13/11/2025
Být kartářkou v dnešní době
Být kartářkou dnes, v jednadvacátém století, je dar i zkouška. Už nám nehrozí hranice, oheň a strach z církevních soudů, ale oheň lidských slov pálí stejně jako ten skutečný. A přece, i přes nepochopení, nedůvěru či posměch, je to povolání srdce. Cesta, která se nevolí hlavou, ale duší.
Kdysi by mě za to, že míchám bylinky nebo čtu z karet, možná upálili. Dnes mi dají „ban“ na sociální síti, když napíšu, že bez je dar, který pomáhá při horečkách, že příroda umí to, co chemie často jen napodobuje. Dřív hrozilo vězení za moudrost, dnes jen ticho — umlčení. Ale ta podstata zůstává. Kdo léčí, kdo naslouchá přírodě, ten vždy kráčí proti proudu.
Být kartářkou znamená vidět svět jinak. Cítit proudy energie, které běžné oko nepostřehne. Vnímat bolest druhého, i když ji nahlas neřekne. A taky unést její váhu, den za dnem. Ke mně nechodí šťastní lidé, ale ti, co hledají světlo. Lidé, kteří ztratili naději, víru, nebo směr. A já jim neukazuji cestu — jen jim podržím lucernu, aby ji našli sami.
Karty nejsou magie. Jsou zrcadlo. Odrážejí to, co se odehrává v duši člověka, který přede mnou sedí. A tak jako zrcadlo nic nevytváří, jen odhaluje, ani kartař nic „nedělá“ — jen pojmenuje to, co už v člověku je. Karty nejsou o budoucnosti, ale o přítomnosti, o pochopení souvislostí. A někdy je pochopení tou největší změnou.
Osamění mezi lidmi
Žiji na vesnici, kde je víra silná a tradice pevné. Lidé tu znají jména všech svých sousedů a o to víc si mezi sebou šeptají. Dokud jsem vykládala karty pro radost, tak to i šlo. Ale jakmile se z toho stalo moje povolání, změnilo se to. Najednou se ke mně donesou slova, že jsem „ta čarodějnice“, že mě odsuzují, že „z lidí tahám peníze“. Lidé často odsoudí to co neznají.
Je zvláštní, že církev, která kdysi karty zakázala, neudělala to kvůli moudrosti žen, ale kvůli hazardu. Karty kdysi ničily majetky pánů, a tak je nazvali „ďáblovým nástrojem“. A ženy, které uměly číst symboly, rostliny a duši člověka, byly spáleny spolu s nimi. Dodnes cítím, že ten oheň ještě úplně neuhasl. Jen změnil podobu.
Ale časy se mění. Pomalu. Lidé se otevírají, učí se znovu vnímat přírodu i sami sebe. Přichází více těch, kteří chápou, že výklad není hřích, ale rozhovor — s duší, s přírodou, s vesmírem. Přichází i tací, co zpočátku nevěří, ale odejdou s klidem v očích. A to je pro mě dar, který se nedá vyvážit penězi.
Když pomáhat znamená nést bolest
Nejsem lékařka, ale někdy jsem poslední, ke komu člověk dojde, než udělá něco, co už nejde vzít zpět. Psali mi lidé, že nebýt výkladu, nebýt pár slov, které jsem jim řekla, už by tu nebyli. To se těžko popisuje. Není to hrdost. Spíš tichá pokora. Tohle je práce s duší – a duše bolí.
Mnoho lidí si myslí, že kartář si jen „povídá a bere peníze“. Ale málokdo vidí, že každé čtení je setkání se smutkem, strachem, nemocí, rozchodem. Každé otevření balíčku karet znamená otevřít i vlastní srdce. A to něco stojí. Nejen čas. Ale energii, sílu a někdy i kousek sebe.
A přesto bych neměnila. Protože když vidím, že se člověk po výkladu nadechne — že má chuť žít, pochopil smysl bolesti, že znovu cítí naději — pak to stojí za všechno.
