15/10/2025
Natáčí se monitor. U "mojí" ženy je muž a já zatím čekám. PA která nás přijímala není moc příjemná.
Je podvečer a ambulance má už pohotovostní režim, tak je klid a jsme tam sami.
Někdo zvoní.
PA otvírá dveře, bez pozdravu a nepříjemným tónem se ptá ženy, co potřebuje.
Žena odpovídá, že krvácí a má strach. PA říká, ať si sedne a počká.
Je mi z toho smutno.
Po více jak 20 minutách odcházím.
Žena, která zvonila stále čeká. Když jdu kolem ní, tak mi hlavou běží, jestli bych jí neměla něco říct, podpořit ji. Nic neudělám. Dveře se za mnou zavírají a mně je tohle všechno líto.
Míjím muže, který sedí na lavici za dveřmi. Napadne mne, že to je možná její muž a čeká na ni.
Nakonec se vracím a zeptám se ho. Odpovídá, že ano. Řeknu mu, že může být s ní jestli chce a že moc přeju, ať je vše v pořádku a loučím se.
Vím, že není vždy prostor na dlouhé povídání, ale tohle nechápu.
Tu strohost, neempatii a aroganci.
Vždyť kolikrát stačí malé zastavení, být TADY A TEĎ, projevit empatii, dát základní informace. Je to chvilka a udělá to tak moc 🙏❤️
Jaké jsou vaše zkušenosti?
