Nejdřív jako dítě v dětském domově, kde jsem intuitivně cítil, že pohyb dokáže uvolnit něco, co jsem nedokázal pojmenovat. A později jako dospělý, když jsem pochopil, že to, co hlava zapomene, tělo si uloží — v napětí, sevřeném dechu, ztuhlých zádech nebo čelisti, která se odmítá pustit. Pohyb byl pro nás oba únikem z reality. Když jsme se později dozvěděli, že zemřela, naše těla nás nepustila cítit nic. Teprve časem mi došlo, že když je bolest příliš velká, tělo ji zamkne. A tehdy začala moje cesta – snaha porozumět tomu, jak napětí, emoce a stres mění to, jak fungujeme. Dnes pracuji s lidmi způsobem, který propojuje to, co většina odděluje. Tam, kde technické přístupy vidí jen sval a terapie jen hlavu, já pracuji s celým člověkem. Pocity jsou most mezi tělem a myslí. A právě proto nemůžeme „opravit“ tělo jako auto v servisu, když ignorujeme to, co v něm skutečně držíme — emoce, prožitky, napětí, které jsme roky nechtěli nebo nemohli cítit. Stejně tak nejde pracovat jen s hlavou, když tělo posílá signály, které volají o pozornost. Moje práce stojí na tom, že tělo se dokáže uzdravovat samo, když mu dáme prostor a bezpečný prostor. Opírám se o roky práce s jednotlivci, firemními týmy i prostředím, kde vysoké nároky jsou normou — Škoda Auto, Google, Danone, Siemens a další. Vidím u všech stejný vzorec: inteligentní lidé, kteří dlouho fungují hlavou, až tělo jednoho dne řekne dost. V Pohybovém Espressu učím, jak tyto signály číst dřív, než přerostou v problém. Jak uvolnit čelist, rozhýbat hrudník, obnovit dechový vzor a zklidnit nervový systém tak, aby tělo mohlo začít fungovat lépe a déle. Je to destilát všeho, co jsem se naučil — z dětství, z těla, z praxe, z přednášení na konferencích i ze stovek příběhů lidí. Dělám tuhle práci proto, že vím, jaké to je držet věci v sobě tak dlouho, až začnou bolet. A vím, jaké to je, když se tělo poprvé nadechne tak, že vás to překvapí. Tělo nikdy nelže — jen čeká na chvíli, kdy mu dovolíme promluvit. Moje práce je o tom vytvořit prostor, ve kterém může být slyšet. Dává mi to hluboký smysl. A lidskost je pro mě kompas, který mě v této práci vždycky vede. A možná právě díky Monice jsem nikdy nepřestal naslouchat tomu, co tělo říká mezi řádky. To, co jsme tehdy jako děti nedokázali unést, mě naučilo vnímat tělo s respektem a pokorou — a tuhle schopnost dnes předávám dál každému, kdo potřebuje najít cestu zpět k sobě.
