26/11/2025
Poslední dobou jsem stále konfrontována s tématem své „přezodpovědnosti“. Ano … ono to ani není zodpovědnost. Zodpovědnost je zdravá, dospělá, přirozená. To, co mám já, je spíš reflex – naučený návyk brát na sebe všechno, co kolem mě jen proletí. A často i to, co vůbec není moje.
Když jsem si začala pokládat otázku „Kde se to ve mně bere?“, odpověď přišla rychle. Stačilo podívat se na pár situací, které se mi před očima odehrály úplně stejně jako kdysi.
Pamatuju si ještě z dětství, že vždy, když jsem chtěla udělat krok do neznáma, slyšela jsem věty typu:
„A zvládneš to?“
„No doufám, že sis to dobře rozmyslela.“
„Tak snad u toho vydržíš.“
„To zase budou vyhozené peníze.“
„Jak to, že to nevíš? Přemýšlej.“
A když jsem dospěla, změnilo se jen prostředí, ne tón. Chtěla jsem změnit práci, řict si o větší plat, začít s podnikáním, otěhotněla jsem, chtěla jsem si pronajmout lepší byt nebo koupit lepší auto… pokaždé padala od mých blízkých stejná otázka:
„A zvládneš to?“
A k tomu ten ustrašený výraz, který říkal víc než slova. Ten pohled, který lpí na tom, že splním vše co slíbím.
Nakonec jsem to vždycky zvládla. Sama. Bez pomoci. A když jsem náhodou zakolísala, slyšela jsem jen:
„No vidíš, říkal/a jsem ti, ať si to rozmyslíš. Teď si poraď sama. Měla sis to lépe rozmyslet a neriskovat.“
Za téměř čtyřicet let jsem se tak naučila nést zodpovědnost úplně za všechno – někdy i za to, že vůbec existuju, že dýchám. Vzala jsem na sebe zodpovědnost i za strach druhých. Za jejich obavy, které si mysleli, že mi musí předat, abych věděla, jak „vážné“ rozhodnutí dělám.
Dnes mi to už přijde skoro úsměvné. Život mě naučil, že žádná cesta nejde předem naplánovat. Nevíme, jak dopadne další krok. A je to v pořádku. Nedává smysl slibovat někomu něco do budoucna, natož takovou zodpovědností zatěžovat dítě. Krom toho zakopnutí nejsou selhání – jsou to jen součásti cesty. Proč se tedy nechat stresovat tím, jestli něco zvládnu, a ještě k tomu nést obavy druhých, kteří sami nevěří životu, sobě ani mně?
Právě z takových drobností se pak rodí syndrom „hodných holek a hodných kluků“. Lidé, kteří se bojí selhat, protože by nezklamali jen sebe – ale i všechny ty, kteří na jejich výkon „spoléhají“. Lidé, kteří nesou zodpovědnost i za to, jak se druzí cítí, nebo za to, zda to druzí zvládnou. A zvlášť ti, kteří přebírají povinnosti těch, co se své vlastní zodpovědnosti vyhýbají a ti přezodpovědní si řeknou,
„Když to neudělají oni, musím já.“
To břemeno je těžké. A když ho neseš dlouho, začne tě táhnout k zemi. Já sama jsem se dostala až tak daleko, že jsem si kvůli někomu půjčila peníze. A když mi je odmítal vrátit, slyšela jsem jen:
„Bylo to tvoje rozhodnutí. Tak si nestěžuj. Měla jsi to čekat.“
A právě tady je klíč.
Lidé často nevědomě přehazují svoje emoce, povinnosti a chyby na někoho, kdo unese víc. A ten, kdo unese víc, to často ani nepozná – protože je „zvyklý“.
Není jednoduché to uvidět. Zvlášť když ti druzí nevidí svůj díl zodpovědnosti, kterou za ně neseš.
Ale když to uvidíš a uvědomíš si to, je to často zlomový okamžik.
Právě v tom je svoboda.
Když pochopíš, kde se to vzalo, můžeš se rozhodnout, jestli chceš tohle břemeno nést dál.
Můžeš rozpoznat, co k tobě patří – a co ne.
A to, co k tobě nepatří, můžeš propustit.
To je ten moment, kdy se přezodpovědnost začne měnit ve vnitřní sílu.
Ne v tíhu, ale v jasnost.
Ne v povinnost, ale v hranici.
A v možnost vzít konečně zodpovědnost jen za to, co je skutečně tvoje.
A tak jsem dnes v bodě, kdy si dovoluju položit jednoduchou, ale zásadní otázku:
„Co z toho všeho je skutečně moje?“
A s překvapivou lehkostí zjišťuju, že většina břemen, která jsem celý život nesla, mi nikdy nepatřila. Jen jsem si je omylem naložila, protože jsem věřila, že tak se má milovat, pomáhat, fungovat.
Ale pravda je jiná.
Zodpovědnost není o tom, kolik uneseme.
Zodpovědnost je o tom, co si dovolíme odložit.
A tak dnes vracím každému jeho vlastní strach, obavy, nejistotu i povinnosti.
Ne ze zlosti.
Ne z odporu.
Ale z úcty – k sobě i k nim.
Protože když nesu, co není moje, beru druhým možnost dospět.
A když nesu víc, než unesu, beru možnost žít sama sobě.
Učím se tak krok za krokem vracet těžké kameny tam, kam patří.
A s každým, který položím, se trochu narovnám, trochu nadechnu a trochu víc cítím vlastní sílu.
Nes už jen to, co je opravdu tvoje.
S úctou Baru
Můj soukromý prostor www.herohero.co/barulimanova
www.barulimanova.com
