Monika Kirmanová

06/03/2026

06/03/2026

„Radši mlč!“
Než otevřeš pusu, v hlavě ti proběhne blesková kontrola. Nenaštve se někdo? Neřeknu úplnou hloupost? Zní to dost chytře?
Možná jsi k tomu přišla už jako holka. Když jsi stála před tátou, který tě uměl jednou větou úplně ponížit. Kde každá tvoje snaha něco říct, skončila jeho ledovým: „Buď zticha. Nikdo se tě na nic neptal!“ „Ty o tom nevíš nic, tak radši mlč.!“ A tak se naučila, že říct svůj názor znamená riskovat, že tě shodí. Že tě ztrapní tak, že by ses nejradši propadla do země.
Dneska jsi dospělá, můžeš říkat, co chceš, ale přesto ztuhneš, když máš říct svůj názor. Díváš se na ostatní a hledáš, kdo z nich tě hned usadí. Raději se kousneš do rtu a mlčíš, jen abys neriskovala další ponížení?
Kolikrát jsi dneska mlčela ze strachu, že se ztrapníš? Že by tě mohl někdo ponížit? Kdy ses naposledy nebála říct svůj názor nahlas?
„Strach mluvit není tvoje přirozenost. Není to něco, s čím ses narodila. Je to obrana, kterou ses musela naučit, abys přežila to věčné shazování. Dej tvému hlasu sílu a sebevědomí. Napiš mi do zprávy CHCI MLUVIT a začneme na tom pracovat.“

05/03/2026

DĚSIVÉ TICHO!
Jana svírala žákovskou knížku tak pevně, až se jí okraje papíru zařezávaly do dlaní. Ten sešit ji pálil, jako by v něm nenesla známku, ale rozsudek. Přeložila ho napůl, pak ještě jednou, jako by tím ta malá červená trojka z matematiky mohla v prostoru prostě zmizet.
Všichni ji znali jako tu „perfektní“. Tu, co sedí v první lavici s narovnanými zády, co má vždy ořezané tužky a v sešitech krasopis. Učitelé ji dávali za vzor a doma byla „naše hvězda“. Jenže Jana věděla, že stačí jedna blbá známka a všechno je pryč.
Cesta ze školy, která jindy trvala deset minut, jí trvala snad věčnost. V hlavě si jako zaseknutou desku přehrávala obhajobu: „Byla to nečekaná písemka, tati.“ „Měli jsme na to málo času.“ „Opravím si to hned příští týden, slibuju.“
A čím víc se blížila k domovu, tím víc jí bylo špatně od žaludku. Takový ten strach, který vás stáhne, že se nemůžete pořádně nadechnout. Doma bylo ticho. Táta seděl u kuchyňského stolu, v ruce držel noviny. Ani se na ní nepodíval, jen se zeptal.
„Tak co škola?“ zeptal se běžným tónem, ale Jana v něm slyšela tu nevyřčenou podmínku: Doufám, že mě nezklameš!
Položila tašku na zem. Ruce se jí klepaly. Vytáhla žákovskou a prostě jí před něj položila. Trojka tam svítila. Malá a červená.
Táta si jí prohlížel hrozně dlouho. Neřekl nic. Jen pomalu, velmi pomalu odložil noviny. Jana cítila, jak jí tuhnou ramena a brada se jí začíná nekontrolovaně chvět. Ten pohled bolel víc než facka. Bylo v něm zklamání, které se jí vpíjelo pod kůži.
„Co to má znamenat?“ pronesl nakonec klidně. Ten klid byl děsivý.
Jana začala mluvit. Slova z ní padala v rychlém, zoufalém proudu. „Já jsem se učila, fakt, tati… jen jsem si popletla ten druhý příklad, byla jsem nervózní… příště už to bude jednička, uvidíš, já to zvládnu…“
„Jedničkářka. A trojka,“ přerušil ji ledově. „Myslel jsem, že na to máš. Že jsi jiná než ostatní průměrné děti.“
V tu chvíli Jana cítila, jak se jí hrudník sevřel do svěráku. Jako by se vzduch v místnosti vyčerpal. Chtěla vykřiknout „promiň“, chtěla se mu vrhnout kolem krku a prosit o odpuštění, ale nehnula se. Stála tam, malá a drcená tím tichým opovržením. Cítila se špinavá, jako by ta trojka byla skvrna na její duši, kterou nejde vyprat.
Večer seděla u stolu. Před ní ležela otevřená učebnice matematiky. Oči ji pálily od potlačovaných slz, ale nedovolila si přestat. Počítala ten stejný příklad pořád dokola, i když už ho dávno uměla nazpaměť.
Nebylo to kvůli matematice. Bylo to kvůli tomu nesnesitelnému pocitu, který dnes zažila. Ten pocit jí říkal, že pokud nebude nejlepší, nebude nikoho zajímat. Že láska je jen odměna za bezchybnost.
NĚKDE HLUBOKO V SOBĚ, V TÉ MALÉ VYDĚŠENÉ KOMŮRCE SVÉHO SRDCE, SI TEN VEČER PODEPSALA SMLOUVU: UŽ NIKDY NESMÍM UDĚLAT CHYBU. PROTOŽE CHYBA DOMA NEZNAMENÁ, ŽE JSEM NĚCO POKAZILA. CHYBA ZNAMENÁ, ŽE JSEM ŠPATNÁ JÁ!

