29/10/2025
O umění skutečného naslouchání.
Většina lidí si myslí, že umí komunikovat. Sedíme naproti sobě, vyměňujeme slova, gestikulujeme, mluvíme o svých pocitech a názorech. Přesto se stává, že po hodinách rozhovoru máme pocit, jako bychom se vůbec neposunuli. Partner nás nechápe, kamarád reaguje úplně mimo a na pracovní poradě se stále dokola opakuje totéž. Kde je problém?
Pravda je taková, že většina z nás ve skutečnosti neposlouchá. Sedíme sice fyzicky přítomni, díváme se na toho druhého, občas přikývneme, ale naše mysl je úplně jinde. Místo abychom se snažili pochopit, co nám druhý člověk říká, v hlavě si připravujeme vlastní odpověď. Čekáme jen na tu správnou pauzu, abychom mohli vložit svůj názor, svůj příběh, svou pravdu. Nejde nám o porozumění, jde nám o to být vyslyšeni sami.
Tento problém se objevuje ve všech typech vztahů. V partnerství se mění rozhovory v ping-pong obviňování, kde každý jen čeká na svou šanci ospravedlnit se nebo zaútočit. V přátelství mluvíme jeden přes druhého, protože každý chce vyprávět svůj příběh. Na pracovišti sedíme na schůzkách a místo abychom naslouchali kolegům, v duchu si už formulujeme protiargumenty nebo plánujeme, co řekneme jako další.
Hádky jsou toho nejlepším příkladem. Dva lidé se dohadují, zvyšují hlas, přehazují si slova jako horký brambor. Může to trvat hodiny, může to být emotivně vyčerpávající, ale výsledek? Žádný posun. Oba odcházejí frustrovaní s pocitem, že ten druhý prostě nechápe. A mají pravdu. Nechápe. Protože ani jeden z nich se ve skutečnosti nesnažil druhého slyšet. Každý jen chtěl vyhrát, mít poslední slovo, prosadit svou pravdu. V takové komunikaci není prostor pro pochopení, je tam jen boj o to, kdo bude mít navrch.
Skutečné naslouchání je něco úplně jiného. Není to pasivní čekání na to, až druhý dohovoří. Je to aktivní snaha porozumět tomu, co se za těmi slovy skrývá. Jaké emoce ten člověk prožívá? Co se snaží vyjádřit? Proč to pro něj je důležité? Když opravdu nasloucháme, nepřemýšlíme nad tím, jak zareagujeme. Soustředíme se na to, abychom vstoupili do světa toho druhého, abychom viděli situaci jeho očima.
Existuje moudrá myšlenka, že když mluvíš, opakuješ jen to, co už víš. Tvoje slova vycházejí z tvé zkušenosti, z tvého pohledu na svět, z tvých přesvědčení. Když ale nasloucháš, otevíráš se něčemu novému. Můžeš objevit jiný úhel pohledu, pochopit jiné motivace, naučit se něco o druhém člověku i o sobě samém. Právě v tomto prostoru mezi mluvením a nasloucháním se odehrává skutečný osobní růst.
Naslouchání není slabost. Není to pasivita ani podřízenost. Je to jedna z nejcennějších dovedností, kterou můžeme mít. Vyžaduje pokoru přiznat si, že nemáme všechny odpovědi. Vyžaduje trpělivost nechat druhého dokončit myšlenku, aniž bychom ji přerušili svým komentářem. Vyžaduje odvahu čelit tomu, že náš pohled na věc možná není ten jediný správný.
Když se naučíme opravdu naslouchat, mění se kvalita všech našich vztahů. Partnerské hádky se mění v rozhovory, kde oba hledají společné řešení místo vítězství. Přátelství se prohlubují, protože se cítíme skutečně viděni a slyšeni. Na pracovišti vzniká prostor pro spolupráci místo soupeření. Lidé kolem nás cítí, že nám na nich záleží, protože jim dáváme to nejcennější, co máme, svou plnou pozornost.
Možná by stálo za to se příště, než vstoupíme do rozhovoru, zastavit a položit si otázku. Chci teď mluvit, nebo chci naslouchat? Chci vyhrát, nebo chci porozumět? Odpověď na tyto otázky může změnit nejen ten konkrétní rozhovor, ale postupně celý náš způsob, jakým se vztahujeme ke světu kolem nás. Protože skutečná komunikace nezačíná ústy, ale ušima a otevřeným srdcem ♥️
