08/11/2025
Doteď to bylo snadné. Skoro až pohodlné.
Schovávat se za obecná duchovní moudra, za fráze, které jsme všichni znali nazpaměť:
Žena je intuice, přijetí a hnízdění.
Muž je výkon, rozum a ochrana.
Jsi nemocná, protože máš blok.
Je to psychosomatika.
Zpracuj si trauma.
Hlídej si úroveň vědomí.
Odblokuj si to, pracuj na sobě.
Znělo to moudře. Uceleně. Jistě.
A já jsem tomu dlouho věřila. A nejen věřila – já jsem to učila. Byla jsem tím. Dýchala jsem to. Vkládala jsem do toho celé roky svého života.
Jenže toto období právě teď končí. Co dříve fungovalo a bylo prospěšné nám už teď nemá moc co předat. A nové nahradí staré.
A já to cítím tak jasně, že už to nejde přehlížet.
Co kdysi fungovalo, dnes nefunguje.
Co dřív dávalo smysl, teď se rozpadá.
Kolektivně se něco proměnilo a nastal zlom.
Energie země i lidí se posunula někam, kde staré “pravdy” už nedosahují. Schumannova rezonance to jen potvrzuje, naše těla se proměnují a ukazují nám novou cestu bytí.
A tento zlom prostoupil i můj život.
Strávila jsem roky – desetiletí – seberozvojem, studiem a prací s lidmi.
Psychosomatika, hluboké duševní programy, práce s tělem, archetypy, numerologie, astrologie, human design, genové klíče.
Dvacet let psychologie.
Nejprve jako nástroj v práci personalistky.
Později jako způsob, jak pomáhat lidem najít příčinu jejich bolesti, jejich traumatu, jejich “bloků”.
A dařilo se. Přicházely výsledky. Přicházela uvědomění.
Otevíraly se hluboké vrstvy duše.
V roce 2023 jsem měla na terapie kapacitu plnou na rok dopředu.
V roce 2024 jsem terapii úplně zastavila.
Ne proto, že bych nechtěla pomáhat.
Ale protože jsem už neměla sílu.
Cítila jsem podprahově změnu, kterou jsem ale tehdy ještě neuměla pojmenovat.
Protože energie kolem zhoustly, ztěžkly, zrychlily.
A já jsem cítila, že potřebuji všechnu svoji životní sílu pro sebe a svého syna.
Možná jste si všimli, že letos jsem se stáhla z FB a YT téměř úplně.
Ne proto, že bych neměla co říct.
Ale protože jsem necítila, že je čas mluvit.
Vstoupila jsem do období ticha. Do prostoru nicoty.
Do místa, kde odpovědi mizí a zůstává jen křehká přítomnost. Období, které nejde slovy popsat, protože se v člověku mísí zmatek, nejistota, strach, ale zároveň hluboké přijetí, pokora a puštění. Puštění všeho, co jsem dřív chtěla zoufale kontrolovat.
Prošla jsem rokem, kdy jsem často nerozuměla tomu, co se děje.
Měla jsem pocit, že si potřebuji někam zalézt, schovat se hluboko do svého nitra.
Chtěla jsem klid, zpomalení, dýchání.
Jen být.
Když jsem chtěla tvořit, tvořila jsem ve svém soukromém prostoru, kde je vše v energii přijetí a vzájemné podpory a klidu, na mém herohero.
Tento stav trval opravdu dlouho, mezitím jsem prošla zdravotními problémy, stěhováním i soudy a nakonec jsem pochopila, že právě tam – v tom nevědění a nezasahování – se rodí pravda.
Poslední měsíce jsem si začala uvědomovat, jak snadné je skrýt se za duchovní fráze. Za rádoby "uklidňující" věty, jako
„Všechno má svůj důvod.“
„Vesmír ví, co dělá.“
Kolikrát jsem to řekla sama sobě, jen abych se nemusela dotknout bolesti, zmatku, chaosu, prázdna.
Kolikrát jsem použila „duchovní vysvětlení“, místo abych si dovolila cítit.
Opravdu cítit. Prožít to.
A přitom právě tam – v té nejistotě, kterou jsme se tolik let snažili obejít – se ukazuje to nejhlubší.
Protože kdo z nás opravdu ví?
Kdo ví, jak fungují energie?
Kdo ví, proč se dějí určité věci?
Kdo může říct, co je správně a co špatně?
Nikdo neví. I když se mnozí tváří, že vědí. Ale podle mě skutečně moudří lidé si uvědomují, že každý vidí jen svůj kousek.
Svůj odlesk zkušenosti.
Svoji vlastní pravdu, která je živá dnes – a zítra může být jiná.
Právě teď je čas, kdy už se nemáme opírat o naučené teorie, o univerzální vysvětlení světa, o “duchovní logiku”. O fráze jako, ženské je toto a mužské je toto nebo hlídej si úroveň vědomí, nesmíš cítít lítost, protože to je nejnižší vibrace.
Jenže teď přichází čas opravdovosti. A opravdovost znamená celou škálu emocí bez ohledu na její vibrace.
Přichází čas, kdy se nebudeme tvářit, že máme odpovědi.
Čas, kdy si dovolíme říct:
Nevím.
Ale cítím.
A to mi stačí. Protože tam jsou moje odpovědi.
Možná tam začíná skutečná moudrost.
Ne ve velkých slovech.
Ale v tichém, jemném, lidském bytí.
V přítomném okamžiku, kde nejsme nic víc — a nic míň — než živí.
Odteď už nic nebude tak, jak jsme zvyklí. Svět se mění a my s ním.
To co jsme znali se proměňuje a přichází to, co více ladí.
A ono je to pochopitelné. Země si už vibruje jinak, než dřív a vědce to mate. Jsme spjati se zemí, ona se nebojí, nechá se vést a tak se nechejme vést i my jí, skrze naše těla a pocity. Zůstávejme otevření. Jízda začala.
S úctou Baru.
Můj soukromý prostor Www.herohero.co/barulimanova
