30/10/2025
Dovolte nám ještě jedno ohlédnutí za touto významnou událostí:
„Když jsem začínal, tak na leukemie skoro všechny děti zemřely, dnes skoro
všechny přežijí.“ A on tomu výrazně pomohl. Díky němu jsou tu další generace. Prezident Petr Pavel ocenil profesora Jana Starého. Zachránil řadu dětí s leukémií a pomohl, aby další mohli zachraňovat také.
S hlubokým respektem k dalším oceněným, bych chtěl vyzdvihnout jednoho oceněného.
Jsou lidi, kteří vstoupí do dveří a celá hospoda se otočí. Pak jsou lidé, na které se hned skoro nikdo nepodívá, ale postupně se otáčí další a další a zůstávají otočení. A poslouchají. Jan Starý je druhý případ.
V prvním okamžiku jsem neměl dojem, že přede mnou je „Pan Někdo“ (věděl jsem to díky přípravě na rozhovor, ale ten první pocit to neřekl). Na gauči vedle studia seděl milý skromný pán, se kterým jsme se pozdravili a začali si povídat. A rychle bylo cítit, že je to Pan Někdo. Právě i díky tomu, že neměl žádná velká slova, gesta, nic podobného. Jen klidně mluvil o tom, co dělá a dělal.
Šel do oboru s tím, že jeho pacienti nebudou přežívat. Jen si to představte: roky a roky jdete do práce s tím, že to dneska zase znovu špatně skončí. On chodit nepřestával a hlavně nepřestával hledat cesty, jak to změnit.
Když začínal, šlo o přežití, dneska už, jak říká „vyléčit nestačí“. Jde o kvalitu života a to je úplně jiný svět. Postupně jej s kolegy tvořil navzdory tomu, že neměli vybavení, léky, informace, nemohli konzultovat s kolegy ze zahraničí. Po Sametové revoluci využil otevření světa i pro svoje malé pacienty.
Upřímně nerozumím tomu, jak se vydržel dívat na umírající děti, když věděl, že šance pomoci je malá a jak dokázal „nenosit si to utrpení domů“. Je úžasné, že přemýšlel i nad tím, jak pomoct nejen léčbou: jak řešil, aby mohli být u dětí rodiče i jak mluvit s celými rodinami. Osobně si moc cením toho, že se zapojil do tvorby knihy, kterou vydala organizace Cesta domů a která pomáhá dětem pochopit smrt a to, co následuje. Aby jim příběh dinosaurů pomohl porozumět, co všechno můžou cítit ony a co okolí a že mít takové – třeba úplně jiné něž ostatní – pocity, je v pořádku.
V mnohém mi připomínal Josefa Kouteckého, který léčil děti s pevnými nádory. I v tom, jak mluvil o své ženě. Když jsem se chystal na rozhovor, pouštěl jsem si jeho řeč na slavnostním předání Ceny Neuron. Ve svém projevu hned moderátorovi zhatil jakékoli plány slovy: „Nechte mě poděkovat mé ženě.“ A pokračoval dál a končil slovy „Úplně závěr mě nechte vyjádřit můj obdiv nad statečností těch těžce nemocných dětí, o které pečuji a jejich rodičů, jak s tou nepřízní osudu dokážou bojovat.“ A i tihle pacienti a jejich rodiče ozvali během vysílání a děkovali mu. Psali o andělu i člověku, který dělá svět lepším. A on jen skromně sklonil hlavu a poděkoval. Prosím, ať je přinejmenším jedna věc úplně jasná: Jsou tu další generace, které žijí díky Janu Starému.
Ne, když vejde, celá hospoda se neotočí, ale když jej bude někdo chvíli poslouchat, už se neotočí zpátky.
Rozhovor v Hyde Park Civilizace : https://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/222411058091022/
