24/07/2025
Prožitek vtěleného bezpečí je jediný orientující autonomní stav, pokud se chceme něco dozvědět o bezpečí. Je to zkušenost nesdělitelná, nepřenosná a ničím jiným nenahraditelná. Je to prožitek, ke kterému umí naše tělo přiřadit mnoho fyziologických procesů v těle, jakým je třeba trávení. Nebo obrana před infekcí. Nebo úroveň komunikace. Tělo zná tuto jednoduchou rovnici, kde nade autonomní stavy jsou proměnnými x. A buď jsme v plusu anebo v mínusu, buď jsme v energetické ztrátě nebo zisku.
Dokud nedisponujeme prožitou zkušeností vtěleného bezpečí, nevíme, co to bezpečí je. Můžeme o něm mluvit, můžeme si i myslet, že víme. Hlava a mysl uvěří mnoha bludům. Ale tělo, to se nedá oklamat.
Lidé, kteří jsou "chodícím bezpečím" jsou velmi laskaví a prosvětlení dobrem. Je jich málo. A Steve a Sue Porgesovi jsou jedni z nich. Byla jsem během kongresu hodiny v jejich přítomnosti. A i když byli unavení, nijak se to nepodepsalo na jejich autonomním stavu. I v tak náročných dnech kongresu byli stále laskaví a vnímaví, otevření naslouchat, zůstat v kontaktu. Tomu říkám umění autonomní seberegulace, toto je živoucí polyvagál. Děkuji, děkuji. ❤️🙏
Bezpečí není totéž co pocit bezpečí
Podle polyvagální teorie není náš nervový systém nastaven tak, aby reagoval na logické informace o světě. Reaguje na signály bezpečí nebo nebezpečí, které vnímáme především neurocepcí – tedy nevědomým čtením prostředí skrze tělo, smysly a vztahy.
A právě proto může být velký rozdíl mezi objektivním bezpečím a subjektivním pocitem bezpečí.
Na přednášce Sue Carter a Stephena Porgese na kongresu Body Mind Unity zazněl trefný příklad:
Na letišti vidíme bezpečnostní rámy. Jejich účelem je ochrana, zabezpečení prostoru.
Ale náš nervový systém může číst signál jinak:
> "Když tady jsou rámy, znamená to, že zde může být hrozba."
A tak – přestože jsme ve „střeženém prostoru“ – tělo se začne bránit, napínat, připravovat na útok.
Podobně může fungovat:
🧑⚕️ čekárna u lékaře, ordinace, operační sál – sterilní, chladný, ticho, očekávání něčeho nepříjemného nebo bolesti - přestože je to místo, kde nám má být pomoženo
👮 policejní přítomnost – má zajišťovat naše bezpečí a veřejný pořádek, ale my se třeba cítíme nesví a "pod dohledem" i když jsme nic neprovedli
Ve všech těchto situacích jsme objektivně v bezpečí, ale náš nervový systém se necítí bezpečně a udržuje nás ve střehu.
Zamyslete se: Co ve vás vyvolává pocit (ne)bezpečí?
Může to být:
🔊 určitý zvuk
💡 druh světla
👃 specifická vůně
👂 tón hlasu
👁️🗨️ oční kontakt (nebo jeho absence)
Každý z nás je jiný – co jednomu přináší klid, druhému může způsobit napětí.
Proto nelze mluvit o objektivním bezpečí bez kontextu vnitřního prožívání.
Jak si budovat a udržovat pocit bezpečí?
Podle polyvagální teorie pomáhá:
✔️ Laskavý oční kontakt
✔️ Klidný hlas (včetně toho vnitřního)
✔️ Houpavý rytmus – dech, pohyb, hudba
✔️ Přítomnost druhého člověka, který je klidný a regulovaný
✔️ Dotek, pokud je vítaný
✔️ Prostor, kde smíme být takoví, jací jsme
Bezpečí není jen absence nebezpečí.
Pocit bezpečí je základní výživa pro náš nervový systém.
Teprve když se cítíme bezpečně, můžeme se učit, tvořit a regenerovat.
Co ve vás vyvolává pocit bezpečí?
A co vám bere klid, i když objektivně je vše "v pohodě“?
Foto: Sue Carter a Stephen Porges na Body Mind Unity Kongres © Polyvagální Institut CZ