03/12/2025
Může se stát, že se nám v mysli stále vrací člověk, se kterým jsme ve skutečnosti telměř nic neprožili.
Žádný velký vztah, žádná hluboká historie, láska… a přesto na něj myslíme víc, než bychom chtěli a než je pro nás zdrávo.
Není to naše selhání, naivita nebo hloupost, je to způsob, jakým funguje náš mozek.
Mysl si umí vytvořit velmi silné představy a prožitky i z malých podnětů, z pár vlídných nebo dvojsmyslných zpráv, krátkého napojení, drobné pozornosti nebo momentu, kdy jsme se cítili vyjímeční, jedineční, prostě viděni…
A když v tom cítíme naději, vášeň nebo příjemný pocit, mozek si ten obraz začne dotvářet a uchovávat.
Doplní mezery, přibarví realitu a někdy z někoho (často 😁) udělá víc, než kým ten člověk skutečně je.
Ne nadarmo se říká, že když se žena zamiluje, tak i debilovi vidí pána boha…A jistě to platí i obráceně 😉
Pak se stane, že se k němu stále a pořád vracíme v myšlenkách a toužíme po něčem, co jsme si právě spíš vysnili a vybájili, než opravdu zažili nebo aby to byla realita.
Pak nás to bolí a trápí, ubírá energii i když to celé bylo vlastně velmi povrchní, krátké nebo prázdné.
Proto je velmi dobré to jen uvidět a ujasnit si, že to, co nás drží, nemusí být právě ten pro nás úžasný člově, ale může to být právě naše představa.
Když si tohle uvědomíme, bolest sice nezmizí okamžitě… ale začne být o něco srozumitelnější.
A někdy právě ten malý kousek pochopení přinese trochu více klidu do našich duší a srdcí 😘