27/02/2026

Vejdeš do místnosti…
a ještě než kohokoli pozdravíš, už víš.
Kdo je naštvaný.
Kdo je v pohodě.
Kde ve vzduchu visí průšvih.
Stačí ti jeden pohled.
Na způsob, jak někdo drží hrnek.
Na tón hlasu.
Na napětí v ramenou.
Možná si říkáš, že jsi jen „všímavá“.
Že máš silnou intuici.
Ale možná je to starý obranný mechanismus.
Měla jsi doma tátu, u kterého bylo nutné skenovat náladu?
Abys věděla, jestli můžeš mluvit,
nebo radši zmizet?
Takhle se malé holky učí přežít tam, kde není citově bezpečno!!!
Dneska jsi dospělá.
Ale ten vnitřní radar pořád běží na plné obrátky.
A proto jsi z návštěvy u rodičů, nebo z obyčejné porady tak šíleně vyčerpaná.
Tvoje hlava totiž podvědomě neustále pracuje na tom, aby tě ochránila před bouřkou, která už ale dávno nehrozí.
Možná si jen někdy všimni, kdy zase automaticky skenuješ okolí a na chvíli si připomeň, že už nemusíš být pořád ve střehu.
Já jsem tohle dělala roky!
Je totiž rozdíl mezi intuicí a neustálou pohotovostí.
Jak by vypadal tvůj život, kdyby si tu energii mohla vzít zpátky?

25/02/2026

Taky si neumíš v klidu sednout, i když už je doma konečně hotovo? Děti spí, nádobí je v myčce, mohla bys mít padla, ale místo toho vyskočíš a jdeš leštit linku nebo rovnat boty v předsíni? Ten pocit, že pořád musíš něco dělat, jinak jsi "k ničemu"? Zkus se schválně zamyslet: Byl tvůj táta ten typ, co tě nikdy nenechal jen tak být a pořád tě úkoloval? Možná právě proto máš i dneska pocit, že si ten klid prostě „nezasloužíš!. Že tvoje hodnota je jen v tom, kolik toho stihneš. Věř mi, klid si zasloužíš. Už jsi dospělá a nemusíš nikomu nic dokazovat a už vůbec ne tátovi.

25/02/2026

Taky si neumíš v klidu sednout, i když už je doma konečně hotovo?

