom se tak bavit o krizí, covidu, vztazích, tlaku výkon, predispozicích, transgenračních přenosech apod.
Ale druhá věc je možná ještě důležitější: to, co dnes víme, je natolik konzistentní a znepokojivé, že si nemůžeme dovolit čekat, až bude jasno definitivně a spolehlivě.
Když se podívám na studie problémového užívání sociálních sítí, opakuje se jeden obraz:
• depresivní symptomy
• úzkost
• stres
(Shannon et al., 2022 ).
A u internetové závislosti Fumero et al. (2018) nacházejí podobně střední efekty — apatie, deprese, úzkost, problémy se sebehodnocením.
Ding et al. (2023) zase upozorňují na pevnou vazbu mezi sociální úzkostí a problematickým užíváním online prostředí.
Jako terapeut tak přemýšlím:
Možná dětem neškodí samotné technologie.
Možná jim škodí, když technologie začnou nahrazovat to, co se v dětství nedá obejít.
Možná nejde jen o to, kolik času tráví online, ale o to, co tím nahrazují.
A právě v tom se studie začínají sbíhat.
Online svět jako prostředí, ne jedová látka
Když mluvím s dětmi, nevidím křehkou generaci ani zhýčkané luxusem, jak jsi sem tam někdo povzdechne.. Vidím spíš děti, které se snaží orientovat v prostoru, který nemá hranice. Prostor, který funguje jinak než ten, ve kterém se vyvíjela nervová soustava nás a našich předků po celá tisíciletí — rychlejší, hlučnější, nepřetržitější a manipulující.
Výzkumy ukazují, že problém není binární ON/OFF.
V online světě existují způsoby, které jsou pro děti protektivní: přátelské vztahy – kdy je dítě aktivním a online je jen nástrojem komunikace, tvůrčí vyjádření a komunita resp komunikace v rámci skupin. Dokonce existují digitální intervence jako je u nás třeba aplikace nepanikař, které prokazatelně zlepšují úzkost či depresivitu (Dülsen & Baumeister, 2024).
Současně ale platí, že některé specifické formy používání — zejména bezmyšlenkovité projíždění nekonečného proudu příspěvků, používání obrazovky jako úkrytu před těžkými pocity, noční „zaseknutí“ v mobilu místo spánku či porovnávání se s druhými na základě pečlivě upravených fotek.
A co s tím? Jak chránit děti ve světě bez hranic?
Na tuhle otázku se mě ptají rodiče.
A přiznávám: není snadné odpovědět a vždy záleží na konkrétním
dítěti a rodině. Ale po přečtení desítek studií mám alespoň jednu jistotu:
Potřebujeme chránit, i když nemáme definitivní kauzální data.
Stejně jako jsme chránili děti před alkoholem, před auty nebo před tabákem dřív, než jsme měli všechny studie.
Ne proto, že chceme dětem něco zakázat.
Ale proto, že děti jsou vyvíjející se bytosti.
Jejich svět je současně křehký i fascinující.
A jejich nervová soustava není vyvynuta pro prostředí, které se nikdy nevypíná.
Proto bychom měli mluvit o hranicích, doprovázení, sdíleném prostoru, o učení regulaci a o tom, jak z online světa udělat spíše prostor pro vyrůstání než prostor, který děti vtáhne víc, než unesou.
A tak si odnáším toto:
Nemáme definitivní odpovědi.
Je toho mnoho, co nevíme, a mnoho, co se teprve dozvíme, až bude mít věda čas nabrat dostatek dlouhodobě měřených dat. Vědí jistě firmy, které online svět provozují, data které mají, tedy data dětí, dospívajících a nás všech jsou však velmi cenný artikl, který je jejich vlastnictvím a bussinem,
Máme dost signálů, které říkají:
Děti a dospívající jsou dnes vystaveny prostředí, které je vývojově náročnější, než jsme si dosud připouštěli.
Z těchto důvodů jsem proto také pro regulaci užívaní telefonů ve školách a jsem přesvědčen, že bychom se měli připojit ke státům , které něco podobného již zavedly.
(odkazy v komentáři)
