11/12/2025
Chodím na terapii, protože moji rodiče neměli tu možnost.
Ne proto, že by byli špatní, ale proto, že žili v jiném světě, s jinými pravidly a s jinými břemeny. Mnohé věci museli zvládat sami, v tichu, bez opory, která by jim pomohla pojmenovat to, co je uvnitř bolelo. A já dnes cítím, že nechci nést stejný náklad dál.
Chodím na terapii, protože chci dát sobě to, co oni dát nemohli, prostor zastavit se, porozumět si, uklidit v sobě věci, které se v rodině jen přecházely mlčením.
Chodím na terapii, protože učím své tělo i mysl reagovat jinak, než jak jsem se to kdysi musel/a naučit.
Chodím na terapii, protože chci přerušit staré rodinné vzorce, které se přenášely z generace na generaci, možná nechtěně, ale přesto silně.
Dělám to i proto, že mám možnost, kterou oni neměli, čas, jazyk, bezpečný prostor, ve kterém se dá mluvit o strachu, zranitelnosti i o tom, co je křehké.
Chodím na terapii, protože nechci své bolesti ukládat do dalších vztahů. Chci, aby lidé kolem mě dostávali mě, ne moje nezpracované rány.
Chodím na terapii, protože chci být jiným rodičem, partnerem, člověkem, než mě okolnosti kdysi donutily být.
A nakonec, chodím na terapii i proto, že si uvědomuju, že změna začíná u mě. A že někdy stačí jeden člověk v rodině, který si dovolí udělat krok jiným směrem, aby se pomalu začalo léčit něco, co tu bylo dlouho před ním.