23/02/2026

Víš, možná si o sobě říkáš, že jsi prostě perfekcionistka. Že to máš tak nastavené. Že chceš věci dělat pořádně. Ale řekni mi, co se v tobě děje, když se ti něco nepovede? Je to jen: „aha, tak příště to zksím jinak“? Nebo se ti uvnitř všechno úplně sevře? Uděláš chybu, a hned ti hlavou proběhne:
„To jsem celá já.“ „Zase, to jsem celá já.“ „Proč to neumím normálně?“
Ten pocit je tak nepříjemný, že se mu chceš příště vyhnout. Všechno zkontroluješ třikrát. Radši si dáš víc práce. Radši si všechno uděláš sama. Ne proto, že chceš být dokonalá. Ale proto, že jsi se kdysi naučila, že se chyba nepřipouští. Protože, když jí uděláš, tak můžeš dostat vynadáno. Nebo, že přijde trest v podobě zaracha, nebo opasku. Dnes už jsi dospělá žena, ale ten vnitřní strach z chyby tam pořád zůstal. A to je hodně vyčerpávající. Já vím jaké to je. A přesně s tímhle ženám pomáhám. Vypnout ten vnitřní alarm, aby mohly žít bez neustálého napětí, že udělají chybu.

21/02/2026

„Můžeš to udělat líp.“
„Tohle nestačí.“
„Proč nemáš jedničku?“ Možná jsi slýchala od svého otce v dětství přesně tyto věty. Na první pohled to může vypadat jako podpora výkonu. Ale když je laťka pořád výš a pochvala skoro nepřichází, nejde o motivaci ale o pocit, že nikdy není dost.
Příliš náročný otec často nevychovává slabochy. Vychovává perfekcionisty. Lidi, kteří mají strach z chyb. Kteří se bojí selhání víc než čehokoli jiného a neumí si odpočinout bez výčitek. Potřebují neustálé potvrzení své hodnoty. A mají pocit, že takový život není k žití. Přitom uvnitř pořád čekají na větu: „Jsem na tebe hrdý.“
Mnoho otců to nemyslelo zle. Často sami vyrůstali v tvrdých podmínkách, kde láska byla podmíněná výkonem. Zapomněli však, že dítě nepotřebuje být projektem. Potřebuje být přijato. A i v dospělosti to tak strašně chybí.
Poznáváš se v tom? Napiš o tom do komentáře.

17/02/2026

V obýváku hrála tichá hudba a voněl čaj. Byla to přesně ta chvíle, kdy by se měl člověk cítit v bezpečí. Lenka sáhla po sklenici s vodou, ale ruka jí lehce sklouzla. Cink. Sklenice se svalila na bok a voda se rozlila po dřevěném stole. Nebylo to nic hrozného, jen trocha vody. Ale v tu vteřinu v Lence všechno ztuhlo. Svět se zastavil. Cítila, jak jí krev mizí z obličeje a stáhl se jí žaludek. Její manžel, Petr, vzhlédl od knížky. „Leni, v pohodě, hned to utřeme,“ řekl klidně a chtěl se zvednout pro hadr. Lenka, ale nevnímala jeho klid. Slyšela jen tlukot vlastního srdce v uších. Ruce se jí začaly trochu třást. „Já... já se strašně omlouvám! Petře, fakt promiň, já jsem tak nešikovná,“ vyhrkla. Začala rukama rozmazávat vodu po stole, jako by ji chtěla vetřít do dřeva, aby zmizela. Aby nebylo vidět, že „něco rozlila“. Že udělala chybu. Petr k ní natáhl ruku. „Leni, klid, nic se nestalo. Je to jen voda.“ Když se jí dotkl, Lenka sebou cukla. V tu chvíli tam neseděla dvaatřicetiletá žena ve svém bytě. Byla to znovu ta malá sedmiletá holčička, co se krčí v kuchyni a čeká, až se otevřou dveře a táta začne křičet, co je to za bo**el a proč je tak neschopná. V hlavě jí duněla věta, kterou slyšela tisíckrát: „Počkej, až přijdu, však uvidíš!“ „Chvílí jsem si myslela, že se budeš zlobit,“ zašeptala Lenka a v očích měla slzy. Petr se na ni dlouze podíval. „Kvůli vodě? Proč bych se, proboha, zlobil?“ Lenka jen pokrčila rameny a dívala se na mokrý stůl. Nedokázala mu svojí reakci vysvětlit. Že se na vteřinu bála, že přijde rána, nebo aspoň hodina křiku. Že je naprogramovaná na katastrofu, i když je v bezpečí.
Znáte ten bodavý pocit v žaludku? To, co Lenka zažívá, není „přecitlivělost“. Jsou to naučené reakce. Pokud jste vyrůstaly s otcem, u kterého byl i rozlitý čaj důvodem k výbuchu, naučily jste se být neustále v pocitu ohrožení. Dneska jste dospělé, vaši partneři jsou možná skvělí, ale váš vnitřní systém stále běží v režimu strachu.
Pomáhám ženám tyto staré mechanismy vypnout. Aby sklenice vody byla zase jen sklenicí vody. A aby se váš domov přestal podobat minovému poli.