Kartářka mezi světy
Jsem člověk, který žije napůl mezi světy. Jednou nohou v každodenní realitě, druhou v jemném světě energií a symbolů. Občas je těžké to propojit. Když jdu na úřad, vidím, jak se lidé dívají — „to je ta kartářka“. A jednají se mnou, jako bych byla někdo méně. Ale já vím, kdo jsem. Vím, že když se podívám do lesa, ten les mě vítá. Že když vezmu do ruky bylinku, šeptá mi, jak může pomoci. To je svět, ve kterém se cítím doma.
Les je pro mě chrámem. Tam nabírám sílu, tam se ztiším. Proto mám kolem sebe komunitu podobně naladěných duší – lidí, kteří věří v energii, v rovnováhu, v dobro. S nimi se člověk cítí „správně“. Ale svět nás občas nutí z lesa vyjít, a pak narážíme. Stále.
O ceně daru
Často slyším: „Když máš dar, neměla by sis za to brát peníze.“ Ale já se ptám – proč? Zpěvák má dar a zpívá za honorář. Malíř maluje a jeho obraz má cenu. Lékař má dar pomáhat a bere plat. Proč by kartářka měla žít z prány? Není to obchod s bolestí, ale výměna energie. Pomáhám lidem, a i já musím z něčeho žít. Můj dar je práce. A práce, která zachraňuje duši, má hodnotu.
Závěr
Být kartářkou dnes znamená stát v pravdě — i když bolí. Znamená umět přijímat svět takový, jaký je, a přesto v něm hledat krásu. Znamená mít odvahu vidět za oponu, ale zůstat nohama na zemi.
Nejsem svatá, nejsem čarodějnice. Jsem žena, která naslouchá. Lidem, přírodě, kartám, hvězdám. A i když mě svět občas nechápe, vím, že moje cesta má smysl. Protože každý, komu pomohu zvednout hlavu a znovu věřit v dobro, je jako malý zázrak. A kvůli nim tu jsem.
Jak poznáte, že jdete po správné cestě
Poznat, že jdete po správné cestě, není vůbec složité. Svět vám to dává najevo tisíci drobnými znameními.
Když se člověk konečně dostane tam, kam patří, všechno se začne skládat. Vztahy se harmonizují, práce přináší smysl, peníze si vás samy najdou a tělo se uzdravuje i navzdory všem lékařským diagnózám.
Všimnete si, že se kolem vás dějí malé zázraky – srnka v ranním slunci, nečekaná slova od člověka, který vás přesně pochopil, tichý klid v duši po letech chaosu.
To všechno jsou znamení, že jste tam, kde máte být.
Ale s tím přichází i druhá strana. Vždy tu je, nejde před ni zavřít oči.
Lidé, kteří nechápou, budou hodnotit, kritizovat, soudit. Protože být šťastným se neodpouští.
Řeknou, kde co, ale nikdy to nezazní do očí.
A víte, co je na tom nejzajímavější?
Že ti samí, kteří vysílají své jedovaté šípy, jednou zaklepou na vaše dveře a požádají o pomoc.
A vy jim otevřete. Pozvete je dál. Protože už víte, že ten, kdo ubližuje, to dělá z vlastní bolesti.
A ten, kdo jde po své cestě, už nepotřebuje bojovat. Jen svítí.
Správná cesta je klid.
Je to, když se ráno probudíte a necítíte tlak, jen tichou jistotu, že jste tam, kde máte být.
Je to, když přestáváte pochybovat, protože všechno kolem vás začíná dávat smysl.
Když jdete v souladu se sebou, svět se s vámi sladí.
A pak už nemusíte nic dokazovat.
Stačí jen žít, vnímat, děkovat a jít.
A svět se postará o to, aby se vám v cestě objevovaly jen ty správné znamení – zázraky, náhody, lidé, co vás posunou, i chvíle ticha, kdy konečně slyšíte sami sebe.
