06/02/2026
Už jste to ode mně jistě četli/slyšeli: v soukromé praxi je dobré počítat s tím, že dříve či později budete muset udělat ve svém pracovním fungování změny (a někdy i dost radikální). Protože život🤷🏼♀️
Skvěle to myslím ilustruje kniha Irvina Yaloma "Hodina srdce", kterou napsal se svým synem Benem (Portál, 2025).
Tahle kniha je jiná než Yalom, jak ho většinou známe. Je tišší. Křehčí. A možná o to silnější.
Yalom tu už není terapeutem, který má před sebou roky práce. Má téměř 90 let, otevřeně mluví o selhávající paměti a vědomě se rozhoduje nepokračovat v dlouhodobé terapii. Místo toho nabízí klientům jedno jediné setkání — hodinu srdce. Jedno sezení, bez příslibu pokračování a tedy bez možnosti spolehnout se na kontinuitu a „vrátit se k tomu příště“.
A právě v tom je pro mě tahle kniha hodně silná. Ukazuje, co se s terapií stane, když z ní zmizí čas jako samozřejmost. Když už není neomezený prostor budovat vztah, uvažovat neustále o nejvhodnějším načasování intervencí, šetřit se sebeodhalováním...ale jen být plně přítomen v tom jednom jediném setkání. Intimním a dojemným způsobem ukazuje, jak moc se pak vyjeví to podstatné — vztahovost, autenticita, odvaha jít rovnou k jádru, existenciální rovina kontaktu.
A v neposlední řadě je to také kniha o stárnutí nás terapeutů*ek, o kterém spolu zas tak moc nemluvíme. O loučení se s profesní identitou a o naději, že i zdrcující omezení mohou otevřít nový, nečekaně hluboký způsob práce. Klade před nás nenápadně otázku, kterou si jednou budeme muset položit všichni:
~Jak chci svou terapeutickou dráhu uzavírat?~