15/02/2026

Někdy se ti fakt nechce, a přesto to uděláš, protože musíš. A pak jsou situace, kdy cítíš, že bys mohla, že bys chtěla. Začít cvičit, najít si novou práci, odejít z něčeho co už dávno nefunguje, říct ne, poslat s láskou někoho do někam, nebo jen vylézt kopec. A najednou přijde příval výmluv, proč do toho nejít. „Jsem unavená, počkám, až bude lepší den, to se nehodí, je to blbost, stejně to nepůjde, vždyť o nic nejde, jiní jsou na tom hůř, mám se přece jen dobře“ Hlava dokáže vymyslet spoustu důvodů, proč ne. Jenomže často se za těmi výmluvy skrývá strach. Že to nedokážu, že nejsem dost dobrá, že se rozhodnu špatně, že se někoho dotknu, že to bude bolet, že mě ostatní pomluví.“ Ale když se nakonec přemůžeš a jdeš do toho, zjistíš, že jsi silnější, než sis myslela. Že zvládneš víc. Že to nakonec nebylo tak těžké, a že si tě lidi více váží. A především si vážíš víc sebe sama! A ten pocit, stojí za to. Zůstávat stát na místě tě nikam neposune. Napiš mi do zprávy, co tě brzdí, jaké výmluvy ti běží hlavou, a spolu se na ně v klidu podíváme.
https://m.me/monika.kirmanova

11/02/2026

„Zase jsem nic neřekla.“ „ Zase jsem se neozvala a nevyjádřila nesouhlas“ „Proč se pořád bojím se ozvat?“ „Proč to tak mám?“ ptáš se sama sebe. Je to naprosto pochopitelné. Protože pokud tvůj otec často vybuchoval kvůli jakékoliv maličkosti, naučila ses raději mlčet a neprovokovat. A dobře to vlastně umíš i dnes. Jen, aby byl klid. Přesně tady toto se svými klientkami řeším. A někdy je to fakt síla. O to víc mě těší, když vidím změnu v jejich životech.

09/02/2026

„Někdy se přistihneš, že sedíš naproti partnerovi a místo, abys něco řekla, tak mlčíš. Cítíš, že bys něco chtěla říct, ale slova se ti zaseknou v hrdle. Ptáš se sama sebe, proč nemůžeš otevřít ústa, proč se bojíš jeho reakce… a pak si uvědomíš, že je to známé z dětství, z domu, kde otec křičel a každý nesouhlas byl hrozbou. Překvapuje tě, že tě to stále ovládá i teď, když už jsi dospělá.“
Vím přesně, jaké to je vyrůstat s agresivním otcem a jak hluboko se to může promítnout do vztahů dospělých žen. Řešila jsem tyto následky spoustu let, jelikož jsem na to byla sama. Proto dnes, coby profesionální koučka, pomáhám ženám, které vyrůstaly v násilnickém prostředí, aby na to nebyly sami a rychleji došly k úlevě a pocitu bezpečí 😍